Příběh Zuzany

Bylo 15. 3. 2013 a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Radovala jsem se necelý týden; bohužel jsem potratila. Když se nám i nadále půl roku nedařilo otěhotnět, začal maraton vyšetření, hormonální léčba atd. Měla jsem pocit, že potkával zásadně jen těhulky. Ptala jsem se Boha, proč mi nechce dát dítě.

Přesně po roce jsem našla lehce pozitivní těhotenský test. Nemohla jsem být šťastnější. Ovšem tělo po všech těch hormonech protestovalo. Zvracela jsem od rána do noci a musela jsem být hospitalizována ve 35. týdnu, kdy jsem si myslela, že dceru vyzvracím. Tím jsem si zřejmě vyvolala porod.

Voda mi praskla v půl páté odpoledne a v devět 9 večer, kdy jsem měla velké bolesti, do mne naprali oxytocin, abych se začala otevírat. Byla jsem dlouho jen na 2 prsty. Bolesti šílený, chtěla jsem umřít. Kdo oxytocin zažil, tak ví. Dcera se narodila o měsíc dřív. Byla naprosto v pořádku, vážila 2700 gramů, ale tím, že byla narozena před 36. týdnem musela byt týden na JIP. Doktoři a sestry v písecké porodnici byli skvělí, ale já jak jsem nebyla doma, tak jsem propadla depresi. Celou dobu jsem jen brečela a dcera taky. Kojení absolutně nešlo. Jedním slovem horor, poporodní blues. Věděla jsem, že chci další děti, ale při pomyšlení na porod a vůbec celé těhotenství, jsem chtěla další dítě méně a méně.

Neplánovaně jsem opět otěhotněla, když dcera oslavila rok. S pozitivním testem jsem se téměř složila. Ihned mne přepadla představa dalšího příšerného porodu a pocit, že dceři beru její pozornost a vůbec vše, co jí patří. Těhotenství probíhalo jako poprvé bez větších komplikaci. Opět jsem tedy denně zvracela a musela být hospitalizována, ovšem tentokrát jsem po pár hodinách podepisovala revers. V naší místní nemocnici je to peklo, chování personálu horší než ke zvířatům. Řekla jsem si: Sem už mne nikdo nedostane ani s třískou! Bála jsem se porodu, tak strašný strach jsem měla. Často jsem v noci potichu brečela, nedokázala jsem se smířit s tím, že bych musela být bez dcery. Jsem k ní dodnes pevně připoutaná.

Snažila jsem se najít nějakou alternativu a v tu chvíli to přišlo. Ambulantní porod! Neskutečně jsem se pro tu myšlenku nadchla. Proseděla jsem celé hodiny u internetu a studovala vše, co bylo dostupné. Jen chování lidí v mém okolí mne mrzelo. Vyslechla jsem si, jak jsme s manželem nezodpovědní a jak riskujeme život dítěte apod. Zkrátka odsuzovali to, o čem nevěděli absolutně nic.

Nastal 38. týden a ve 2 ráno mne vzbudila bolest. Jelikož jsem celé těhotenství zvracela a nosila na rukou do schodů a ze schodů do 3. patra dcerku a nákupy, tak mne to vlastně ničím nepřekvapilo. Došla jsem si na WC a pak zpět do postele. Ovšem, jak jsem si lehla, tak se bolest zvětšovala. Když se bolest dostavovala pravidelně po 8 minutách, tak jsem začala mít nervy a došlo mi, že je to tady. Ihned se začaly dostavovat vzpomínky na špatný předchozí porod a pravidelně jsem mezi kontrakcemi zvracela. V půl šesté ráno jsem vzbudila téměř na kolenou v bolestech manžela a dcerku. Na příjmu v porodnici mi bylo sděleno, že jsem otevřena už na 6 prstů. Sepsali jsme společně papíry a šla jsem ihned na sál. Po celou dobu porodu jsem měla nemocniční porodní asistentku. Úžasná ženská! Šla se mnou do sprchy, po celou dobu mne uklidňovala, byla neskutečně hodná. Nestihla jsem předat porodní plán a jen v rychlosti jsem jí sdělila, co bych chtěla a naopak nechtěla. Naprosto ve všem mi vyhověla. Rodila se mnou taky jen ona, nikdo zbytečně navíc. Žádný oxytocin, nic, takže bolesti byly samozřejmě 1000x menší a všechno tak strašně rychlé. Hned, co jsem dostala do náruče syna, tak jsem řekla, že se těším na třetí dítě. Nádherný rychlý porod. Tolik jsem se bála a nakonec jsem byla unešená.

