pátek 19. května 2017

Duhový syn Michael

TĚHOTENSTVÍ

Mé třetí těhotenství bylo opět chtěné a plánované, i když vyšlo až na potřetí, a už ty dva neplodné měsíce mě hodně naučily. Byl to nezvyk. První dvě těhotenství byly napoprvé.

Když se zadařilo, ulevilo se mi. Nevolnosti mi začaly 6tt a já tehdy miminům řekla, že klidně prozvracím celé těhotenství, jen když budou živé a zdravé. Žáha mě začala trápit od 8tt. Brala jsem to tak, že sice je to dřív než v prvním těhotenství, ale to prostě k jinému stavu patří a jde to vydržet. Ve 12tt jsem byla na předporodním kurzu, kde jsem při vizualizaci zjistila, že čekám jednoho krásného, zdravého kluka. Byla jsem šťastná a dojatá. Třetí princ. Za dva dny po kurzu nás čekal prvotrimestrální screening, na který jsem chtěla jít sama, ale blbě jsem se před manželem prokecla, takže tam nakonec byl i on. Zjistili jsme, že jedno miminko se "chystá k odchodu". Byla jsem na něj naštvaná, že neodešlo dřív, že jsem se o něm dozvěděla. Měla jsem ohromný strach o zdravé dítě, že se mu při odcházení sourozence něco stane. Pak mě čekala v 15tt první "poradna" u gynekoložky. Toho jsem následně litovala, protože mi udělala "prevenci" a pak jsem týden slabě krvácela, takže jsem měla další stres a strach ze ztráty dítěte. 

Celé mé těhotenství jsem měla strach, že mi miminko umře. Užívala jsem si každý den, kdy jsem nezvracela - do 22tt jsem zvracela denně i několikrát, od 22tt jen 1-3x za týden. Užívala jsem si každý pohyb miminka (první pohyby jsem začala cítit ve 22tt). Odmítla jsem zátěžový test na cukrovku. Na poradny jsem chodila dle toho, jak jsem chtěla (za celé těhotenství 3 u PA, 4 u gynokoložky). Tím, že na mně těhotenství celkem nešlo poznat, tak jsme rozrůstání rodiny oznámili manželově rodině až na vánoční návštěvě. Na Vánoce mi manžel oznámil, že chce, abych rodila v Brně, takže já jsem mu oznámila, že tam budu rodit jedině s PA, která by mi zabezpečila přirozený porod. Začala jsem ji hledat. Sehnala jsem, ale o dva měsíce později v 36tt, mi napsala mail, že ji v této situaci není dobře a já byla najednou bez PA. Tak jsem si dala tři dny na to, abych našla PA nebo dulu a našla jsem tu nejlepší dulu pod sluncem (Staňka Kučerová) a k mé velké radosti měla na můj termín volno. Velmi se mi ulevilo. Na předposlední poradně jsem si nechala udělat test na přítomnost streptokoka a při poslední poradně jsem poděkovala své gynekoložce, která mě nezahrnovala strachy a urážkami, i když jsem návštěvy flákala a ne vše jsem podstoupila. Vždy byla milá a příjemná, i když měla plnou čekárnu. V ordinaci jsem si nepřišla odbytá. Naopak, pokud jsem měla něco k řešení, v klidu jsme si promluvily a vysvětlila mi, co mě zajímalo. A i když jsem zmínila domácí porod, jen mi řekla, že s ním nesouhlasí ale bez negativního posuzování. MUDr. Lucie Drábková je vážně poklad.

Manžel nebyl z těch, co by se o miminko v břiše zajímal, nehladil mi břicho ani na dítě nemluvil, prý to nikdo normální neděla (nebo taková nějaká byla jeho výmluva). Asi měsíc před porodem se to změnilo a já byla za to moc ráda. Stačilo to jeho "ahoj pupíku", a hned jsem měla lepší náladu.

Bylo moc příjemné být tak dlouho těhotná (první porod v 31+2). Vše se stihlo a pak se jen mohlo čekat na den D. Myslela jsem, že to bude 8.4., kdy má narozeniny moje mamka, ale ty jsme oslavili bez porodu. Pak přešel vypočtený TP (což bylo fajn, to datum se mi nelíbilo), pak první poradna v porodnici, kde mi doktorka v 40+2 řekla, že vše je nachystané, jen cinknout a pofrčí to. To mne potěšilo, odmítla jsem další poradnu, podepsala jsem reverz s tím, že se uvidíme za týden na další poradně. Na druhý den byl Velky pátek a já konečně chtěla okopat zahrádku, abychom měli kde zasadit přísadu. Manžel přišel s tím, že se to nesmí, že se nesmí hýbat se zemí, tak jsem mu řekla, že tedy "zítra".

