Ambulantní porod po překotném porodu

Po neplánovaném domácím porodu jsem byly s dcerou odvezeny záchrannou službou do porodnice. 

Klasicky dva hodiny na porodním boxu, kde se dcera bez problémů přisála. Původně jsem měla v plánu nás nechat zkontrolovat a odejít hned, ale chtěla jsem si odpočinout, protože starší dcera by vyžadovala moji plnou pozornost, a tu bych ji nebyla schopna dat a zároveň se věnovat miminku. Další variantou byl odchod večer, ale dcera s manželem přišla na návštěvu a byla úplně v pohodě, takže jsem se rozhodla zůstat do rána na vizitu i kvůli manželovi, který měl strach. Druhý den ráno probíhala kontrola kyčlí a až poté dětská vizita (cca 10:15). To už byl manžel v nemocnici a dohodli jsme se, že už to vydržíme do oběda a pak jim řekneme, že půjdeme. V noci jsem toho moc nenaspala a necítila jsem se úplně stoprocentně, že bych ustala případný nátlak. Poprosila jsem manžela, aby šel na sesternu on. Dohodli jsme se, ze si zakouří a já mu řeknu, co a jak. Ale očividně nic navíc nepotřeboval a šel tam rovnou z venku. Nejdříve přišla první sestra se zeptat, zda chci jít sama nebo i s miminkem. Poté, co jsem řekla, že samozřejmě i s miminkem, přišla druhá sestra, která mluvila o standardních postupech, že miminko musí přibrat a že 72 hodin, ale že nám zavolá staniční sestru. Přišla, představila se a začala se vyptávat na porod (dost zdravotníků bylo překvapeno, že to nebyl plánovaný domácí porod), a jestli je to první nebo druhé dítě, jak dlouho jsem kojila apod. Byl vidět opravdu zájem o zdraví miminka, otázky mně ani manželovi nebyly nepříjemné, ani nevyzněly útočně nebo negativně. Po cca patnáctiminutovém rozhovoru řekla, že pokud opravdu chceme, tak to jde zařídit. Rozloučili jsme se a poděkovali. Za cca deset minut jsem podepsala negativní reverz na sebe a přinesly mi zprávu, a sestra řekla, co se mi muže stát a co mám dělat. V podstatě kdykoliv přijet k nim nebo ke svému gynekologovi. Za dalších cca patnáct minut přišla dětská doktorka s reverzem a popsala, co je potřeba. Odběr z patičky a vyšetření sluchu. Popsala rizika bez výhrůžek nebo strašení, do 24 hodin nás prý musí vidět lékař a do dvou dnů ošetřující pediatr. Podepsala jsem reverz za malou. Doktorka poprosila o strpení, že nám přinesou ještě očkovací průkaz a propouštěcí zprávu. V tu dobu jsem nás sbalila, převlékla sebe a připravila věci pro malou. Poté přišla sestra s průkazem a zprávou. Celé trvalo opravdu maximálně hodinu od odchodu staniční, jinak cca hodinu a půl od oznámení. Rozloučili jsme se se spolubydlící, na sesterně ještě jednou za vše poděkovali a odjeli domu ❤️ Zítra mě čeká rozhovor s pediatrou a uvidím, zda odběr na NLS udělá ona nebo domluvená PA.

Ambulantní porod v Liberci

Poté, co jsem po prvním porodu odcházela z JIP porodnice se synem po 11 dnech po předčasném porodu, unavená z vojenského 3hodinového režimu, s dokrmem, vystreslá, s tím, že za synem nepustili za celou dobu moji dulu, která mi chtěla poradit s kojením atd. atd., jsem se rozhodla, že chci příště, pokud budeme s dítětem v pořádku, rodit ambulantně.

Jako doprovod jsem měla PA, což se ukázalo jako nejlepší rozhodnutí. Oba jsme byli naštěstí opravdu v pořádku, já fit, syn plné Apgar skóre, bonding celé tři hodiny do odchodu z porodnice. Ambulantní porod jsem předem nehlásila, ale gynekologové mi ho vtipně nabídli sami, protože měli plno.:Tak jsem teda ochotně souhlasila.:-D

Problém byl s dětskými dr. (vystřídaly se tam dvě plus nevím, kolik dalších PA, dr. atd.). Nevěřily mi, že mi gynekoložky ambulantní porod samy nabídly, proběhly takovéty řeči, jak dítě ohrožuju a jestli to rozhodnutí činím při plném vědomí. Přičemž jedna dr. mi nevadila, byla věcná, opravdu mě informovala o rizicích a co dělat, druhá jen vyhrožovala, strašila, manipulovala. Nejvíc jí paradoxně vadilo, že K vitamín nechci podat injekčně, ale kapkami, to zazněly věty o smrti dítěte, jak ohrožuju jeho život atd.

Ohledně reverzu na mě naběhl personál s tím, že MUSÍ být podepsaný i tatínkem, obě strany jsme si trvaly na svém (tatínek byl v tu dobu na služební cestě a já navíc věděla, že na to nemají právo), nakonec je ukonejšil podpis porodní asistentky, coby osoby blízké, což by jim bylo stejně k ničemu.:-)

Tedy ambulantní porod proběhl v pořádku, ale musela jsem být velmi asertivní a nenechat se zviklat. Pediatra jsem měla domluveného předem, ale nevěřil mi (a možná nevěří doteď), že jsem neměla v plánu rodit doma. Nechápe, že si někdo domluví soukromou porodní asistentku a jde přitom do porodnice.:-)

Perfektní byla i péče porodní asistentky po porodu, nemůžu si ji vynachválit, ale šestinedělí sem už asi nepatří. Rozhodně bych do ambulantního porodu šla znova, zase s vlastní porodní asistentkou. První a druhý porod se nedá srovnat.

Ambulantní porod ve Vyškově

Náš porodní příběh začíná 11.6.2018 okolo 21. hodiny, kdy jsem si uvařila "elixír lásky" - hřebíček, skořice, zázvor, růžové víno a k tomu si dávala salát s olivovým olejem. O hodinu později jsem usnula a probudila se přesně o půlnoci kdy mě vzbudilo pobolívání bříška. Šla jsem na wc a bylo mi jasný, že už je to tady, protože tělo se dalo do pořádné očisty. Po chvilce se rozjeli vlnky - nebyli nijak pravidelné, ale zato silné. Zapálila jsem si svíčky, pustila relaxační hudbu a sedla si do vany, kterou jsem si minimálně na půl hodiny užívala jak nejvíc to jen šlo. Když jsem vylezla z vody, vlnky zesílily ve vlny, po samovyšetření jsem zjistila, že se opravdu začíná něco dít a že jsem otevřená tak na 2-3 prsty. Nalila jsem si multivitamínový džus, chodila po kuchyni, vlnila se, občas už bylo potřeba i prodýchávat a když mi začínala být trošku zima, zachumlala jsem se do peřin a pustila si film. V jeho průběhu jsem si vlny prodýchávala občas v podřepu, na kolenou, ale nejvíce mi vyhovovala poloha na všech čtyřech. Takže kdykoliv pak přišla vlna, zabořila jsem hlavu do peřin a se zavřenýma očima se soustředila jen na sebe, miminko a vizualizovala jsem si pomalu se otevírající poupě růže. Jakmile vlna skončila, zakoukala jsem se zpět do filmu. Ve tři ráno jsem byla otevřená už asi na pět prstů, dala jsem si sprchu, dochystala si věci které budu potřebovat, dopila další skleničku džusu, prodýchávala stále silnější vlny a zjistila, že do konce filmu zbývá asi 25 minut. Řekla jsem si "to prostě dokoukáš a teprve potom někam můžeš jet, věř miminku a svému tělu". Po skončení filmu jsem zvedla telefon a zavolala kamarádovi se kterým jsem byla domluvená na odvoz do Vyškovské porodnice, můj táta s mamkou byli sice doma, ale měli na "starost" staršího syna a já nechtěla aby se jeden vzdálil od druhého, protože vím, jak na ně tyhle situace působí - prostě potřebují být spolu. No jo, ale můj "odvoz" mi to nezvedal, zaculila jsem se a říkám si "to není možný"! Tak jsem zavolala jeho mamce, ta hned utíkala za ním, probudila ho a do půl hodinky byl pro mě jak na koni. Vzal mi tašku, autosedačku, rozloučil se s mojí mamkou a jeli jsme. Po cestě vlny byli silnější a silnější, pomáhalo mi hluboké dýchání, pevné držení se bezpečnostního pásu a když bylo nejhůř tak jsem držela za ruku ještě mého milého řidiče, který mi byl neskutečnou oporou, podporou a jsem moc ráda za to, že jsem oslovila právě jeho. Po příjezdu do porodnice jsme ještě čekali na moji porodní dulu Staňku a u mě začínalo jít do tuhého - vlny pravidelné po dvou minutách, ale uměla jsem pracovat s dechem, takže nebyl problém je zvládat. Do nemocnice jsem zatím nechtěla, takže jsme byli na lavíčce venku, bylo mi na čerstvém vzduchu moc dobře. Po příjezdu duly už jsem se cítila nějaká až moc otevřená a říkám, že si potřebuju