Po 2 hodinách jsem si došla na příjem pro tašky a odešla po svých na pokoj. To byla první chvíle, kdy na mne doktoři a sestry koukali s otevřenou pusou. Chvilku jsem odpočívala a přibližně po půl hodině jsem došla za sestrami s tím, ať mi zavolají doktorku, že odcházíme domů. Koukali nevěřícně a než přišla doktorka, tak jsem se rovnou oblékla z erárního do civilu. Přišla doktorka a neřekla jediné slovo proti našemu rozhodnutí. Syn se narodil jen o 10 dní dřív, měl 3000 gramů, dýchal sám, vše bylo v pořádku. Já se cítila plná energie. Chvilku jsme si povídali, nabídla mi na podepsání negativní revers. Před odchodem nám řekla, že kdybych měla já bolesti anebo bylo něco s malým, tak to že jsem odešla na revers neznamená, že máme u nich dveře zavřené :) Přišel dětský lékař. Sympaťák. Otevřel dveře a řekl "tak vás jdu maličko postrašit", načež jsem řekla, že to chápu, že se z jejich strany přeci musí krýt, kdyby něco. Zkontroloval malýho a dal mi podepsat papíry. Jen se zeptal, jestli nechci zůstat aspoň 24h, ale odmítla jsem. Porodnici jsme od porodu opustili po nějakých 5 hodinách.

Všichni na mne jen nevěřícně koukali, jako bych prý nebyla vůbec po porodu. Lítala jsem jako včelka, ale za to mohla ta euforie a radost, že jdeme domů. Tentokrát žádný poporodní blues, pláč, nic. Jen radost, spokojenost a vzpomínka na nádherný 7hodinový porod. Personál top. Nikdo neřekl jediné špatné slovo. Všichni ochotní, milí, co víc si přát. Možná jsem jen chytla ty správné lidi. Kdo ví. Písecká porodnice bude pro mne vždy tou nejlepší :)

Příběh Markéty

Milé maminky, náš druhorozený syn Václav se narodil 24. 11. 2016 v porodnici Obilním trh v Brně, ale považuji za důležité se zde zmínit i o mém prvním porodu, také zde 3. 2. 2015, to se narodil náš první syn Vít. I když mezi porody nejsou ani dva roky, moje zkušenosti jsou opravdu rozdílné.

První těhotenství bylo celé bez komplikací, cítila jsem se dobře, chodila jsem do práce, co to šlo. Proto pro mě byl šok, když na druhé návštěvě v porodnici mi doktorka oznámila: „Tak co to máme s tím tlakem? Zatím to na žádný porod nevypadá a tak si vás tu už necháme. A že bychom to zítra vyvolali?“ Koukala jsem jak z jara a nechápala, na tuhle variantu jsem 6 dní před termínem vůbec nepomyslela. Nutno dodat, že mám po plastice ledviny a na nefrologii mě hlídají kvůli hypertenzi, ale vše bylo celé těhotenství OK. Hlídal mě i můj gynekolog, který má s ledvinami zkušenost. V té době jsem prostě byla ještě zvyklá doktorům zcela věřit. Marně jsem vysvětlovala, že tlak mívám prostě vyšší než jiní, a k tomu mám ještě syndrom bílého pláště. Argument typu UBLIŽUJETE MIMINKU, mě však položil a rezignovala jsem. Zmohla jsem se jen na to, že si domů dojedu pro tašku a pak si o tom chci ještě promluvit s nějakým dalším lékařem, ať mi podrobně vysvětlí postup. Jenže odpoledne už to jelo, ani jsem se nenadála a vlastně se mnou udělali příjem (nějak jsem to v tom vyplňování papírů ani nepostřehla) a žádný doktor stále neměl čas. A hned, že mi sestra zavede jakousi tabletku, když jsem odmítla, byla jsem hned TA PROBLÉMOVÁ. Tlak mi stále měřili a stále stoupal a stoupal do rekordních výšek… Raději nevzpomínat, jak mě tenkrát rozložili. Druhý den vyvolávaný porod. Nebudu se rozepisovat, malému se ven nechtělo, tak do mě toho samozřejmě spoustu nastrkali a napíchali. V podstatě jsem nezažila kontrakce, protože to děsně bolelo v kuse, já pak už jen ležela jako placka a snažila se být při vědomí. Měla jsem velké štěstí, že to nakonec neskončilo císařem (jak už mě paní doktorka strašila). Víteček byl naštěstí v pořádku. Ale samozřejmě se na nás tento umělý zásah podepsal. Já byla dost zdevastovaná fyzicky i psychicky a kojení nám v porodnici vůbec nešlo. Nechali si nás tu od úterý do soboty a to ještě strašili, že jestli se malý nevykadí, nechají si nás tu i déle. Kolik jsme nakojili - navážili jsem si musela raději vymýšlet. Do toho jsem dostávala samé scestné rady, jednou bez mého vědomí dostal malý i UM a při odchodu mě sestra ještě pro povzbuzení řekla: “Vy to kojení doma nezvládnete, kupte si hned kloboučky.“ A přestavte si, doma nám to kojení hned začalo jít. Nicméně, Víteček byl velmi nespokojené miminko a přes veškerou péči mám pocit, že prvních cca 5 měsíců proplakal.

