Je mi 30 let, jsem prvorodička a jsem hodně nemocná. Mám somatoformní vegetativní dysfunkci. Od 8 let mne bolí skoro pořád levá půlka těla, nejvíc břicho - tam je nervový pletenec. Bohužel v těhotenství to bylo snad ještě horší. Nemohla jsem vlastně nic (což mi moc nevadilo, protože jsem zvyklá), jen od samého začátku jsem se bála, že až budu rodit, nebude žádný odpočinek, že budu mít bolesti neustále.
V Praze na klinice mi řekli, ať se nestrachuji. Že až budu rodit, tak budu rodit. Říkala jsem si, kdyby to bylo nonstop, tak pojedeme do porodnice, protože nevím, zda bych takový nápor zvládla. Celých 9 měsíců jsem měla bolesti cca 70 % z 24 hodin (ano i v noci, spala jsem cca 3 – 5 hodin, bohužel ne v kuse). Bylo hodně těžké to vůbec zvládnout, mnohokrát jsem vůbec nevěděla, zda mne bolí somatika nebo něco kvůli těhotenství. I proto jsem volila domporod. Nechci, aby má dcera zažívala jakékoli psychické peklo, co může být. Tedy jsem se tak rozhodla kvůli ní, ne kvůli sobě. Měla jsem kvůli mé nemoci velký problém sehnat PA, která by s námi rodila doma. Mně to jako kontraindikace k domporodu nepřišlo a pořád jsem věřila, že to doma zvládnu, i když jsem nevěděla, do čeho jdu. Nakonec jsem sehnala dulu, sice 400 km daleko, ale byla jsem spokojená, že jsem ji našla. Už když jsem ji uslyšela po telefonu, věděla jsem, že je to ona. Sešli jsme se na první schůzce. Dule nevadila má nemoc a byla ochotná přijet i z té dálky. Dál jsem se snažila připravit na porod, ale jestli dobře, to netuším.
V pátek 14.4, ve 4 hodiny ráno mi praskla voda v posteli. Hned jsem volala, že se začalo něco dít. Poradila mi, abych šla spát, nevíme, jak dlouho budu rodit atd., jenže to mně už to nešlo. Začaly kontrakce hned po 4 minutách. To už jsem byla ve vaně a měli jsme s mužem velkou radost, že už je to tady. Ale za hodinu se to zastavilo a kontrakce pak chodily úplně nepravidelně. V jednu odpoledne mě přijela zkontrolovat Kateřina, místní PA, a někdy ve dvě dorazila má dula, sedla si do křesla a jen mne sledovala. Asi do 4 hodin odpoledne se nic moc nedělo. Voda mi pořád pomalu odtékala a já se jí snažila doplňovat. Nonstop mi bylo špatně, ale somaticky. Na klinice se spletli, jelo mi prostě oboje. Asi ale vydržím hodně, protože mi to moc nevadilo, prostě jsem držela. Asi ve 4 hodiny jsem požádala o vnitřní vyšetření. Potřebovali jsme vědět, jak postupujeme. Nález byl asi 2 cm a z toho jsem se celkem vyděsila. Už to trvalo dlouho. Šlo to sice vydržet v pohodě, ale dva dny sem tak být nechtěla. Pořádně jsem se začala soustředit na otvírání, pouštěla jsem Majdu a moc jsem se těšila, až ji uvidíme. Kontrakce začaly rychle sílit, střídala jsem dokola postel a sprchu. (Na bazének by ani nedošlo. Jsem ráda, že sem ho odmítla. Byl by zbytečný, teď to vím.) Měřili jsme ozvy, vše bylo dobré. Nechala jsem si udělat další vyšetření, jestli se to vůbec hnulo, to bylo cca v 7 hodin večer. Už to bylo hustý, vůbec žádný odpočinek a kontrakce byly asi po 4 minutách. Nevím přesně, neměřila jsem to, nikdo to neměřil :D Zjistili jsme, že se to za cca 2-3 hodiny hnulo dost. Ani má dula tohle dle jejího výrazu nečekala. Já byla příjemně potěšena, ona asi taky, že tam nebudeme 3 dny. Byla jsem na 6 – 7 cm. Zkoušeli jsme natočit ozvy, ale moc to nešlo. Mimo kontrakce jsem měla tu hroznou somatickou tenzi, takže žádný klid. Mrskala jsem sebou ze strany na stranu :/ něco natočit šlo, vypadalo to tak normálně, ale žádný hit. Asi za hodinu jsme zkoušeli znovu natočit ozvy, ale malá se nám prostě ztrácela v kontrakci, což je prý celkem normální, ale zpět naskakovala na 90 tepů za minutu, a to má být nejméně 110. To jsme vyhodnotili jako špatné ozvy a hned bylo rozhodnuto, že musíme do porodnice, že tam možná není něco v pořádku. Do tří minut jsme byli v autě. Během převozu jsem měla jednu kontrakci za druhou. Díky bohu jsem byla srovnána s čímkoli, co může nastat, ale že nepojedeme do dohodnutého Rakovníka, to jsem nečekala. Jeli jsme do Chebu, protože je nejblíže. Bohužel je vyhlášený jako fakt nejhorší.
