čtvrtek 31. srpna 2017

Jak k nám přišel Radeček

Dlouhou dobu mi hrozil předčasný porod. Poslední dva měsíce jsem každý den cítila, že už to určitě dneska bude. Termín porodu vycházel na 21.8.2017 – výročí okupace. Moc jsem doufala, že mi naše miminko udělá radost a budeme mít doma malého okupanta. Využila jsem babské rady k vyvolání porodu několik dní před termínem, ale zbytečně. Až v den termínu a po dalších vyvolávacích pokusech se kolem 16h. začalo něco dít. Tvrdnutí břicha sice přicházelo už několik měsíců, ale nikdy v tak pravidelném rytmu. Jako vždy jsem i dnes napsala naší dule, že určitě rodím. Ta už mě (po předchozích zkušenostech) brala s rezervou a opět doporučila sprchu. Vlny se po koupeli ustálily na 7-8 minutách a bylo tedy jasno, že OPRAVDU rodím.

Po 9 měsících válení mě z nepochopitelných důvodů přepadla potřeba chůze, tak jsme s manželem a prvorozeným synem vyrazili ven, kde už byla tma. Procházkou se čas vln zkrátil na 3-4 minuty a nabraly na intenzitě. Snažila jsem se je prodýchat, ale bolest mě začínala válcovat. Následoval návrat domů, další koupel a oholení těla, kterému jsem úspěšně odolávala už měsíc. Byla to fuška, ale všechno se zdařilo, aniž bych vypadala jako po nástřihu. Manžel zavolal dulu a mě vyděsilo, že nemáme vytřeno a bude nás vidět jako čuňata. Teď je mi jasné, že je to přesně to, co Šárka řeší, když jede k porodu. Ale v tu chvíli mě opustilo racionální uvažování a s kontrakcemi po dvou minutách, které mě vždycky zlomily v pase, jsem šůrovala podlahy. Na cestě bylo i hlídání pro prvorozeného syna a mě zachvátil smutek, že se s ním musím rozloučit. 
Když si hlídací teta odvezla našeho chlapečka, nabraly vlny na intenzitě a já je přestala zvládat. Šárce jsem trhala kapsy na kalhotách a ji i mého manžela pokousala. Nějak jsem tu bolest potřebovala ventilovat. Bylo před třetí ráno a my se přesunuli do nemocnice. 
V porodnici nás přivítala rozespalá sestra a PA, která mi vůbec nebyla sympatická. Už jsem ji párkrát viděla a bylo mi jasné, že ji k porodu nechci. Ale v noci jsem si opravdu nemohla vybírat. Vlny byly v porodnici tak intenzivní, že už mi bylo jedno, jestli u porodu bude tahle PA, nebo nějaký terorista. Podle dr. jsem byla otevřená na 7-8cm. Po nepříjemném příjmu, kdy jsem pořád poslouchala, že nesmím být sobec a jde v první řadě o dítě, nás PA odvedla na porodní box. Tam nám na štěstí přestala asistovat. 
Dula hned zavelela, ať jdu do sprchy. Bylo úžasné, že jsem mohla vypnout a poslouchat „rozkazy“. Sama jsem v tu chvíli nedokázala rozhodnout vůbec nic. Vlny byly opravdu silné a já začala kňourat, že jdu domů a že jsem si to rozmyslela. Šárka mě utěšovala, že už to nebude dlouho trvat a můžeme očekávat prasknutí vody. Nechápala jsem, jak se to dá poznat, když jsem ve sprše, ale plně jsem věřila mému pokousanému doprovodu. Za chvilku k protržení vaku došlo a já to překvapivě poznala. Šárka na mě houkla, ať hned vylezu, jdu na lehátko a zavolala naši milounkou PA. 
Měla jsem v plánu rodit na boku, ale ani nevím proč, byla jsem na zádech a cítila nutkání tlačit. Mezi odchodem ze sprchy a prvním zatlačením proběhly dvě vražedné kontrakce, které si pamatuji jen matně. Na první zatlačení vylezla hlavička našeho slunečního miminka. Nebyl u nás žádný dr. a já měla pocit, že rodím úplně sama a moje dítě nikdo nechytá. Slyšela jsem, jak PA říká, ať ještě rychle zatlačím, aby si miminko v porodních cestách nezlomilo vaz (to opravdu řekla). Naprosto překvapivě ho PA chytla. Dala mi ho do náruče ve 3:40 a až když jsme se mazlili, dorazil porodník a personál z novorozeneckého oddělení. Syn byl na světě necelou hodinu po příjezdu do porodnice, aniž bych měla zranění.