Po porodu se mým tlakem už nikdo nějak nezabýval, moje podezření je (a mám to i nepřímo potvrzeno), že v době mého prvního porodu, přestavovali Bohunice a mělo nás kolem mého termínu rodit více a tak u těch, které měly nějaký náznak problému, automaticky tlačili k „plánovanému“ porodu.

A už dost špatných vzpomínek. Znovu jsem otěhotněla, když prvnímu byl rok a měsíc. Měli jsme velkou radost. A hned od začátku jsem věděla, že to nesmí dopadnout stejně. Takže tentokrát jsem se daleko více všemožně informovala a úplně přehodnotila svůj postoj k porodnicím. Předpřipravila jsem se argumenty a také lékařskými zprávami od mých rozumných doktorů (gynekologa, nefroložky), kteří mě potvrdili, že můj zdravotní stav umožňuje přirozený porod. Také jsem si poctivě vedla naměřený tlak doma za poslední měsíc. Do porodnice na kontrolu jsem šla poprvé 14 dní před termínem. Tlak mě zase vyskočil při měření na 150/100,ale tentokrát si to nějak nechali vysvětlit. :-)Takto jsem absolvovala dvě návštěvy v ambulanci porodnice. Na další „po termínovou“ už naštěstí nedošlo.

V den termínu jsem byla psychicky vyrovnaná a těšila se na porod. Dala jsem si svoji dávku maliníku, lněného semínka a navečer zašla ještě na chvilku na kamarádčinu oslavu narozenin do místní kavárny, dala jsem si pizzu z chilli papričkou a svařáček. 22měsíčnímu synovi se nechtělo jít domů po svých nožičkách a tak jsem si ho posadila na břicho a odnesla domů, večer se přičinil i manžel J. A pak už to bylo rychlé. Ve tři hodiny ráno mi praskla voda, do porodnice jsem jela za dvě hodiny s kontrakcemi po 3 minutách (poprvé jsem poznala, co jsou to kontrakce a ze začátku se divila, že to není tak zlé). Náš krásný Vašík se narodil v 8:10. Nebylo to zrovna bezbolestné, pořádně jsem si i zakřičela, ale věděla jsem, že to jde tak, jak má. Téměř celou dobu jsem prochodila, sprchovala se nebo se věšela na žebřiny či manžela, na postel jsem vylezla téměř až na závěr a porodila vkleče. Takže vše úplně jinak než minule. Bez nástřihu, bez injekcí a různých oblbováků a bez doktorů. Byla jsem moc hrdá na malého i na sebe a hlavně jsem si uvědomila, že jsem při smyslech a můžu si tento krásný okamžik naplno vychutnat. Vašík se téměř hned krásně přisál.

Po odvozu na šestinedělí, jsem si hned užívala malého a nenechal se tentokrát vykolejit chováním některého personálu. Nutno říct, že jsem chytla asi nějakou lepší směnu, noc před odchodem domů, totiž evidentně nastupovala směna, kde jsem poznala ty nepříjemné sestry, co jsem vyfasovala minule. Brrrr! Domů jsem odcházela za 48 hodin, nakonec jsem se tak rozhodla i kvůli klidu tatínka a mojí mamky. Víteček to doma s tatínkem zvládal dobře. Stihli jsme i všechny vyšetření. V porodnici jsem tentokrát spala dvě noci i tak jsem toho měla dost. Doma je doma a patřičně jsem si to hned užívala.

Jak to bylo s propuštěním? Odpoledne před odchodem domů jsem se domluvila na šestinedělí, kde bez problémů sepsali můj odchod a reverz. Setra mi poradila, ať se raději domluvím i na novorozeneckém, že pak ráno budu mít vše nechytané a taky, ať si dám pozor, ať malému neodstraňují pupečník (to pak rádi vidí jako problém s propuštěním). Odpoledne tedy za mnou měla přijít doktorka, ať se domluvíme na odchodu, ale to jsem evidentně narazila. Paní doktorka nám s manželem udělala emotivní přednášku o všemožných komplikacích a opravdu hodně strašila. Poděkovali jsme jí a řekli jí, že jsme si vědomi naší „nezodpovědnosti “. Ráno u vizity jsem se znovu připomněla, ale nic nachystáno neměli a o ničem nevěděli. Nicméně s odchodem po prohlédnutí Vašíka problém nedělali a ještě mi nabídli, že rychle udělají i ten odběr z patičky.