POROD

V těhotenství jsem trpěla nespavostí, takže nebylo vzácností, že jsem byla už ve 3 ráno vzhůru. Ucítila jsem lupnutí, a že mi něco projelo páteří. "Utíkala" (spíš vyškrábala) jsem z postele s tím, že to bude voda, ale nebyla to voda. Mimino se nehýbalo, nehýbalo se pak ani na mé naléhání a mě napadlo, že je mrtvé, že mi umřelo v 41tt dítě a zachvátila mne panika. V pět se konečně začalo hýbat. Měla jsem takový divný pocit. V půl šesté přišla první kontrakce, trvala minutu, za pět minut další a opět minutu, tak jsem napsala Staňce, že se asi něco děje. Manželovi jsem řekla, že možná dnes porodím, za další dvě kontrakce (takže asi za deset minut) jsem volala dule, ať vyrazí, že se budu chystat do porodnice a volala jsem i mým rodičům, aby dojeli pro naše syny. Začala jsem se čistit a pak se snažila obléct a dostat do auta před domem. Manžel sbalil věci do auta a naložil syny. To vše zabralo asi 45 minut. V 6.20 jsme konečně vyjeli a v 6.55 byl příjem v porodnici. Cestou jsem do manžela několikrát zahučela, ať jede aspoň 120 - běžně jezdí pod sto, protože šetří auto - že nemíním rodit na dálnici, to jsme zrovna mohli zůstat doma. 

Dojela jsem na 4 cm otevřená a rozhodli se mi udělat monitor. Sice to trvalo skoro půl hodiny, ale podařilo se natočit "jen 10 minut", a tehdy jsem měla podepsat reverz, což mě zpětně mrzelo, byla to totiž zbytečná otrava. Pak jsem se přesunula na porodní box i s mojí dulou. Odmítla jsem léky a prasknutí vody (amniotomii). Našla jsem papír s porodními přáními, protože jsem si nepamatovala, co chci a hlavně jsem nebyla schopná se o tom bavit, tak bylo pro mě snazší najít papír. Byl to fičák, nedalo se mi ani dýchat, měla jsem pocit, že to dělám špatně, neefektivně, nešlo mi najít úlevovou polohu, nešlo mi dostat se do sprchy (tři kontrakce jsem se snažila, že tam přejdu a neposunula jsem se ani o krok, tak jsem to vzdala). Dula byla skvělá, pomáhala mi tím, že mi masírovala kříž, dýchala se mnou, pomohla mi polohovat, povzbuzovala mě, že mi to jde skvěle (a já jí řekla, že jí to nevěřím :D). Zvládla jsem jen a-a-a-a-a-a-a, a z kurzu jsem věděla, že to znamená, že je dítě nedorotované. Manžel přišel někdy kolem půl osmé, až předal syny. Nakonec PA řekla, že ať si lehnu na bok s nohou nahoru, že v této poloze šlo dítě nejlíp ven a protože mi vadily všechny polohy, tak jsem jí poslechla, aby miminko už bylo venku. Pak několikrát říkala, že jsou špatné ozvy a já jsem jí řekla, ať mi to neříká (nebo jsem si to možná jen myslela, že jí to říkám). Moc mi nešlo vnímat. Ani nevím, kdo všechno v místnosti byl. Snažila jsem se do porodního procesu nezasahovat, abych dítěti nepřekážela. Prostě rodilo mé tělo a můj syn a já tam jen byla u toho. V 8.00 praskla voda (podle mně čirá) a v 8.05 byl na světě Michael. Apgar Score 9-9-9. 