Měla jsem sepsané porodní přání ohledně bondingu, ale to bylo v tu chvíli jedno. Radeček byl u mě a nikdo by mě nedonutil ho dát z ruky. Zamilovala jsem se do něj hned. Dr. od miminek se mě zeptal, jestli by mu mohl dát monitorovací pásek na nožičku a že nás pak nechá v klidu. Placenta se odloučila 6 minut po porodu syna a bez léků. Za chvilku jsme zůstali sami. Já s Ráďou v náručí, manžel a naše zlatá Šárka. Sice měla v plánu odejít, ale čekala ji ještě nějaká práce s placentou a byla mi její společnost moc příjemná. 
Po dvou hodinách mazlení a klidu jsem se šla s PA vysprchovat. Přišel dr. a zeptal se, jestli může naše miminko vyšetřit. Proběhlo vážení i měření, ale bylo to tak rychlé, že si Radeček ani ničeho nevšimnul. Moc mě potěšilo, že jsme byli u vyšetření oba s manželem.
Když bylo na sále všechno hotovo, odvedla nás sestra na pokoj šestinedělí, kde jsem se synem zůstala do druhého dne a po cca 30 hodinách hospitalizace požádala o propuštění. Na personálu bylo vidět, že s tím nesouhlasí, ale nikdo si nedovolil brblat hlasitě. Dr. mě informovala o možných rizicích, ale nešlo o žádné strašení. Byla to prostá fakta. Podepsala jsem všechny papíry, zavolala manžela a začala balit. Při odchodu nám všichni přáli jen to nejlepší. Opravdu skvělý přístup. Během pobytu v nemocnici mi sestry občas dávaly nevyžádaná doporučení, ale žádná z nich neprotestovala, když jsem je neposlechla.

Cestou domů mi bylo do breku. I u prvního syna jsem přesun domů probrečela, ale ze strachu jak to zvládnu. Teď brečím štěstím. Většinu dne ležím vedle Radečka a bulím jak želva. Jeho dokonalost mě snad zabije. Jenom vedle něj ležím a koukám, jak dýchá. Občas ho pohladím a cítím, jak je jeho kůže jemná a hebká. Ležím a bulím. Už se moc těším, až to dopíšu a půjdu si k němu zase poplakat. Ty hormony jsou boží věc..

pondělí 28. srpna 2017

Potřetí, ale poprvé bez pachuti hořkosti

Přestože jsem rodila potřetí, teprve poprvé si z porodu odnáším jen pozitivní vzpomínky, krásně na duši a žádná negativa.
Můj příběh je delší, vypsat se byla účinná terapie.

Své dvě starší děti jsem rodila ve velké pražské porodnici Na Bulovce. K prvnímu porodu jsem šla naivní s myšlenkami, že personál ví, co dělá a určitě by mi zbytečně neškodil. I po porodu mi připadalo, že je vše v pořádku. To, že jsem čtyři měsíce bojovala o kojení, vůbec mě to netěšilo, vztah s dítětem byl ve stylu zaopatřit potřeby, pomazlit, ale nějaká euforie se nekonala. Hrdost a pýcha mateřská přišla, až když mu bylo půl roku.

Začala jsem sama v sobě řešit proč. V tomhle je internet mocné médium, ženy sdílejí své zkušenosti, své pocity, sdělují si, co a proč bylo špatně. A tak mi začalo docházet, jak ten porod nebyl v pořádku a kde je zakopaný pes. To, že jsem rodila na zádech, s nohami do kopce, když jsem řekla, že chci sedět. Větu sestry: "My víme, co děláme! Tak mlčte a tlačte!" nezapomenu asi nikdy. Vybavilo se mi, že i zakázanou Kristerellovu expresi provedli, miminko hned odstřihli a odnesli, nehledě na podaný oxytocin, který označili za glukózu, a něco na bolest. 

Miminko se narodilo s váhou přes 4 kg a na šestinedělí jsem poslušně poslechla, že mám kojit 10 minut z každého prsu, co 2 hodiny. Úplně ideální rada, jak se nerozkojit a velké dítě trápit hlady. Díky tomu dítě mělo úbytek váhy, byť to nebylo ani 10 % porodní hmotnosti, tak dostalo dokrm a mě jen buzerovali, že mi hubne dítě a jestli chci, ať umře..

Po pár letech přišel muž a prvorozené dítě, že chtějí miminko. A jak snadné je spustit své biologické hodiny :) Za těch pár let jsem studovala, četla, prostě osobně rostla. Pochopila jsem princip kojení, kojení mě nakonec moc bavilo a naplňovalo, stejně jako mě začalo naplňovat mateřství. Rodila jsem opět ve stejné porodnici, ale tentokrát jinak. Věděla jsem, co nechci, instruovala manžela, aby věděl, co má chtít, kdybych já nebyla schopna se sama ubránit. Ten se smál, že působím preventivně na okolí jako naštvaný buldok, takže se prý nemusím bát.

Rodila jsem dlouho, nicméně skutečně jsem rodila jinak. Oproti prvnímu porodu určitě. Ale stejně tu byly věci, které ve mně posléze hlodaly. Byť stála dr. s PA se založenýma rukama, nohám do praku jsem se nevyhnula, byť jsem byla více vsedě, než pololeže. Miminko nešlo ihned na mě, než podle nich dotepal pupečník, tak leželo mezi mýma nohama, kdy jej pediatra mnula plenou, prý aby se adaptovalo. Bonding byl...10 minut a pak miminko odnesli a vrátil se s ním muž až jako s vánočkou. A nastalo kolečko – kdy výjde placenta ven. Snažila jsem se své miminko poprvé nakojit, polaskat a mezitím mi bolestivě mačkali dělohu, aby uvolnili placentu. Ta bolest byla mnohokrát horší než porod. Miminko bylo savec dravec. Na to, že běžně čekají na placentu maximálně hodinu, tentokrát čekali tři, než mě uspali a placentu manuálně odstranili. Než mě uspali, tak si pro miminko přišla sestra z dětského, muž ho nemohl chovat, přestože celou dobu pak seděl na chodbě u boxu a přišel ihned, jak jsem se probudila.

I přesto jsem se cítila fit. Chtěla jsem se osprchovat, ale nikdo se mnou nediskutoval. Prý neexistuje, nejdříve ráno (tzn, cca 10 hodin od porodu) poprvé vstát. Moje miminko mezitím bylo samo.. Až teprve dopoledne jsem si vynutila odchod za miminkem, oni čekali ženu polomrtvou, neb jsem ztratila více než litr krve. 

Chtěla jsem jít domů. Volala jsem muži, že chci jít. Ten mě přesvědčoval, že jsem ztratila dost krve a ať to překousnu, že on si to nepřeje. Bez podpory se mi těžko bojovalo. Vydržela jsem jednu noc. Poté jsem si domluvila odvoz. Hodilo se mi, že se pediatře zdál úbytek váhy velký (opět mělo miminko přes 4 kg), byť jsem měla miminko nonstop na prsu, až sestra z novorozeneckého prudila, že pořád kojím, a že mi spíše žužlá bradavky a budou mě bolet. Tak jsem jí sdělila, že to je moje věc a její blbá starost a ať mi dá pokoj. Protože pediatra chtěla kontrolní vážení. A na tom byl přírůstek. Tak jsem po tomto oznámila, že odcházím domů. Sestra, že mi zavolá dr. Na tu jsem čekala více než půl hodiny. Ta na mě zkoušela vše možné, nepochodila, tak zavolala vedoucí lékařku. Ten rozhovor je až k pláči. Padly otázky typu, co budu dělat, když mi dítě začne krvácet z pupíčku – pojedu na pohotovost. Co když dítě zežloutne - pojedu k pediatře. Co když bude dehydrované – pojedu na pohotovost. A proč chcete jít domů – protože se to tu nedá vydržet a mám doma starší dítě. Tak jděte domů vy, miminko tu nechte a přijďte si pro něj ráno! – To si snad děláte srandu? Ne, nedělám. – Já také ne, takže chci papíry, jinak si je nechte.