Myslím si, že rovnou ze sálu by propuštění bylo snadnější než z poporodního. Ale já úplně neměla odvahu to tak udělat. Přece jen jsem se trochu bála, že se můžou vyskytnout nějaké komplikace, které by měli umět v porodnici řešit líp než já. Na druhou stranu, pokud máte na doma domluveného pediatra a PA, je miminko možná i více kontrolováno než v porodnici, kde to jde jak na běžícím pásu. Možná si říkáte, proč jsem šla znovu po špatné zkušenosti znovu na Obilňák? Přes všechny špatné zkušenosti s personálem, a to především na poporodním, jsem přesvědčená, že zde jsou velmi kvalitní PA, které si v obou případech jen chválím. Respektovaly naše soukromí, přišly, když jsem potřebovala. U prvního porodu mě naopak PA, dokázala povzbudit, po té, co mě vždy doktorka přišla vystrašit. Vždy je to však o lidech a štěstí na koho narazíte.

Nutno dodat, že Vašík je spokojené miminko a hezky papá a spinká. I díky mé lepší fyzické a psychické kondici, ty moje dva miláčky zvládám doma lépe než minule jednoho.

Příběh Aleny

Benjaminek *18. 12. 2016

I když pro mne byl rok 2016 extrémně náročný psychicky, mám pocit, že jsem druhé těhotenství zvládala daleko lépe než to první. Celý průběh byl, i přes fyzické vypětí s prvorozenou dcerou a dvoje stěhování, naprosto bezproblémový. Moc jsem se na porod těšila a po zkušenosti s medicínsky vedeným porodem v FN Bohunice v roce 2014, jsem se rozhodla najít soukromou PA a jít rodit ambulantně do Vyškova. S porodní asistentkou jsme si já i partner naprosto sedli a já jsem doufala v porod bez zásahů zvenčí. 

Zlom nastal někdy 16.11., kdy mně přes den nebylo vůbec dobře a večer ze mě najednou odtekla čirá plodová voda. Neměla jsem kontrakce, ale v tu chvíli jsem ucítila malé lupnutí a odtok tekutiny. Jeli jsme do nemocnice, kde mě ubezpečili, že naštěstí plodový obal zůstal neporušen a vzhledem k nálezu zbytku plodové vody šlo zřejmě o malý průsak. Byla jsem ráda, jelikož jsem byla teprve na začátku 36. týdne a malý měl ještě chvíli čas. Byl mi doporučen klidový režim a vzhledem k tomu, že partnera čekalo v práci hektické období a cestování po zahraničí, donutila jsem se poprvé za těhotenství opravdu odpočívat. Další den jsem pochopila, že to ani jinak nepůjde. Nebylo mi vůbec dobře. Sotva jsem došla na toaletu,nebo si pohrála chvíli s malou a tak jsem byla hned slabá a dostavovaly se kontrakce do beder. Začalo měsíční období poslíčků, které často nerozehnala horká vana ani masáž, a trvaly i několik hodin. Dělala jsem si srandu, že už budu mít i brzy blány mezi prsty, kolik hodin jsem trávila ve vodě. S malou 24měsíční dcerou to o to bylo ještě náročnější, ale naštěstí hodně vypomohla rodina. 