V autě proběhla rychlá domluva, co povíme v porodnici a já se smiřovala s nejhorším. V Chebu jsme byli v 23.32 a šli hned na sál. Místní PA mne vyšetřila a říká, no hned na kozu, to už je finále. Ale chtělo to ještě pár minut. Vyšetřil mne ještě jeden doktor a našel zbylý lem hrdla. Oddechla jsem si. A hned slezla z toho jejich křesílka. Během dalších 5 minut už mi to nutilo tlačit. Neřešila jsem okolí. Bylo tam 8 lidí, mnoho světla. Začala jsem tlačit sama od sebe tak, jak chtělo tělo - ve stoje opřená o to jejich křeslo. Moje dula byla za mnou a říkala a radila, jak mám tlačit. Byl to skvělý pocit, musím říct, přirozený a krásný. Držela jsem se za to, kam se dávají ty nohy. Byla jsem během chvíle úplně mokrá od potu (měla jsem na sobě tričko Betonárka :D :D). Čekala jsem na kontrakci a pak s řevem tlačila, a u toho jsem šla tělem vždy dolů. Našla jsem si tam svůj způsob. Museli jsme být asi hodně hustý. Vím, že tam všichni komplet jen stáli a koukali na nás, co děláme, někdo i kroutil hlavou - říkal můj muž. Tady v Chebu je úplně nemyslitelné a nestandardní úplně vše, co jsme tam dělali. Měli jsme veliký štěstí. Nechali nás a sledovali tu jízdu. Cítila jsem všechno, bylo to tak silný! :) Sáhla jsem ji na hlavičku, když se pomalu drala. Dula byla za mnou pořád, hřála mi hráz nejspíš nějakým hadrem, ani nevím co tam někde na tu rychlovku sebrala :D a krásně radila, co mam dělat. Doktor stál opodál a jen koukal. Někdy ke konci jsem ho zahlídla pode mnou, jak sleduje, jak nám to jde. Když šla hlavička, tak to zatraceně pálilo. Pak mi přišlo, že na zatlačení bude venku hlava, tak sem si řekla, musím do toho dát vše. Já zatlačila, malá doslova vystřelila jako raketa a byla venku celá. Měla jsem hrozný šok, že to už to je? :D chytila ji asi dula, ale jak byla za mnou, tak já nic neviděla. Narodila se ve 23.53. Ten pocit, jak ze mne vystřelila, byl... no nezapomenutelný. Vlezla jsem si na křeslo, hned mi ji podali na bonding. Vše dodrželi, co jsme chtěli. Pupečník nechali dotepat a dali nám placentu, zkrátka dodrželi vše. Přitom nás viděli půl hodiny a vyhověli všemu. Měli jsme veliké štěstí na půlku personálu a doktora, který naprosto respektoval, co jsme tam dělali. Byla to krásná životní jízda. Konec byl sice jinde, ale udělali jsme si domporod v nemocnici. Jsem spokojená! Chování toho doktora bylo nadčasové, na Cheb určitě. Jsem úplně bez poranění. Na šestinedělí už to bylo jiné. Tam mi dali vyžrat, co jsem si to jako dovolila.. Odcházeli jsme druhý den. Dcera měla horší adaptaci, nalokala se vody. Navrhovala jsem negativní reverz. Nechtěli nás pustit. Moc zajímavé, že to najednou šlo bez reverzu. Majdalena měla v propouštěcí zprávě 2100 g, ale když s dítětem nic není, co zmůžou :). Na gynekologii jsem nebyla od 32tt, protože ten můj gynekolog je prostě mimo, a pořád mě s něčím doslova otravoval. Takže jsem neměla nějaké ty jejich testy hotové. Malá neměla ani žloutenku.
Přirozeným porodům zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat