úterý 26. června 2018

Ambulantní porod ve Vyškově

Náš porodní příběh začíná 11.6.2018 okolo 21. hodiny, kdy jsem si uvařila "elixír lásky" - hřebíček, skořice, zázvor, růžové víno a k tomu si dávala salát s olivovým olejem. O hodinu později jsem usnula a probudila se přesně o půlnoci kdy mě vzbudilo pobolívání bříška. Šla jsem na wc a bylo mi jasný, že už je to tady, protože tělo se dalo do pořádné očisty. Po chvilce se rozjeli vlnky - nebyli nijak pravidelné, ale zato silné. Zapálila jsem si svíčky, pustila relaxační hudbu a sedla si do vany, kterou jsem si minimálně na půl hodiny užívala jak nejvíc to jen šlo. Když jsem vylezla z vody, vlnky zesílily ve vlny, po samovyšetření jsem zjistila, že se opravdu začíná něco dít a že jsem otevřená tak na 2-3 prsty. Nalila jsem si multivitamínový džus, chodila po kuchyni, vlnila se, občas už bylo potřeba i prodýchávat a když mi začínala být trošku zima, zachumlala jsem se do peřin a pustila si film. V jeho průběhu jsem si vlny prodýchávala občas v podřepu, na kolenou, ale nejvíce mi vyhovovala poloha na všech čtyřech. Takže kdykoliv pak přišla vlna, zabořila jsem hlavu do peřin a se zavřenýma očima se soustředila jen na sebe, miminko a vizualizovala jsem si pomalu se otevírající poupě růže. Jakmile vlna skončila, zakoukala jsem se zpět do filmu. Ve tři ráno jsem byla otevřená už asi na pět prstů, dala jsem si sprchu, dochystala si věci které budu potřebovat, dopila další skleničku džusu, prodýchávala stále silnější vlny a zjistila, že do konce filmu zbývá asi 25 minut. Řekla jsem si "to prostě dokoukáš a teprve potom někam můžeš jet, věř miminku a svému tělu". Po skončení filmu jsem zvedla telefon a zavolala kamarádovi se kterým jsem byla domluvená na odvoz do Vyškovské porodnice, můj táta s mamkou byli sice doma, ale měli na "starost" staršího syna a já nechtěla aby se jeden vzdálil od druhého, protože vím, jak na ně tyhle situace působí - prostě potřebují být spolu. No jo, ale můj "odvoz" mi to nezvedal, zaculila jsem se a říkám si "to není možný"! Tak jsem zavolala jeho mamce, ta hned utíkala za ním, probudila ho a do půl hodinky byl pro mě jak na koni. Vzal mi tašku, autosedačku, rozloučil se s mojí mamkou a jeli jsme. Po cestě vlny byli silnější a silnější, pomáhalo mi hluboké dýchání, pevné držení se bezpečnostního pásu a když bylo nejhůř tak jsem držela za ruku ještě mého milého řidiče, který mi byl neskutečnou oporou, podporou a jsem moc ráda za to, že jsem oslovila právě jeho. Po příjezdu do porodnice jsme ještě čekali na moji porodní dulu Staňku a u mě začínalo jít do tuhého - vlny pravidelné po dvou minutách, ale uměla jsem pracovat s dechem, takže nebyl problém je zvládat. Do nemocnice jsem zatím nechtěla, takže jsme byli na lavíčce venku, bylo mi na čerstvém vzduchu moc dobře. Po příjezdu duly už jsem se cítila nějaká až moc otevřená a říkám, že si potřebuju přitlačit. Takže hned jsme zvonili na příjem, rozloučila jsem se s mým doprovodem a s dulou jsme šli dál, převlékla jsem se a bolest mě srazila na kolena - tam přišla krize, byla jsem z toho prostředí nesvá, při vlně nedýchala správně a nebýt Staňky, uklidnění a vrácení se do původního stavu bych to asi nezvládla. Porodní asistentka na příjmu nebyla moc milá a když mi řela "uděláme monitor" mám pocit, že jsem na ni prostě už jen zařvala, že žádný monitor nechci, že ho nedám a že cítím hlavičku. Tak mě doprovodila na porodní box, kde jsem měla nachystanou žíněnku a vše co bych mohla potřebovat. Zeptala se jestli mě může vyšetřit, tak jsem souhlasila už jen proto, abych měla od ní pokoj a mohla se zpět ponořit do sebe. A světě div se, branka úplně zašlá a hlavička se prořezávala ven. Jsem si v duchu jen říkala "Občas by nebylo naškodu poslouchat rodičku". Řekla, že nás tam s dulou nechá samotné a že až se bude tlačit hlavička úplně ven ať dá Staňka vědět. Pak zaklepala a došla, že se střídají směny. K mému velkému překvapení a úlevě se ve dveřích objevila známá tvář PA Evičky, která na mě jen mrkla, zavřela za sebou zvenku dveře a nechala nás v klidu. Zaujala jsem polohu na čtyřech, ve vlnách, které pomalu ztráceli na pravidelnosti, ale za to nabírali na síle jsem si jemně mručela, poslouchala miminko, občas si jemně přitlačila a v pauzách jsem jen odpočívala, prodýchávala a užívala si celý ten moment vědomého rození. Staňka mi nahřívala hráz, mačkala kříž, hladila mě a to pro mě byla neskutečná úleva. Když jsem cítila hlavičku už hodně nízko a blízko, praskla mi voda. Po pár dalších vlnách už hlavička pomalinku začínala lézt ven, byla jsem klidná, dýchala a mručela. Připadalo mi to neskutečný a všechno nějaký až moc rychlý. Pak už jsem cítila, že je to tady, hlavička se prodrala na svět a Staňka volala Evču, přiběhla, řekla, že má miminko šňůru kolem krku a jestli bych mohla trošku přitlačit jen aby se prodrali ramínka ven a miminko už bylo u mě. Nadechla jsem se, jemně zatlačila a miminko bylo na světě. Hned jsem si je přivinula do náruče. Je to kluk! Vítej Gabrielku!! V tu chvíli pro mě přestalo existovat všechno kolem. Vlna euforie, pokora ke svému tělu a tolik, ale tolik lásky. Pomalinku jsme se seznamovali a mazlili, po dotepání pupečníku jsem si ho sama i přestřihla, nechala miminko zkontrolovat (s úsměvem na rtech a větou "chci ho hned zpět") Staňka šla se sestřičkou a hned mi nesli nahatého Gabrielka zpět na mé tělo. Neměla jsem až na dvě malinké trhlinky žádné zranění a tak to vyřešili tři kosmetické samovstřebávací stehy. Gratulace od Staňky, Evičky, dětské sestřičky i doktorky (u porodu jen dula a PA), zbytek personálu jen na nezbytně dlouhou dobu, po porodu placenty, která mi byla předaná do chladícího boxu se s námi doktorka rozloučila. Všichni byli úžasně milý a vstřícní. A já s Gabrielkem jsme se začali pomalu sžívat a poznávat. Gabko se rozkoukával po světě, já byla úplně naměkko, vnímala jen jeho a Staňka na mě koukala jak na svatej obrázek, občas nás vyfotila a ten moment z hlavy doufám nikdy nedostanu. Po dvou hodinách jsem si dala sprchu, byla i s malým předaná na dětské, po prohlídnutí malého jsme podepsali papíry a byli ambulantně propuštění domů. Teď už věřím tomu, že je možné se po porodu, který je plně přirozený bez zásahů a medikací cítit výborně a po pár hodinách odejít a vypadat jako bych ani nerodila. Děkuji svému nejkrásnějšímu chlapečkovi, že si mě vybral za mámu a dal mi možnost tohle zažít, svému tělu, své rodině, kamarádovi, skvělé porodní dule a kamarádce Staňce a v neposlední řadě i Vyškovské porodnici a jejímu personálu od kterého by se mohli ostatní porodnice i personál hodně co učit.. :) 

PORODNÍ PŘÍBĚH Z POHLEDU MÉ MILOVANÉ DULY: Když mě oslovila Peťa s tím, že je těhotná a že by si přála, abych ji doprovodila k porodu, věděla jsem, že tohle si obě užijeme. Jen jednou jedinkrát jsme se za celé těhotenství potkaly, měla pořád někam na spěch, pořád nějaké plány… Podruhé se nám již setkat nepodařilo, i když ne tak docela. Po zbytek těhotenství jsme si poměrně intenzivně dopisovaly a řešily jsme spousta osobních věcí, strachů a měla jsem pocit, jako bychom se znaly už od nepaměti. Když se už pomalu blížil termín, Peťka si ještě jen tak zaběhla na kurz Hypnoporodu, kde se krásně naučila relaxovat, což jí velmi pomohlo z každodenního shonu se uvolnit. Naše konverzace pokračovala a já věděla, že jí to jde skvěle, věřila jsem, že to všechno v pohodě zvládne. Měla připravené dobré zázemí v pečlivě vybrané porodnici a tělo se postupně chystalo každým dnem. Už jen počkat na miminko, kdy se rozhodne. Ke konci těhotenství to pro ni nebylo snadné, na poslední chvíli se jí stalo několik ne úplně pěkných zážitků, ale vzájemně se nám podařilo je překonat. Poslední týden byly bouřky, počasí si dělalo, co chtělo, a každý večer probíhaly poslíčky, vždy nakonec vše ustalo. Snažila jsem se ji povzbudit, jak se tělo krásně chystá a že má ještě dostatek času, pan doktor ji přece říkal, že se na další návštěvě neuvidí. Peťa chtěla už hrozně moc porodit, měla všechno nachystané a prostě už neměla co dělat, už jen to miminko jí chybělo. Byla to poslední zkouška trpělivosti. V pátek ráno jsme jely po dlouhotrvajících stazích do porodnice, každá zvlášť, protože jsme to od sebe měly poměrně dost daleko a pro mě by to byla velká zajížďka, tak jsme se dohodly, že se potkáme až tam. Jenže po příjezdu vše ustalo a pro Peťu přišlo velké zklamání, protože nález na porodních cestách nebyl vůbec k porodu. Nevadí, setkaly jsme se, odvezla jsem ji domů a snažila jsem se ji uklidnit. Řekla jsem jí, až bude mít doma klid, ať všechny emoce pustí, ať si klidně popláče… Ale že není kam spěchat, miminko si vybere ten nejlepší den, protože tentokrát jsme narazily na ne moc vstřícnou směnu, to jsme ještě netušily, jak miminko bylo moudré. Víkend se přehoupl a blížila se další kontrola v porodnici, ano ta, kterou pan doktor přece slíbil, že už nestihneme. Peťa už byla trochu nesvá, že už chce rodit, že neví, jak to pozná, poradila jsem jí ohledně samovyšetření a že si může dát svařené víno s kořením, který jsme pojmenovaly „Nápoj lásky“, ten dva večery po sobě poctivě popíjela. Podruhé to již spustilo skutečně porod, ale jaksi se mi zapomněla zmínit, takže jsem šla normálně spát. Vzbudil mě až k ránu telefon, že už je na cestě do porodice. Naštěstí to mám do porodnice 20 minut svižné jízdy a tak přidávám do kroku. Peťka na mě i se svým kamarádem (řidičem) čekají na chodbě před porodním sálem, tentokrát poznám na první pohled, že už skutečně rodí a že je dokonce někde hodně blízko před porodem. Najednou řekne, že jí chce na záchod, tam už ji ale jít nenechám, protože mi je jasné, že miminko už chce být s námi. Zazvoním na příjem a tam nám otevře ne moc sympatická porodní asistentka (není nepříjemná, ale ani jedna z nás z ní nemáme dobrý pocit). Peťku to na chvilku vyvede z porodního procesu a zazmatkuje, snažím se jí pomoct zklidnit dýchání, hladím jí, masíruju kříž, pomáhám jí se převléct. Díky tomu, že se jí chce už přitláčet, bravurně odmítá monitor a PA nás odvelí rovnou na porodní pokojík. Tam už Peťa zaujímá svou osvědčenou polohu na čtyřech a nevydává ani hlásku, je úžasně ponořená do sebe a daří se jí kontrakce zvládat. PA jen na mě prohodí, jestli mám něco na nahřívání hráze a že tu nemusí čekat, když tu jsem a že mám jen hlídat, až se začne rodit hlavička, ať na ně zavolám. Kývnu na souhlas a ona odchází. Já se v rychlosti snažím najít v Petině tašce pití a další věci, což se mi nedaří a mezitím vždy na kontrakci tlačím kříže, to ji ulevuje, mezi kontrakcemi ji hladím po zádech a jsem s ní ponořená do porodu. Začínám nahřívat hráz a cítím, jak se s každou vlnou hlavička prořezává víc a víc, po kontrakci se zase schovává zpět. Volám na PA, že hlavička už se začíná klubat a vidím - žádný spěch, nikdo nepřichází. Peťka za celou dobu ani jedenkrát nezasténá, nezakřičí, je naplno v sobě, je tak klidná, tak tichá, vidím, jak její tělo úžasně spolupracuje s miminkem, které si krásně razí cestu. Najednou už vykoukne asi třetina hlavičky a to už vím, že tu bude s námi. Zavolám PA, že už by vážně mohla dojít. Dojde a hlavička najednou vyjede celá, ona je zaskočená, že už je to vážně tady a voláme ostatní. Nechá miminko rotovat, ale moc se mu to nedaří, je omotané pupeční šňůrou s ručičkou u hlavy, Peťka mu musí trochu pomoct přitlačit a za chvilku už je na světě malý Gabriel. Peťka je neuvěřitelně šťastná, opojená hormony a hlavně tak krásná…. Je pro mě v ten moment bohyně, nikdo se neodvažuje tenhle moment narušit. Všichni čekají, jsou milí a vstřícní. Já se snažím v mezičase neohrabaně fotit, čímž mě Peťa zaúkolovala. Připadám si trochu jako Pat a Mat, ale nakonec se mi podaří i několik dobrých snímků. Porod placenty probíhá hladce, bez potřeby jakékoliv pomoci, je krásná… Lékařka, která kontroluje porodní cesty je milá, při šití pár kosmetických stehů prohazuje, že dečka, kterou má Peťka na Gabrielka je háčková, že to pozná, že taky háčkuje a v tu chvilku mi to přijde komické, všichni se smějeme. Pak už přichází konečně chvíle o samotě, malý se bezproblémově přisává k prsu, oba jsou tak nádherní, klidní, propojení. Jediné, co občas naruší tu pohodu, je bolestivé zavinování dělohy. Gabriel za celou dobu nezaplakal, jen když ho nesou za mé přítomnosti změřit a zvážit a okamžitě se v náruči své maminky uklidňuje. Po převozu na oddělení šestinedělí čekáme na kontrolu od pana primáře, aby mohli maminka s miminkem jít společně domů. Obvazuji Peťce bříško šátkem, abych ji pomohla alespoň trochu ulevit od toho nepříjemného zavinování. Po zkontrolování jsou poučeni a propuštěni domů a já se loučím a odcházím… Ten krásný pocit mi v srdci zůstává ještě teď týden po porodu. Přeji si, aby tak krásné zrození mohly prožívat všechny ženy a děti. Jsem vděčná, že jsem u toho mohla být..

čtvrtek 17. května 2018

První vlastní dítě 2

Zopakovaly jsme si ve skupině Ambulantní porod a poporodní péče doma anketu z loňského roku.
Doprovodný text společně s loňskými výsledky naleznete v článku První vlastní dítě.

Znění ankety


Byl novorozenec, kterého jste porodila / porodíte, první novorozenec, o kterého jste v životě pečovala / budete pečovat?
Zjišťuji, jestli jste měla možnost dostat se někde nějak k péči o malé dítě, řekněme >> miminko do 3 měsíců <<. Jestli jste měla možnost nabýt mateřského sebevědomí už před svým prvním porodem.
Péče = pokud máte pocit, že vám rozsah péče o miminko stačilo k rozvoji malé matky ve vás, tak jste pečovala. Dejte jen na váš pocit.

Do ankety, která probíhala 48 hodin, se zapojilo 426 žen z celkového počtu členů 2113. Každá pátá členka.


Jak se rodí ve Švýcarsku

Publikováno 16.5.2018 na FB profilu Atiny Duchnic (neupravováno)

Jelikož právě probíhá světový týden respektu k porodu, rozhodla jsem se s vámi podělit o mojí čerstvou zkušenost s porodem ve Švýcarsku.
Prvního syna jsem porodila v Čechách v roce 2014, takže mohu teď zpětně vše porovnat.

Moje pocity po prvním porodu nebyly nějak pozitivní, ačkoli jsem se na porod připravovala a snažila se si pročíst vše co bych měla vědět. Nejsem totiž zrovna ten typ, co se rád odevzdá jen tak do něčí rukou bez informací. Teď zpětně, mám ještě větší pocit smutku nad porodem, který se vede v ČR. Měla jsem ale i tak štěstí, že jsem si zrovna vybrala Teplickou porodnici, která akceptovala moje „porodní přání“.
V očích České společnosti je ale stále žena poučená, vědomá a připravená na porod vnímána jako něco, proti čemu se musí pořád bojovat. Jako někdo, kdo nechce spolupracovat. Je to chyba toho, že prostě nechtějí nic měnit a vychází to pouze ze strachu.
Ačkoli můj porod probíhal naprosto přirozeně a bez komplikací pocit, že musím bojovat o něco, co je vlastně přirozené a mělo by být samozřejmostí, byl stále větší.
Dnes vím, že průběh porodu má velmi velký vliv na jeho vnímání. Pokud se žena necítí bezpečně, necítí se dobře v prostředí, má strach, je v křeči, porod je velmi bolestivý. Ačkoli jsem odcházela s nepříjemným pocitem, pupečník nechali dotepat, nakonec mě ani nenastřihli, ikdyž povel vstupujícího doktora, kterého jsem viděla s nohami od sebe poprvé v životě zněl jasně „střihněte!“(On totiž nevěděl, že jsem cvičila s Aniballem a žádný nástřih nepotřebuji!)
Nechali mi maličkého na sobě a nakonec ho ani nepřivítali na svět bodnutím vitamínu K jehlou, dostal kapičku na jazyk, manžel to usmlouval.
Nicméně porod byl řízený a musela jsem se přizpůsobit, tlačit jsem mohla, až když dorazil doktor, ačkoli už se syn přirozeně tlačil ven sám, musela jsem to zadržovat a počkat až dorazí. To vše ještě podtrhla naprosto nepřirozená poloha na zádech. Tlačení na povel. Porod byl velmi bolestivý a prostředí nijak příjemné.
Někdo by si řekl, co chce? Vždyť vše bylo tak, jak chtěla, ALE vlastně nebylo. Musela jsem si vše vybojovat a cítila jsem i tak, že nejsou spokojeni s tím, že někdo si přinesl svoje porodní přání (porodní plán).
Na oddělení šestinedělí, neustálé važení před a po kojení, zapisování, každodenní odvážení dětí na kontrolu, a ty vizity panečku :-( Čekání na několikačlennou delegaci, s nohami od sebe, bez kalhotek! Podpora kojení tak napůl, každý říkal něco jiného, jako prvorodička jsem byla velice zmatená. Takže jsem vlastně nevěděla nic.
To byl ve zkratce můj porod v České Republice a teď se přesuneme o několik set kilometrů na západ, do velmi vyspělé a bohaté země do Švýcarska.

Po zjištění, že ve Švýcarsku normálně fungují porodní domy a že porody doma jsou naprosto běžné jsem věděla, že moje přání je rodit v porodním domě. Od začátku jsem na porod byla připravená a věděla jsem, že jsem naprosto schopná porodit sama. Bylo to mé přání, nicméně jsem na to nebyla upnutá a věřila jsem, že vše bude tak, jak má být.
Kontroly u ženské doktorky se tu nesou v duchu, že nic vlastně nemusíte a ve třiceti letech jste mladá rodička.
Absolvovala jsem prohlídku porodního domu, který byl naprosto nádherný a ačkoli byl v rušném Zurichu, byl velmi klidný a rodinný.
Do 38. týdne jsem myslela, že druhý porod se skutečně odehraje v tomto porodním domě, ale při kontrole, Hebamme (porodní asistentka, sestra a dula v jednom) uslyšela při poslechu srdíčka dopplerem nepravidelnost. Byla jsem odeslána na kontrolu do místního Univerzitního špitálu.
Tam se potvrdila srdeční Extrasystole. Kontrolu prováděl kardiolog naprosto svědomitě. Musím velmi vyzdvihnout profesionalitu všech lékařů a personálu, se kterou se v ČR setkáte málo. Všichni brali místo, které jsem si vybrala k porodu tak normálně a přirozeně. Bylo příjemné jak s vámi všude jednají, jako s klientkou, žádné doktorské ego. Všichni velmi vstřícní, mílí....
Byla jsem uklidněna, že srdeční arytmie je dosti běžná a že může porodem zcela vymizet.
Místo porodu mi nijak zakázáno nebylo, ale bylo mi doporučeno po porodu (do 24. hodin) nechat synkovi udělat kontrolní EKG. Rozhodla jsem se tedy změnit místo porodu a zvolila jsem městský špitál Triemli v Zurichu, který má k dospozici EKG. V tu chvíli jsem věděla, proč to tak je. Musím si to znovu prožít v tom špitále! Beru vše tak, jak přichází.
Ale dozvěděla jsem se, jak tady ty porodní domy fungují a za to jsem ráda. Vše mají podchycené a promyšlené. Mají spolupráci s nemocnicemi a v případě komplikací mají zajištěný odvoz.
Nikdo vás tady za porod v porodním domě neukamenuje a společnost vás neodsoudí a nezaškatulkuje jako bio matku, lesanu a nezodpovědnou matku která chce své dítě ohrožovat na životě.
Kontroly ve špitálu byly v pohodě, setkala jsem se s Hebamme, která mě vyzpovídala a chtěla vědět jakou mám představu o porodu, pečlivě poslouchala a vše si zapsala. Ničemu se nedivila a na vše říkala ano to tu tak děláme.. Sama vyzvídala, jestli se nějak aktivně připravuji na porod, jestli třeba cvičím a Epinem, abych předešla nástřihu. Tak jsem jí představila náš český výrobek Aniball, že s ním poctivě cvičím od 36. týdne. Dostala jsem pochvalu, že to je skvělá věc (Kdo nezná , může si vygooglit :-) ) To, že tady to všichni znají a osvěta o Epinu je zde běžnou součástí předporodních kurzů mě nepřekvapilo. V Čechách se o tom málo ví a ženy mají zbytečná poranění a nástřih.
Ani zdravotníci nemají tu informaci, že něco takového existuje, natož budoucí maminky.