Od 37. týdne jsem slyšela v poradně, že už to může přijít kdykoliv. Už jsem byla trochu zoufalá, ubývaly mi síly a nebylo mi vůbec dobře. Moje těšení se na porod se měnilo ve strach, že už nebudu mít energii a už jsem prosila miminko, ať přijde na svět. Nakonec přišel zlom na konci 40. týdne, kdy mi poslední dva dny bylo zase dobře. Jako by se mi vrátila energie a já jsem cítila, že se porod blíží, a že tělo sbírá síly do cílové rovinky :-) V sobotu večer jsem si dala s dcerou vanu, kde mi už pobolívalo břicho. Přítel šel uspat malou a já jsem cítila, že se kontrakce trošku stupňují a cítím v nich určitý rytmus. Šla jsem si dát opět vanu, teď už s přítelem, kde mě pravidelně masíroval, a kontrakce sílily. V tu chvíli mi bylo moc příjemně a věděla jsem, že už to asi přichází. Poprosila jsem partnera, ať nachystá spaní pro svoji maminku, která by případně hlídala přes noc malou, a já jsem zatím v klidu prožívala kontrakce. Partner byl naprosto úžasný, zapálil svíčky po celé domácnosti, pustil mi relaxační hudbu k porodu a já jsem měla energii vnímat jen sama sebe. Kontrakce byly už delší dobu po 2 minutách a tak přítel volal PA. Ta v tu chvíli asistovala u porodu ve Vyškově a mohla by za námi přijet nejdříve za 3 hodinky. Takže jsme se dohodli, že se spíše sbalíme my a dojedeme do Vyškova. Asi za hodinku jsme zavolali babičku na hlídání a my odjeli. Už v autě kontrakce trošku natáhly svůj rytmus a já jsem si sama v sobě říkala, zda to náhodou neustává, a že jsme měli ještě zůstat doma, kde mi bylo tak moc dobře a kde jsem prohlásila větu, že příště už určitě rodím doma, protože mi tam je tak moc dobře.

Při příjmu v porodnici se nám naše PA bohužel nemohla věnovat, protože byla na boxu s klientkou a jejím čerstvě narozeným miminkem. Příjem nám dělala místní PA, která byla v půl druhé ráno poněkud neempatická a já jsem cítila, jak mi začínají všechny okolní vlivy vadit. Ostré světlo, přímé otázky, monitor… Kontrakce se natahovaly. Po vyšetření doktorkou byl nález takový, že jsem otevřená na 2 prsty, a že tam je stále ještě maličký zbytek čípku. A já se v tu chvíli sama v sobě nějak sekla. Pořád jsem se vnitřně motivovala, že to půjde, ale už jsem asi předem věděla, že to nebude hned :) Dohodli jsme se, že v klidu zůstanu s partnerem na boxu, protože porod se rozbíhá, odpočinu si a uvidíme co dál. Domů bychom jeli zase hodinu a nebyla jsem vůbec nadšená z toho, že bychom vysvětlovali náš návrat. Navíc bych řešila starost o malou, proto mi přišlo lepší zůstat. Dohodla jsem se s PA, že se na mě asi za dvě hodiny koukne a dohodneme se co a jak. Dala jsem si sprchu a cítila, že se kontrakce opět začínají dostavovat. Po vyšetření jsme zjistili, že jsem se zase více otevřela a dohodli jsme se, že zůstaneme i přes to, že mám naprosto minimální bolesti. Začalo svítat a kontrakce naprosto ustály. Po vyšetření lékařem v dopoledních hodinách jsem byla otevřená na 4 cm, ale bez kontrakcí. Ty se dostavily jen v naprosto intimním objetí s partnerem, když mě hladil a líbal a já jsem zase na chvíli “odletěla” jinam. 

Během asi půl hodiny se situace ve Vyškově trochu vyhrotila, protože se provedlo asi 8 příjmů rodiček a porodnici docházela kapacita. Pan doktor tedy řekl, že buď budu souhlasit s přesunem na gynekologické oddělení, a nebo si nechám něčím pomoci. Další variantou byl samozřejmě revers, ale v 11 hodin v neděli dopoledne po neprospané noci a s tím, že jsem věděla sama v sobě, že stejně tentýž den porodím, jsem už nechtěla nikam jezdit (příště z toho domu ani neodjedu :D). Po konzultaci s PA byla “nejšetrnější” možností jedna injekce buscopanu s malou dávkou oxytocinu, který by mohl trošku pomoci. Tělo už potřebovalo jen “nakopnout”. Věděla jsem, že bych se nakopla i sama s mužem, ale bez nátlaku na čas, a tak jsem souhlasila. Injekci jsem dostala těsně před 12.00 a v tu dobu už jsem opět měla kontrakce asi po 5 minutách a radost, že vše nastupuje. Po aplikaci se ve sprše obratem kontrakce znásobily, praskla mi voda a já jsem věděla, že potřebujeme klid. PA byla naprosto skvělá a cítila to z nás úplně stejně. Měli jsme všude zapálené svíčky, v aromalampě levanduli, která mě moc uvolňovala a v silných kontrakcích jsem střídala polohy na všech čtyřech, ve sprše, zavěšená na laně a opřená o linku nebo vanu. Stále jsem se hýbala a cítila, že miminko potřebuje sestupovat dolů a já mu musím trochu pomoci. Společně jsme s partnerem tančili a stále se objímali. Poslední hodina byla opravdu velmi intenzivní a já už jsem cítila, jak mi dochází síly. Miminko sestupovalo dolů a nedařilo se mi už moc dobře chodit. Šla jsem si odpočinout do vany, kde jsem mezi hodně silnými kontrakcemi spala. Vždy jsem se vzbudila novou kontrakcí a jen jsem slyšela partnerova slova, jak jsem úžasná a jak jsem zase o krůček blíže. Cítila jsem tlak na konečník a chtěla jsem vylézt z vany ven. Poprosila jsem PA o vyšetření, chtěla jsem vědět, jak na tom jsem, a doufala jsem v motivaci, protože bolesti už pro mě byly skoro nesnesitelné, i když partner tvrdí, že jsem vypadala, že zvládnu ještě 2x více :D. Nález byl takový, že jsem otevřená na 8 cm. Jenže mně už se chtělo tlačit a sama v sobě jsem cítila, že už musím. Vstala jsem a přišly dvě opravdu velmi silné vlny, u kterých mě musel slyšet snad celý Vyškov. Na jednu vykoukla hlavička a u druhé kontrakce, kdy to asi nikdo nečekal, vyklouzlo celé miminko. To jsme společně s PA chytly obě do rukou. Začala jsem i s přítelem plakat, bylo to neuvěřitelné. Oba jsem tím trochu překvapila. Dodatečně jsme zavolali doktora a sestru z novorozeneckého, ale to už jsem ležela na zemi na žíněnce s malým v náručí a užívali jsme si i s partnerem tu neskutečnou euforii. Samotné bolesti tedy trvaly asi jen tři hodiny v závěru a maličký se narodil někdy kolem 15.00. Měla jsem trochu strach, jak to tělo zvládlo a jestli se mi neponičila hráz tlakem ve stoji. Nicméně tělo si tu polohu vybralo intuitivně a vědělo proč. Nejsem vůbec poraněná. 

Malý se okamžitě při bondingu přisál, vážil se a měřil asi hodinu a půl po narození. Po dvou hodinách na boxu jsem šla do sprchy, sbalili jsme si věci a šli s PA na šestinedělí čekat na propuštění. Instrukce na novorozeneckém oddělení proběhly během půl hodinky, a i když jsem měla strach, že bude personál trošku nepříjemný kvůli tomu, že jdeme po ambulantním porodu domů, všichni byli moc milí. Další půl hodinku jsme čekali na propouštěcí zprávu z gynekologie, kde v neděli měli opravdu honičku. Sněhová vánice přivedla do porodnice daleko více žen, a tak se nedělní personál rozhodně nenudil :) 

Hned po propuštění jsme vyrazili domů, vyzvednout si maličkou k babičce a ukázat čtyřhodinového vnoučka. Dcerka byla z miminka unešená a já jsem byla moc šťastná, že jsme se rozhodli odejít tentýž den. Doma partner uspal maličkou a poté jsme se jen pohledem kochali na to naše miminko, které se tak spokojeně kojilo a u toho pospinkávalo. Pondělní probuzení v posteli, do které pak přiběhla i malá dcerka, pro mě bylo naprosto neopakovatelné. Tentýž den pak přijela na kontrolu dětská lékařka, která též byla nakonec velmi milá, i přes počáteční rozladění z našeho rozhodnutí rodit ambulantně. Další den pak přijela specialistka na zpracování placenty a z placenty, kterou jsem si z nemocnice odvezla v lednici, mi udělala smoothie na doplnění energie a kapsle podle tradiční čínské medicíny. I když se mi za začátku smoothie spíše “eklovalo”, bylo naprosto nakopávající a chuťově skvělé. Cítila jsem, jak ho tělo potřebovalo. Večer si dal skleničku i můj partner. Rozhodnutí rodit ambulantně bych určitě zopakovala a při zkušenosti s opadnutím přirozeně vyplavujícího se oxytocinu v nemocnici vím, že třetí porod bude probíhat ještě trošku jinak :) Placentu všem moc doporučuji. Ten klid a energii, kterou v sobě cítím, se nedají s prvním porodem a mým psychickým stavem vůbec srovnat. I kondici mám mnohem lepší, děloha se začala zavinovat hned první noc u kojení a nejvíce mi vše vrací miminko. Je naprosto klidné a úžasné.