přitlačit. Takže hned jsme zvonili na příjem, rozloučila jsem se s mým doprovodem a s dulou jsme šli dál, převlékla jsem se a bolest mě srazila na kolena - tam přišla krize, byla jsem z toho prostředí nesvá, při vlně nedýchala správně a nebýt Staňky, uklidnění a vrácení se do původního stavu bych to asi nezvládla. Porodní asistentka na příjmu nebyla moc milá a když mi řela "uděláme monitor" mám pocit, že jsem na ni prostě už jen zařvala, že žádný monitor nechci, že ho nedám a že cítím hlavičku. Tak mě doprovodila na porodní box, kde jsem měla nachystanou žíněnku a vše co bych mohla potřebovat. Zeptala se jestli mě může vyšetřit, tak jsem souhlasila už jen proto, abych měla od ní pokoj a mohla se zpět ponořit do sebe. A světě div se, branka úplně zašlá a hlavička se prořezávala ven. Jsem si v duchu jen říkala "Občas by nebylo naškodu poslouchat rodičku". Řekla, že nás tam s dulou nechá samotné a že až se bude tlačit hlavička úplně ven ať dá Staňka vědět. Pak zaklepala a došla, že se střídají směny. K mému velkému překvapení a úlevě se ve dveřích objevila známá tvář PA Evičky, která na mě jen mrkla, zavřela za sebou zvenku dveře a nechala nás v klidu. Zaujala jsem polohu na čtyřech, ve vlnách, které pomalu ztráceli na pravidelnosti, ale za to nabírali na síle jsem si jemně mručela, poslouchala miminko, občas si jemně přitlačila a v pauzách jsem jen odpočívala, prodýchávala a užívala si celý ten moment vědomého rození. Staňka mi nahřívala hráz, mačkala kříž, hladila mě a to pro mě byla neskutečná úleva. Když jsem cítila hlavičku už hodně nízko a blízko, praskla mi voda. Po pár dalších vlnách už hlavička pomalinku začínala lézt ven, byla jsem klidná, dýchala a mručela. Připadalo mi to neskutečný a všechno nějaký až moc rychlý. Pak už jsem cítila, že je to tady, hlavička se prodrala na svět a Staňka volala Evču, přiběhla, řekla, že má miminko šňůru kolem krku a jestli bych mohla trošku přitlačit jen aby se prodrali ramínka ven a miminko už bylo u mě. Nadechla jsem se, jemně zatlačila a miminko bylo na světě. Hned jsem si je přivinula do náruče. Je to kluk! Vítej Gabrielku!! V tu chvíli pro mě přestalo existovat všechno kolem. Vlna euforie, pokora ke svému tělu a tolik, ale tolik lásky. Pomalinku jsme se seznamovali a mazlili, po dotepání pupečníku jsem si ho sama i přestřihla, nechala miminko zkontrolovat (s úsměvem na rtech a větou "chci ho hned zpět") Staňka šla se sestřičkou a hned mi nesli nahatého Gabrielka zpět na mé tělo. Neměla jsem až na dvě malinké trhlinky žádné zranění a tak to vyřešili tři kosmetické samovstřebávací stehy. Gratulace od Staňky, Evičky, dětské sestřičky i doktorky (u porodu jen dula a PA), zbytek personálu jen na nezbytně dlouhou dobu, po porodu placenty, která mi byla předaná do chladícího boxu se s námi doktorka rozloučila. Všichni byli úžasně milý a vstřícní. A já s Gabrielkem jsme se začali pomalu sžívat a poznávat. Gabko se rozkoukával po světě, já byla úplně naměkko, vnímala jen jeho a Staňka na mě koukala jak na svatej obrázek, občas nás vyfotila a ten moment z hlavy doufám nikdy nedostanu. Po dvou hodinách jsem si dala sprchu, byla i s malým předaná na dětské, po prohlídnutí malého jsme podepsali papíry a byli ambulantně propuštění domů. Teď už věřím tomu, že je možné se po porodu, který je plně přirozený bez zásahů a medikací cítit výborně a po pár hodinách odejít a vypadat jako bych ani nerodila. Děkuji svému nejkrásnějšímu chlapečkovi, že si mě vybral za mámu a dal mi možnost tohle zažít, svému tělu, své rodině, kamarádovi, skvělé porodní dule a kamarádce Staňce a v neposlední řadě i Vyškovské porodnici a jejímu personálu od kterého by se mohli ostatní porodnice i personál hodně co učit.. :) 