K porodu došlo v Dubnu 2018 přesně ve 40+6 týdnu. Porod trval od začátku měření kontrakcí přesně 2 hodiny. Začátek měření 18:17 a syn se narodil ve 20:17. Do porodnice jsem přijela přesně v 19 hodin. 

Ohlásila jsem se na recepci , přišla si pro mě Hebamme, velmi pozitivní žena jménem Rahel, krátce mě vyšetřila a poté odvedla na porodní pokoj. Vlastně nás, celou dobu u mě byl přítomný také manžel.
Porodní pokoj ve špitálu? Jako v porodním domě! Menší, utulný pokoj s vanou a lůžkem. Porod probíhal fantasticky a ve velmi uvolněné atmosféře. Hebamme napouštěla vanu, protože jsem si uvedla zájem o porod do vody. Všechny informace už měla, nebylo nutné mě dále zpovídat.
Už veděla, kdo jsem, jaké mám přání a představu, jak se připravuji apod. Nebyly mi nabízeny žádné tlumící léky nic podobného.
No, porod byl tak rychlý, že jsem nestihla ani porod do vany :-) Nakonec jsem porodila v kleče na lůžku, naprosto sama. Bez toho, aniž by na mně někdo sahal, bez žádných instrukcí a povelů.
Náš syn se narodil během pár desítek vteřin po samovolném prasknutí plodové vody a během dvou rychle posobějdoucích kontrakcí. Prostě jsem cítila přirozeně, že jde ven, žádné řízené tlačení na kontrakce. Vše nechala na mně, nic neříkala! Bylo to tak neuvěřitelné!
Zažila jsem neuvěřitelnou věc, zažila jsem porod BEZ BOLESTI a bez jakéhokoliv poranění (jako bonus díky Aniballu). Ano je to k neuvěření, ale porod mně nebolel. Celý porod se odehrál v přítmý jen s Hebamme a mým mužem. Na konci dorazila také doktorka o které jsem ani nevěděla. Nicméně se mi ihned po porodu představila :-) Poté mi pomohly z porodní pozice na záda, abych si mohla vzít syna k sobě, vlastně na něj nikdo kromě mně nesahal.
Nejdříve proběhlo rozplývání se nad krásným miminkem a poté jsme řešili pupečník. Ten přestřihl manžel dotepaný, prázdný. Poté se čekalo na placentu, žádné tahání. Ani po porodu nikdo nerozsvítil, použilo se světlo na telefonu, aby se provedla kontrola poranění. Zaznělo „nic!“ Samozřejmostí bylo přisátí a Bonding. Pak manžel vzal syna na krátké vyšetření, vitamín K na jazyk samozřejmostí. Poté jsme zůstali všichni tři na pokoji jestě asi dvě hodiny. Pak mě převezla Hebamme stále v doprodu manžela a se synem v náruči na křesle na pokoj. Ten jsem měla celý pro sebe, jelikož jsem poloprivátně pojištěná. Na pokoji bylo uplně všechno, všechny potřeby. Ručníky, vložky, prsní vložky, pantofle, mycí potřeby, kartáček, fén, pití, no prostě všechno. Kdybych přijela na blind bez ničeho, bylo by to jedno :-)
Pro miminko byly k dospozici plínky, oblečení, všechny potřeby. Žádné vážení po každém kojení díkybohu! Nikdo miminko každý den neodnášel na kontroly k dr (jako tomu je v ČR).
Oni chodili za námi. Jen se ptali jak se daří, jestli něco nepořebujeme, nikdo na syna nesahal neodnášel.
Co se týče Arytmie, tak nám domluvili termín hned druhý den dopoledne. Manželovi vypůjčili kočárek a syna na vyšetření odvezl sám. Byl po celou dobu vyšetření s ním. Arytmie zmizela, srdíčko bylo pravidelné.