Na papíry jsem čekala 6 hodin, kdy jsem seděla v úmorném vedru na chodbě, protože měli přetlak rodiček. Dneska bych se sebrala a šla. Zvláštní, jak na norovozeneckém oddělení jim trvalo papíry vypsat 6 hodin, kdy jejich předání byla také groteska, ale na gynekologii jsem měla papíry téměř ihned, přestože byla sloužící dr. u porodu.

Šli jsme domů. Cítila jsem se božsky, že jsem si vybojovala dřívější odchod, doma vše proběhlo skvěle, ale pachuť ze separace tu byla a byla silná. Po tomhle porodu jsem chtěla rodit jen doma, pokud bych byla znovu těhotná.

Za pár let jsem byla těhotná. A od začátku jsem cítila, že na porod doma to nevypadá. Nedalo se racionálně vysvětlit proč, ale prostě vnitřní hlas. A tak jsem se rozhodovala, kde rodit. Věděla jsem, že to bude určitě ale ambulantní porod, a že chci rodit ideálně do vody, protože hydroanalgezie na mě funguje skvěle. Vybrala jsem proto Rakovník. Až do termínu jsem chodila ke svému gynekologovi.

Domluvila jsem si soukromou porodní asistentku, aby za námi jezdila po porodu, v případě, že se nebudu cítit na odjezd do porodnice, tak přijede ona k nám a porodím doma.

Těhotenství bylo ukázkové jako ty předchozí, jen si miminko stálo na nožičkách. V 37tt se otočilo hlavou dolů, v 38tt zase hlavou nahoru. To už mě znervóznilo, přece jen, předchozí děti měly přes čtyři kila porodní váhu a toto miminko ani nebylo KP, ale nožičkami na čípku. Tak jsem k němu promlouvala, říkala jsem mu, jak by to bylo, kdyby zůstalo nožkami jak je, co by to pro nás znamenalo, že by nebyl ambulantní porod, že by nejspíše byl císařský řez, separace. Týden na to bylo miminko hlavou dolů a už tak zůstalo. Naštěstí :)

První kontrola v porodnici mi přišla úžasná, cítila jsem se jako partner, dr. neměl ani tendence udělat vnitřní vyšetření. Byla jsem nadšená. Druhá kontrola v porodnici mi už tak skvělá nepřišla. Sestřička v poradně byla skvělá, ale ten den sloužil primář Poláček, odměřený, nijak příjemný a po mém odmítnutí vnitřního vyšetření se stal nepříjemným a dost nevybíravým způsobem mi oznámil, že po termínu je odmítnutí vyšetření riziko a vzhledem k tomu, že už jsem dost po termínu, tak nástup na vyvolání a datum. Odcházela jsem rozhozená. Takhle to tu přece nechodí, všichni to v recenzích velebí, i samotného primáře.

Za pár dnů jsem začala rodit. Krom odcházející zátky se nic nedělo. Žádná pravidelná bolest, žádná silnější bolest, jen únava a odbíhání na wc a sem tam poslíček. Věděla jsem, že se něco chystá, ale de facto se nic nedělo. Muž šel uspat děti, byla jsem unavená na to je uspávat. Okolo 21 hod. přišla první kontrakce. A ihned silná. A za ní po 10 minutách další. Opět velmi silná. Jejich síla mě zaskočila. Vlezla jsem do vany a další už jsem musela prodýchávat. Muž byl mírně vyděšen, při pohledu na mě a mé houkání při kontrakci. Ptal se, co bude, jestli jedeme a kam, neb do Rakovníka bychom to nezvládli (1,5h cesty v autě nebyla vůbec lákavá). Tak mu říkám, že nevím, že to bolí, že takovou bolest neznám, že prostě nevím, a ať mě nechá. Tak jsem si ještě chvíli houkala ve vaně, kdy přišel, že se intervaly zkracují a zkracují se rychle (zpoza dveří mi to stopoval) a že volal sanitku (bylo 22 hod). V tu chvíli jsem rezignovala, nicméně sama jsem se doma necítila dobře. Nervózní dědeček, který hlídal děti, nahoře spící děti, prostě neměla jsem potřebný klid.

Než přijela sanitka, kontrakce byly po 2 minutách. Napsala jsem porodní asistentce, že porod začal, ale že to muž vyřešil po svém a míříme do Mělníka. Poprvé v životě jsem jela sanitkou "na modré". S polosbalenými věcmi, protože takový rychlý nástup kontrakcí jsem nečekala, takže už jsem se pak nebyla ani schopna sbalit. A muž v tomhle ohledu funkční taky nebyl. Naštěstí jsem si na poslední chvíli sbalila věci pro miminko, ale plenky už ne, že to pak muž přiveze, když to máme 15 minut.