Příběh Jany

Bylo to mé první těhotenství. Vše probíhalo, tak jak mělo, a já měla termín 10. 8. Od začátku jsem věděla, že se dá rodit i jinak. Informovala jsem se už před těhotenstvím, koukala na hypnoporody, pročítala různé informace a zážitky. Rozhodla jsem se rodit v Krnově a ambulantně. Řekla jsem o tom jen mamince a příteli. Na kontrole 37+1 mi doktor sdělil, že jsem otevřená cca na 1,5 cm a vše se chystá k porodu. Po vyšetření jsem byla na záchodě a zjistila, že krvácím (asi hlenová zátka) a se zděšením jsem šla zpět k doktorovi. Nicméně vše bylo v pořádku. Další kontrola byla 38+1 (pondělí) a já jsem byla zase otevřená stejně, ale doktor říkal, že to k porodu je ještě více než předtím. Byl čtvrtek a mně ztvrdlo břicho tak na půl hodiny a bylo to celkem silné, ale nic se po tom nedělo. Večer jsem volala příteli, že mně ztvrdlo břicho (jezdí pracovně i na měsíc pryč). Odpověděl mi, že by se to zítra mohlo hodit, že už chce jet domů. Tak jsem řekla Sasince, že už se na ni všichni těšíme a jak má krásný pokojíček, a že táta by už chtěl jet zítra domů.

Byl pátek ráno a mně v 7.08 vzbudila první kontrakce. Byla celkem silná, ale řekla jsem si, to jsou jen poslíčci, protože jsem je měla celé těhotenství i celou noc. Když jsem o tom řekla doktorovi, tak řekl, že jsem silná žena a že nakonec porodím doma. A to se málem stalo.. V 7.18 byla další kontrakce, poté 7.28, 7.36. V 7.37 jsem napsala Barušce (můj odvoz do porodnice), Baruško jsi v práci?? Neodpovídala, tak jsem se rozhodla, že půjdu s Jimmem ven (náš hafan), ale než jsem se oblékla, tak už jsem se opřela o kuchyňskou linku, poté o sedačku a už jsem prodýchávala kontrakce. S Jimmem jsem šla sice opatrně, ale šla. Jimmovi jsem vysvětlila, že se mu narodí ségra. Panička tu teď nebude, ale že se brzo vrátí. V 8.09 jsem napsala znovu svému odvozu: Baruškoo? Barča odpověděla, že není v práci. „Mám odpolední.“ Uf, oddychla jsem si. Jinak bych si musela zavolat sanitku, a ta by mne odvezla do Opavy, což jsem nechtěla. Hned na to napsala „Rodíš???“ a já, že asi jo. Zeptala se mne, zda má startovat auto, jak často mám stahy, a já odpověděla, že po 5 minutách. Barča zděšená mi odepsala, že už jsem měla být v porodnici, a že si mám volat rychlou, že Krnov nestihnu. Ujistila jsem ji, že to samozřejmě stihnu a ať je v klidu, že si jdu dát ještě sprchu. Stále jsem se domnívala, že to jsou poslíčci. Na to mi Barča napsala „jo co 5 minut.. kdyžtak se vrátíme zpátky“. V 8.42 jsem ji napsala „poohnii..“, cca v 9 hodin byla u mne, vzala jsem tašku, vajíčko a rozloučila se s Jimmem. Tchýně na schodech se mne zeptala, jestli se stěhuji, tak jsem odpověděla, jo - do porodnice. Nastoupila jsem do auta. Kontrakce byly co 3 - 4 minuty. Pořád jsem si říkala, to je v pohodě :-) Byli jsme za Opavou u sádraku. Barča se mne zeptala, zda se má otočit a jet do Opavské porodnice a já ne, jeď, když už jedem, tak jeď! Potila jsem se šíleně a už jsem zatínala pěsti. Před Krnovem jsem zapnula navigaci, kde je vůbec porodnice. Našly jsme to. Před bránou porodnice vylezl vrátný a prý kde jedem, a my že do porodnice. Vrátný nedal jinak, že nám musí vypsat hodinu stání a spztku, že si jde pro papír a tužku. V tom jsem na něj zařvala, pohni kurva! V areálu jsme hledali porodku, pořád jsme jezdily k patologii :-D, ale nakonec jsme ji našly. Barča vyletěla z auta, že kamarádka mi rodí v autě a už přinesli, lavor kdybych tam náhodou porodila. Posadila jsem se na vozík a odvezli mne.