Co se týče návštěv, tak jsou vlastně celý den, žádné omezení. Bylo nám řečeno „vy jste otec jste vítán kdykoli.“ Chtěla bych také vyzdvihnout naprostou podporu kojení.
Co nemůžu nezmínit je také strava. Objednáte si dopředu z jídelního lístku, vzdělíte prostě na co máte alergii nebo co nejíte. Mají na výběr , pro masojedy pro vegetariány, pro vegany, prostě každý si vybere. Já jako nemasojed měla na výber každý den ze tří jídel k obědu i k večeři. Samozřejmě vám jídlo přinesli na pokoj. Snídaně byla formou bufetu, vezmete si na co máte chuť.Jídlo bylo fantastické a velmi příjemné pro čerstvou maminku si takto pochutnat. Celkově bych to shrnula, že všechny služby byly na špičkové urovni. V porodnici jsem byla dva dny. Mohla jsem jít už o den dříve, ale dobrovolně jsem si to o den prodloužila :-) Vyjímkou nejsou ani ambulantní porody.
Porod zde hodnotím velmi kladně a pozitivně a ačkoli jsem porod v porodním domě nezažila mohu ho k tomu alespon přirovnat. Porod zde bych si vybrala opět :-)
Když jsem po porodu poděkovala Hebamme Rahel a ona mi řekla, že ona nedělala vůbec nic, došlo mi jak je vědomý porod a informovaná rodička vlastně výhoda pro všechny strany ne jen pro tu rodičku ale i pro personál. Oni pak nemají tolik práce. Rahel tam jen byla, nemusela nic šít a řešit komplikace, vše bylo rychlé a snadné.

Po porodu je zvykem, že domů dochází Hebamme tu si vybere každá žena sama. U nás byla třikrát a poté jsme se shodly že už jí nepotřebuji jako druhorodička. Ale jako prvorodička bych jí využila jistě více :-) Se vším vám poradí, pomůže, zváží miminko, pomůže s kojením, prohlédne stav bříška maminky po porodu.... Vše je hrazené pojišťovnou. Celý porod a vyšetření spojené s těhotenstvím hradí pojišťovna. Jak porod v nemocnici, tak porod v porodním domě! Prostě uhradí jakoukoli vámi zvolenou variantu.
Velmi bych si přála, aby ta změna v ČR a na Slovensku a vlastně všude nastala. Ale jelikož změna může přijít pouze odspodu od lidí proto píšu tento příspěvek.
Takový porod , je přirozený porod a nenechte si namluvit nic jiného , nenechte si to vzít lidmi kteří o tom nic nevědí a lidmi co nechtejí nic měnit.
Takže musím prostě jednoznačně oponovat těm, co se stále bijí v hruď že v ČR je nejlepší porodnictví.... Není , zdaleka není!
Nakonec bych chtěla dodat, že nejsem zastáncem domácích porodů, ani porodů v porodním domě. Jsem pro to, aby si každá žena mohla vybrat. Každá žena je jiná a každá je ochotna a schopna zvládnout něco jiného. To vše je v pořádku, proto se neodsuzujte navzájem pokud to někdo chce jinak. Je to každého volba. Ale důležité je, mít tu možnost. Dle mých informací se ve Švýcarsku dá prožít se zachováním určitých postupů i císařský řez s respektem. Z vyprávění jsou zde ženy spokojené s porody a vzpomínají na ně s láskou a radostí.. Děkuji všem, co dočetli až do konce a přeji všem ženám krásný porod podle vlastních představ :-)
PS: Fandím všem, kteří se snaží s tím něco dělat a těm , kteří se aktivně podílejí na změně...