V porodnici se tvářili mírně kysele, když jsem oznámila, že mám kontrakce hodinu a že jsem měla rodit jinde, ale naštěstí sloužila PA Lucie, která byla opravdu výborná, opsala si dost údajů z papírů připravených do Rakovníka, vždy počkala mimo kontrakci, než se ptala dál, masírovala mi kříž. Dr. Edita u příjmu se taky tvářila nevěřícně, že kontrakce jsou jen hodinu, nicméně po prvním a posledním vnitřním vyšetření jsem byla na 5 cm. A ptala se, jak moc alternativní rodička jsem, co si přeji a nepřeji a kde mám porodní plán. Nemám, měla jsem jej v hlavě :) Příjem byl delší, holt byrokracie.

PA mě doprovodila na porodní pokoj, kde je veškeré vybavení jak na porod, tak posléze pro miminko a nechala nás o samotě. Okamžitě jsem zapadla do sprchy. PA Lucie za mnou pak přišla cca po půl hodině, kdy kontrolovala dopplerem srdíčko. Poté se muže zeptala, jak to pokračuje, že mě rušit nebude. Ten jí odvětil, že nejspíše dobře, protože se intenzita mého houkání zvyšuje a stává se, ke konci kontrakce, ze mě klasická varná konvice :) Když přišla opět za půl hodiny, tak mi v tu chvíli praskla voda. Tak mě požádala, jestli si nechám natočit krátký monitor, aby viděli, že je prcek ok. Celou dobu mi masírovala v kontrakcích bedra, chlácholila, hledala se mnou úlevovou polohu. Po deseti minutách, kdy bylo vše v pořádku, jsem opět zapadla do sprchy. Zeptala jsem se muže, kolik je hodin. Byla jedna ráno. Řekla jsem mu, že do hodiny je prcek venku. Smál, že to určitě :)

Stále jsem byla ve sprše, Lucie se tentokrát zeptala mě, jak to jde, řekla jsem, že už mám potřebu přitlačovat při kontrakci. Čekala jsem řeči, že to nesmím a ať to prodýchám, ale naopak, ať si ulevím, jak potřebuji. Vylezla jsem ze sprchy, sedla si na porodní křeslo, s Lucií jsme hledaly ideální polohu, kdy jsem se cítila nejlépe, oznámila na dětské, že miminko jde na svět, protože naše třetí miminko se začalo drát na svět jak buldozer, zavolala dr. Ta si nachystala nůžky, tak jí říkám, že nechci "šmiknout". Ona se začala smát, že to má pak na pupečník :) Miminko bylo na světě rychle, ihned, ale opravdu ihned bylo u mě na bříšku, nechali plně dotepat pupečník. Až byl plně zkolabovaný, tak jsem dala souhlas k odstřižení, PA se snažila kapku vytlačit, ale už nebylo co, vše šlo našemu miminku. Prvotní ošetření proběhlo u mě na břiše, vážení a měření bylo až později. Mezi muchláním s miminkem jsem porodila placentu. Ptali se, jestli jí chceme, nebo jestli ji necháme na výzkum. Nechali jsme na výzkum. Tím, že jsem nebyla připravená, jsem ani pro placentu nic připraveno neměla. Tak jsem jí (placentě) poděkovala za to, že živila mé miminko a odnesli ji. Poprvé jsem byla šitá, protože mé třetí dítko bylo ze všech největší a tím, že šlo rychle, tak to hráz nevydržela. Stále jsem měla miminko u sebe, i při šití. 