ŠESTINEDĚLÍ

Protože prý voda byla mírně zakalená, nenechali dotepat pupečník (manžel to odhaduje na 10-15 sekund, po té, co se syn narodil, než střihli) a já byla tak mimo, že jsem ani neprotestovala. To je druhá věc, které lituji, protože jsem chtěla, aby k přestřižení došlo až po vypuzení placenty, což jsem měla i v porodním přání. Syna musela vidět dětská lékařka. Nechtěla jsem syna vykoupat - tak to měli potřebu okomentovat, úplně zbytečné věty o infekčnosti atd. Pak mi ho konečně dali. Byl to zázrak. Byl nádherný, oči dokořán a tak hleděl, že jsem bulela jak želva, protože první syny mi vzali a já je viděla až za několik hodin. I manžel byl dojatý (ačkoli jsem ho prý poškrábala a kousla, statečný byl :D). A tak jsme se tulili asi 2 hodiny. Potom mi dula připravila koktejl - kousek placenty + broskve. Díky dule máme krásné poporodní fotky a za to jsem jí moc vděčná. Pak syna na hruď dostal manžel a následovalo šití, při kterém mi opět byla oporou a pomocí dula. Strašně to bolelo, ne jako po prvním porodu a ani to nebylo tak dlouhé. Lékařka, co mne šila, byla velmi příjemná, ale bolelo to fest.

Po bondingu jsme zjistili, že syn má smolku úplně všude, až na zádech, takže jsem po PA chtěla, aby změnila můj požadavek na oddělení šestinedělí (6N) a malého nechala umýt. Manžel tam šel s ním. Já šla do sprchy, pak si dala "snídani" a s dulou jsme se přesunuly na 6N. Přišlo mi, že dlouho nejdou, tak jsem si šla pro syna. Odmítla jsem podání vit. K injekčně, dostala jsem od lékařky kázeň, že kvůli mně je syn podchlazený, že kde jsem viděla, ho mít nahého na těle, (to jsem spolkla poznámku, že ať si o bondingu něco nastuduje) a že zvracel mléko (bylo samopřisátí při bondingu) a tak ho mám omezovat na prsu. Celé to bylo dlouhé, zbytečné a ještě jsem si syna nenechala měřit, jen zvážit (2960 g) a to se lékařce taky nelíbilo.

Na druhý den se uvolnil nadstandard, takže jsme konečně měli soukromí, ale nějak mi přišlo zbytečné tam být déle, a tak jsem začala sondovat, co syna čeká za vyšetření a jaká je šance, že mi v poklidu projde ambulantní porod. Začala jsem v noci vážit syna, aby bylo vidět, že nejen, že se přisává (každé kojení), ale že si už něco vypije. Jinak se s vážením začíná po 48 hodinách. No a ráno při vizitě k mému překvapení, měla službu opět lékařka, co syna přijímala. A měla komentář k množství, které si vypil (4 ml, 4 ml, 6 ml), že by si mohl vypít i 20 ml. Změřili žloutenku, která měla stále nízké hodnoty a k mé spokojenosti nechala udělat odběr z patičky a kontrolu sluchu a v 10 hodin, tedy 50 hodin od porodu, byl syn propuštěn. Ve 12 hodin už si hověl doma v ložnici. Tak jako během těhotenství i během šestinedělí mám ohromnou podporu, péči a pomoc kamarádek a kupodivu i manžela, který byl první týden po porodu doma. Kamarádky mě zásobily jídlem, a tak jsem k mé velké radosti a úlevě vařila až po 14 dnech. Dula přijela hned druhý den a přivezla chladivý olejíček na bradavky (protože mě přisátí hooodně bolelo) a zelený jíl na poranění a taky zkontrolovala kojení, protože jsem byla nervózní, zda nám to jde správně, abychom nedělali zbytečné chyby. Kamarádka mi zpracovala placentu na kapsle a tinkturu a dala bylinky na obklady proti bolesti. Celkově jsem opravdu neskutečně vděčná za toto zázemí. U prvosynů jsem nic z toho neměla, ani tehdy neexistovala žádná poporodní služba v okolí. O to víc si toho vážím, protože to není samozřejmost, mít takové skvělé anděly kolem sebe. Naopak, je to vzácnost. Ono totiž stačí i pár slov přes telefon a člověku to dodá sílu. 