V porodnici mi pomohla porodní asistentka na lehátko. Asi v 9.35 mne paní doktorka vyšetřila a řekla, že jsem na 6 cm. Zeptala jsem se jí, do kolika bych mohla porodit. Řekla, že tak do 12.00. Tak jsem jí odpověděla, děláte si ze mě prdel? V tom jsem řekla, že chci epidurál. Na to odpověděla, že už je to pozdě, když už jsem na 6 cm. PA jen zkontrolovala srdíčko. Sdělila jsem, že chci rodit ve vodě. Doktorka řekla, že by mě museli vyčistit, což už nestihneme a napustit vodu také ne (sice jsem se už čistila týden před porodem a ráno jsem byla tak 3x, ale nevadí), tak jsem řekla, že chci rodit na stoličce. Posadily mne na stoličku. PA mi pomohla se svléct a Barča se šla také převléct. PA mne vyšetřila, řekla, že branka už zašla, a že když se mi bude chtít, tak tlačit už můžu. Ještě jsem nějaké pomocnici, řekla, že tam mám foťák a že to chci nafotit. Nebyl problém. Já seděla na stoličce, měla jsem podsazenou pánev, kolem ruky jsem měla šátek, který mi pomohl při tlačení, a za mnou byla teta Baruška, o kterou jsem se opírala. Přišlo na tlačení a já opakovala, že nechci nástřih, že jsem cvičila aniballem. První 2 tlačení byly špatné. PA mi řekla, ať tlačím spíš dospodu. Já se pořád bála, že budu roztrhaná. Přišla kontrakce a já zatlačila. Při tlačení jsem řvala jak tur, ale brutálně hodně mi to pomáhalo při tlačení a musela jsem to nějak ventilovat. Při porodu hlavičky mne to trošku pálilo, ale v pohodě. Mezi kontrakcemi byly dlouhé pauzy, což bylo fajn na odpočinutí. Řekla jsem PA, že chci si sáhnout na hlavičku a PA že mohu. Na 2 kontrakce byla venku a při porodu hlavičky praskla voda. Pak ještě 2 zatlačení a tělíčko bylo venku v 10.07. Hned jsem ho chytla, malou mi dali na sebe. Bylo to tak malinké tělíčko od mázku a krve, hlaďoučké, no nádhera. Bylo fialové, ale brzo začalo dýchat a bylo hned krásně růžové. Přesunula jsem se s malou na lehátko, ihned mě přikryli, protože jsem měla zimnici. Malá se krásně přisála, nožičkami se posunovala k tomu prsu a hledala. Úžasné samopřisátí! Nechali jsme dotepat pupečník a PA mne vyzvala, ať zkusím porodit placentu. To už se mi nechtělo, neměla jsem důvod a bez kontrakcí. Nakonec jsem ji porodila, koukla jsem na ní. Byla malinká, i PA řekla, že je malá a že už je na hraně:-) Maličkou jsem měla na sobě celé 2 hodiny. Mezitím jsem podepsala papíry, které vypsala PA. Po 2 hodinách jsem šla do sprchy, kde mi pomohla pomocnice, která i fotila, a to už se mi neudělalo dobře. Zamotala se mi hlava, a tak jsem se sprchla v sedě. Malou mi odvezli, kde ji zvážili a změřili - jediné odloučení s malou. Po sprše jsem jela na pokoj, kde mi dali malinkou. Hned jsem si ji dala k sobě a měla jsem ji celou dobu v posteli :-) Okoupala jsem ji až v 16h. Dětská doktorka se mne zeptala, zda ji chci okoupat sama nebo ji mají koupat oni, tak jsem chtěla sama :-) Přítel z práce dorazil až kolem 23h a za námi přijel o půl hodiny později. Nikomu nevadilo, že přijel tak pozdě. Přesun domů v noci už jsem nechtěla řešit. Hned po porodu jsem nebyla schopná a v noci jsem nechtěla kvůli malinké. Noc byla strašná. Celou noc jsem nespala. Ve vedlejším pokoji nonstop plakalo miminko, Sasinka chtěla být u mě a já se bála, abych neusnula a malá mi nespadla. Ráno přijel přítel a já oznámila, že půjdeme domů. Nikdo nebyl proti. Paní doktorka mi řekla všechny komplikace, co se můžou stát, ale žádné strašení. V porodnici jsem řekla, že dětská lékařka malou uvidí v neděli, i když ji viděla až v pondělí. Dali mi kartičky na odběr krve z paty a vše bylo tak, jak mělo. Sestřička, když přišla na pokoj, tak se nás vždy ptala, jaké máme přání, aby nám mohli vyhovět. Takový přístup by měl být všude. Vůbec nelituji, že jsem jela do Krnova :-)

Vše jsem zvládla bez léku, nástřihu, jen lehce poraněná nahoře, a to jsem nechtěla šít. Jen zastavili krvácení. Po porodu jsem dostala injekci na stažení dělohy :-) Jen jsem si připadala, jako by mi spodem projel kombajn.

Saskie (*29. 7. 2016) měřila 48 cm a vážila 3100 g.