Po zvážení a změření nám dětská sestra říkala, jak to u nich chodí a jaké máme přání. Tak jsem sdělila, že půjdeme domů. Nebyl s tím sebemenší problém, jen že sloužící dr. není ambulantním porodům nakloněn. A celý ansámbl odešel připravit papíry a my zůstali s miminkem sami. Miminko bylo stále nahé na mém nahém hrudníku, spokojeně si sálo, přikryto jejich červeným ručníkem a červenou dekou. Za cca půl hodiny přišel pediatr, že dítě má vyšší porodní hmotnost a proč jí má, a že jestli vím, co je to hypoglykemie a že mu může nezvratně poškodit mozek. Tak jsem odvětila, že vím. On nepříjemně, že určitě z internetu a ať zůstaneme do šesti hodin ráno, aby nabrali krev na glykemii. Řekla jsem, že ne a že jdeme. Na to rezignovaně, že nám bránit nemůže a odešel. Do pěti minut se vrátil s tím, jestli miminku můžou změřit glykemii glukometrem. Tak se i stalo, hypoglykemie nebyla (aby taky jo, když naše miminko se narodilo a hned hladově mlaskalo :) , takže bylo už dostatečně nakojené). Když se naše dítko dostatečně poprvé nasytilo a spokojeně usnulo, předala jsem je muži, šla se osprchovat a obléknout. Mezitím přinesli papíry, muž se šel sbalit, oblíkla jsem mrně a po 2,5 hod. od narození jsme opustili porodnici.

Před porodnicí už čekal dědeček se staršími dětmi, pro které to bylo neuvěřitelné – když šly spát, tak se nic nedělo a pak je děda budí, že už mají sourozence na světě a jedou pro něj :).

Doma jsem si s miminkem zalezla do naší postele a spala. Nic mě nemohlo nakopnout více než spánek ve vlastní posteli. Odpoledne jsem psala soukromé porodní asistentce, že jsme ok, a domluvily jsme si návštěvy pro další dny. K pediatře jsme šli až 6. den po porodu. Sama své děti rodila ambulantně a na první prohlídku nespěchá.

Stále na svůj porod v dobrém vzpomínám, vše proběhlo klidně, v příjemném prostředí se správnými lidmi, nic bych neměnila. Mimochodem, naše třetí dítě se skutečně narodilo do hodiny, jak jsem muži řekla :)

neděle 27. srpna 2017

Příběh Inky

Přidávám čerstvou zkušenost s ambulantním porodem u Milosrdných bratří v Brně. Syn se narodil včera před polednem, dnes kolem jedenácté jsme odcházeli domů. Samotný porod sice nebyl úplně podle mých představ, syn přes veškerou snahu (změny poloh, pohyb...) správně nedorotoval, a když mu začaly klesat ozvy, vzali na něj kleště, takže jsem skončila s nástřihem a poměrně velkou ztrátou krve. Sešlo tak z původního plánu jít domů hned po porodu stejně jako s druhou dcerou, rozhodla jsem se po domluvě s lékaři zůstat raději jednu noc na šestinedělí. Ráno po vizitě jsme bez problému vyřídili všechny papíry, dostali nezbytná poučení a varování s možností doptat se na všechno, co nás zajímalo, a šli jsme. 
Ambulantní porod brali všichni jako naprosto normální věc, nikoho jsme nemuseli přesvědčovat, o nic bojovat, naopak sami chodili s dotazy, jak jsme se rozhodli, co mají chystat a podobně. Nikdo nás nezastrašoval, všichni od příjmu až po propuštění byli velmi příjemní a nápomocní. Musím říct, že za těch téměř 5 let od porodu první dcery se přístup personálu změnil neskutečně k lepšímu a v celkovém zážitku z porodu to dělá divy.

sobota 26. srpna 2017

Příběh Inny

V pondělí 21. 8. jsem v Neratovicích ambulantně porodila, odcházela jsem cca 3 hodiny po porodu. Z mých obav se musím říct nic nepotvrdilo, během porodu jsem byla pouze se svojí porodní asistentkou, která věděla, že chceme hned odejít. Po narození miminka nás vůbec nikdo nerušil, měli jsme opravdu pěkný bonding. Mezitím PA jen oznámila na dětském, že budeme odcházet. Na gynekologii i pediatrii jsme byli pouze poučení, nikdo nám nehrozil smrti dítěte, pediatr zkontroloval dítě, dal podepsat revers a hezky se rozloučil. Nabídli, že se u nich můžeme koupit sadu pro testování na metabolické poruchy. Podepsali jsme papíry a trada domu. Všechno bylo opravdu maximálně v klidu a pohodě a musím říct, že i moje poporodní zotavování je daleko rychlejší, než po předchozích porodech; i kojení jde daleko líp. 

Moc děkuji za tuto skupinku, kde jsem se dozvěděla vždycky, co jsem potřebovala.

pátek 11. srpna 2017

Příběh Hanky

Do porodnice jsme přijeli okolo 23.30. Na sále nám nechali přítmí, teplo, ticho, klid. Ve 2 hodiny ráno se dcera narodila, placenta o hodinu později. Nechal mě rodit v poloze v kleče – na porodní stoličce, věděla jsem, že tak chci rodit ( – aniball). Sice zkoušeli, jestli přeci jen nechci rodit na zádech, ale tady se mě zastal manžel. 
V půl páté přišla PA s tím, že se jdeme přesunout na pokoj. Řekla jsem jí, že na pokoj se ani ubytovávat nebudu, protože jdeme domů. „No tak já dojdu pro paní doktorku.“
Za GYNPOR celkem v pohodě – doktorka sice zkoušela, že asi nestihnou vystavit papíry a bez nich mě nemůžou pustit, ale asi viděla můj výraz a dál už to neřešila a papíry vystavila. PA se mě zeptala, jestli nechci počkat do ranní vizity, ale na mojí odpověď „NE“ už dala taky pokoj. 
Za neonatologické oddělení tedy horší. Přišla sestra, že pan doktor dolů ani nepřijde, že nás PROSTĚ nepustí. To jsem se hlasitě zasmála a řekla, že my ten reverz nechceme podepisovat kvůli sobě, ale kvůli nim, a že pan doktor není bachař, aby nás tam držel a že PROSTĚ odcházíme. 
Mezitím jsem si dala sprchu a oblékla se do civilu a připravila civil i pro malou. Manžel fofrem zaběhl pro autosedačku. 
Za pár minut tedy došel (arogantní) doktor, neodpověděl nám ani na ‚Dobrý den‘ – dítě vyšetřil, vypsal papíry, my je podepsali, popakovali svých pár švestek, čapli dítko a jeli domů. 
V 6 ráno jsme již byli doma, společně v posteli a sžívali se s naší novou, rodičovskou, rolí :-)
Porodní plán sice nebyl dodržen na 100 %, ale to mohu vyčítat jen sama sobě, že jsem si na něm nedokázala dostatečně trvat a bojovat za něj. Příště budu moudřejší a nebo domporod :-)

čtvrtek 3. srpna 2017

Příběh Petry

Příběh začíná ve čtvrtek 20. 7. 2017 o půl páté ze mě začíná "cosi" téct. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to plodovka. U předchozich porodů byla píchnutá až v porodnici. V pět jsem vzbudila přítele s tím, že má vstávat, že jedeme do porodnice. Moje mamka zůstavala doma s holkama, tak jsem psali i tchýni, jestli nás odveze do porodnice. V tu dobu jsme se rozhodovali kam a díky stavu dálnice ve směru na Brno vyhrál Vyškov. O půl šesté přijela tchýně a chvilku na to začaly pomaličku přicházet kontrakce. Zatím slabé. Ve Vyškově mě připojili na monitor, kopečky se tvořily. Asi v sedm hodin dorazil doktor, zkontroloval utz malýho, váhu odhadoval asi na 2.920 g, a to je ve 38+0 krásné. O čtvrt na osm nás poslali na porodní box. Na boxu už s dopplerem nikdo "neobtěžoval". Jednou se došel mladičkej doktor podívat, jak to vypadá. To už jsem mu říkala, že bych se moc daleko nerozcházela. Šla jsem do sprchy, vrátila jsem se a rovnou jsem řekla příteli, ať zavolá doktora. On na to, že proč, že tu teď byl, teď už vážným tónem jsem zopakovala, ať ho zavolá. Doktor vyplašeně došel, "zkontroloval" situaci a najednou fofry. RODÍME!!! Na pět zatlačení tu byl. Náš malý princ. S váhou 3.000 g a 48 cm "velký". Asi po hodince a půl si pro malého došla dětská doktorka/sestra, netuším, zpětně mám dojem, že se nepředstavila :-/ . Za chilku přijela pro mě sanitářka ze šestinedělí. Dovezli malého. Po noci, kdy nás budila holčička ležící s námi na pokoji, jsme se s přítelem dohodli, že půjdeme domů už dnes. Žádný z doktorů s tím neměl problém, sestřička byla trošku nepříjemná. Po 12. hodině opouštíme dveře vyškovské nemocnice.