Dovětek

Těhotenství bylo náročné v tom, že jsem se denně bála, že mi dítě umře, a krásné v tom, že jsem denně věděla, že mám dokonalé miminko. Oproti prvnímu těhotenství jsem byla aktivnější, např. jsem umývala dva měsíce před porodem okna. Během těhotenství jsem nepřibrala ani kilo a rodila s váhou, kterou jsem začala, takže po porodu jsem o krásné 4 kg byla lehčí a kojením o další kila. I tak se našlo pár lidí, kteří měli potřebu mi sdělit, jak velké břicho mám, a jak mě je dost. Až porodem jsem zjistila, že jsem měla asi měsíc poslíčky. A to bylo fajn, nevědět předem, stačilo mě číst výkřiky na internetu, že "už mám poslíčky tak dlouho, kdy bude porod??". Takto jsem byla v klidu, protože syn měl čas do 42+1tt (nar. 40+4tt), pak bych začala hysterčit :D Hodně se objevovalo téma klystýr, v různých skupinách si to ženy často řešily, až jsem z toho byla nervózní. No doma 2x stolice a v aute 3x zvracení. Tělo je skvělé. Ač byl ambulantní porod jedna z možností, tak jsem předem neřešila ani s personálem v předem vybrané porodnici, ani s pediatričkou. Prostě se mi to nechtělo "zakřiknout". Dopadnout to mohlo všechno jinak a hlavně se mi nechtěly poslouchat něčí strachy a výhružky, když to nebylo aktuální, stačilo mi o tom na internetu číst. 

Tím, že byl porod rychlý, měl syn vodu v plicích a kuckal se tím několik dní, teď se pro změnu kucká MM, jak hltá.
Trochu mě po porodu mrzelo, že jsem si neužila "wellness". Dula měla snad tak velký kufr jako já, plný úžasných věcí - rebozo šátek, masážní záležitosti, vonné záležitosti, no vytáhla jednou růžovou vodu a jeden olejíček, ke kterému jsem jen přičichla ... no a na víc nebyl prostor.

K mému velkému překvapení bylo odd. šestinedělí v pohodě a kromě dvou lékařek jsem neměla problém. Personál byl příjemný, možná to bylo tím, že byly Velikonoce (syn se narodil na Bílou sobotu), možná tím, že to bylo mé třetí dítě (tuto kouzelnou větu jsem použila několikrát za ty dva dny), možná štěstí na směnu a možná nic z toho.

Dost mě překvapili lidé, kteří mi potřebují říct, že je jim líto, že mám ZASE kluka, ne holku. Přitom já jsem šťastná, že mám syna. Ne, kvůli pohlaví, ale kvůli tomu, že je živý a zdravý. Pohlaví je jen bonus, na kterém nezáleží, ne mně.

Moc mě bolelo šití, hodně mě bolelo ještě tři týdny, to jsem nečekala. Neskutečná bolest na wc, ve sprše, při chůzi, při ležení, při vlézání do postele i vstávání z ní. Po prvním porodu byl nástřih, šíleně dlouhé šití, ale fit jsem byla hned 2 hodiny po porodu.

Pupeční pahýlek jsem nenechala řezat, doma odpadl týden od porodu, tímto vzdávám hold všem rodičům lotosáčků, mě stačilo se starat jen o pahýl :D

Velmi mě v tomto těhotenství osvobodilo, že vše bylo možné, ať už co se týkalo těhotenství, tak co se týkalo způsobu porodu. Byl možný překotný, domácí porod, sekce, předčasný porod i přenášení, nechala jsem si všechny brány otevřené a nechala to vše plynout, jen jsem se připravila na to, že se to může stát. Syn vybral to nejlepší pro nás dva a já se snažila nepřekážet. "Mé tělo ví, jak porodit. Mé dítě ví, jak se narodit."

Hodně jsem toužila a přála si, aby syn poléčil mé rány z prvního porodu. Aby byl tento porod krásný, přirozený, tak jak jsem si vysnila už ten první. A je to neskutečné a zázračné, ale splnilo se mi to. Jsem z toho denně dojatá a nevýslovně šťastná. Syn je klidné, bezúdržbové, dokonalé miminko. Spí na mě, nebo těsně u mě. Nosím v šátku a látkuju od prvního týdne jeho života. Kojí se, kdykoli si řekne. Neprotestuje v autě ani v kočárku. V porodnici syna umyli jen jednou a doma jsme zatím koupali taky jen jednou, po 18 dnech. Přijdu si klidná a konečně mám pocit dovolené. Odvedeme prvosyny do školky a pak se, pokud není v plánu nějaký jiný program, spolu válíme v peřinách několik hodin. Je to nádherné. Cítím ohromnou vděčnost, že mi je toto dopřáno, že to zažívám.

Žádné komentáře:

Okomentovat