PORODNÍ PŘÍBĚH Z POHLEDU MÉ MILOVANÉ DULY: Když mě oslovila Peťa s tím, že je těhotná a že by si přála, abych ji doprovodila k porodu, věděla jsem, že tohle si obě užijeme. Jen jednou jedinkrát jsme se za celé těhotenství potkaly, měla pořád někam na spěch, pořád nějaké plány… Podruhé se nám již setkat nepodařilo, i když ne tak docela. Po zbytek těhotenství jsme si poměrně intenzivně dopisovaly a řešily jsme spousta osobních věcí, strachů a měla jsem pocit, jako bychom se znaly už od nepaměti. Když se už pomalu blížil termín, Peťka si ještě jen tak zaběhla na kurz Hypnoporodu, kde se krásně naučila relaxovat, což jí velmi pomohlo z každodenního shonu se uvolnit. Naše konverzace pokračovala a já věděla, že jí to jde skvěle, věřila jsem, že to všechno v pohodě zvládne. Měla připravené dobré zázemí v pečlivě vybrané porodnici a tělo se postupně chystalo každým dnem. Už jen počkat na miminko, kdy se rozhodne. Ke konci těhotenství to pro ni nebylo snadné, na poslední chvíli se jí stalo několik ne úplně pěkných zážitků, ale vzájemně se nám podařilo je překonat. Poslední týden byly bouřky, počasí si dělalo, co chtělo, a každý večer probíhaly poslíčky, vždy nakonec vše ustalo. Snažila jsem se ji povzbudit, jak se tělo krásně chystá a že má ještě dostatek času, pan doktor ji přece říkal, že se na další návštěvě neuvidí. Peťa chtěla už hrozně moc porodit, měla všechno nachystané a prostě už neměla co dělat, už jen to miminko jí chybělo. Byla to poslední zkouška trpělivosti. V pátek ráno jsme jely po dlouhotrvajících stazích do porodnice, každá zvlášť, protože jsme to od sebe měly poměrně dost daleko a pro mě by to byla velká zajížďka, tak jsme se dohodly, že se potkáme až tam. Jenže po příjezdu vše ustalo a pro Peťu přišlo velké zklamání, protože nález na porodních cestách nebyl vůbec k porodu. Nevadí, setkaly jsme se, odvezla jsem ji domů a snažila jsem se ji uklidnit. Řekla jsem jí, až bude mít doma klid, ať všechny emoce pustí, ať si klidně popláče… Ale že není kam spěchat, miminko si vybere ten nejlepší den, protože tentokrát jsme narazily na ne moc vstřícnou směnu, to jsme ještě netušily, jak miminko bylo moudré. Víkend se přehoupl a blížila se další kontrola v porodnici, ano ta, kterou pan doktor přece slíbil, že už nestihneme. Peťa už byla trochu nesvá, že už chce rodit, že neví, jak to pozná, poradila jsem jí ohledně samovyšetření a že si může dát svařené víno s kořením, který jsme pojmenovaly „Nápoj lásky“, ten dva večery po sobě poctivě popíjela. Podruhé to již spustilo skutečně porod, ale jaksi se mi zapomněla zmínit, takže jsem šla normálně spát. Vzbudil mě až k ránu telefon, že už je na cestě do porodice. Naštěstí to mám do porodnice 20 minut svižné jízdy a tak přidávám do kroku. Peťka na mě i se svým kamarádem (řidičem) čekají na chodbě před porodním sálem, tentokrát poznám na první pohled, že už skutečně rodí a že je dokonce někde hodně blízko před porodem. Najednou řekne, že jí chce na záchod, tam už ji ale jít nenechám, protože mi je jasné, že miminko už chce být s námi. Zazvoním na příjem a tam nám otevře ne moc sympatická porodní asistentka (není nepříjemná, ale ani jedna z nás z ní nemáme dobrý pocit). Peťku to na chvilku vyvede z porodního procesu a zazmatkuje, snažím se jí pomoct zklidnit dýchání, hladím jí, masíruju kříž, pomáhám jí se převléct. Díky tomu, že se jí chce už přitláčet, bravurně odmítá monitor a PA nás odvelí rovnou na porodní pokojík. Tam už Peťa zaujímá svou osvědčenou polohu na čtyřech a nevydává ani hlásku, je úžasně ponořená do sebe a daří se jí kontrakce zvládat. PA jen na mě prohodí, jestli mám něco na nahřívání hráze a že tu nemusí čekat, když tu jsem a že mám jen hlídat, až se začne rodit hlavička, ať na ně zavolám. Kývnu na souhlas a ona odchází. Já se v rychlosti snažím najít v Petině tašce pití a další věci, což se mi nedaří a mezitím vždy na kontrakci tlačím kříže, to ji ulevuje, mezi kontrakcemi ji hladím po zádech a jsem s ní ponořená do porodu. Začínám nahřívat hráz a cítím, jak se s každou vlnou hlavička prořezává víc a víc, po kontrakci se zase schovává zpět. Volám na PA, že hlavička už se začíná klubat a vidím - žádný spěch, nikdo nepřichází. Peťka za celou dobu ani jedenkrát nezasténá, nezakřičí, je naplno v sobě, je tak klidná, tak tichá, vidím, jak její tělo úžasně spolupracuje s miminkem, které si krásně razí cestu. Najednou už vykoukne asi třetina hlavičky a to už vím, že tu bude s námi. Zavolám PA, že už by vážně mohla dojít. Dojde a hlavička najednou vyjede celá, ona je zaskočená, že už je to vážně tady a voláme ostatní. Nechá miminko rotovat, ale moc se mu to nedaří, je omotané pupeční šňůrou s ručičkou u hlavy, Peťka mu musí trochu pomoct přitlačit a za chvilku už je na světě malý Gabriel. Peťka je neuvěřitelně šťastná, opojená hormony a hlavně tak krásná…. Je pro mě v ten moment bohyně, nikdo se neodvažuje tenhle moment narušit. Všichni čekají, jsou milí a vstřícní. Já se snažím v mezičase neohrabaně fotit, čímž mě Peťa zaúkolovala. Připadám si trochu jako Pat a Mat, ale nakonec se mi podaří i několik dobrých snímků. Porod placenty probíhá hladce, bez potřeby jakékoliv pomoci, je krásná… Lékařka, která kontroluje porodní cesty je milá, při šití pár kosmetických stehů prohazuje, že dečka, kterou má Peťka na Gabrielka je háčková, že to pozná, že taky háčkuje a v tu chvilku mi to přijde komické, všichni se smějeme. Pak už přichází konečně chvíle o samotě, malý se bezproblémově přisává k prsu, oba jsou tak nádherní, klidní, propojení. Jediné, co občas naruší tu pohodu, je bolestivé zavinování dělohy. Gabriel za celou dobu nezaplakal, jen když ho nesou za mé přítomnosti změřit a zvážit a okamžitě se v náruči své maminky uklidňuje. Po převozu na oddělení šestinedělí čekáme na kontrolu od pana primáře, aby mohli maminka s miminkem jít společně domů. Obvazuji Peťce bříško šátkem, abych ji pomohla alespoň trochu ulevit od toho nepříjemného zavinování. Po zkontrolování jsou poučeni a propuštěni domů a já se loučím a odcházím… Ten krásný pocit mi v srdci zůstává ještě teď týden po porodu. Přeji si, aby tak krásné zrození mohly prožívat všechny ženy a děti. Jsem vděčná, že jsem u toho mohla být..

Příběh z Havlíčkova Brodu

Dobrý den, píšu vám ohledně mého porodu v Havlíčkově Brodě. Neproběhl ambulantně, ale ráda bych sdělila ostatním rodičům svou výbornou zkušenost s touto porodnicí.

Po předchozím porodu v Pelhřimově, na který jsem se nepřipravovala a slepě věřila zdravotníkům, kteří mi skákali po břiše, byli nepříjemní, dítě odstřihli a odnesli, jsem se při druhém těhotenství rozhodla, že takhle už ne. 

Spousta mých kamarádek chválila Brod.

 

Jela jsem rodit s kontrakcemi po dvou minutách. Respektovali, že nechci natáčení CTG vleže. Před samotným porodem mi nabídli využití sprchy, a když přišla vypuzovací fáze, respektovali moje přání rodit na pokoji v poloze, jakou sama zvolím. Během kontrakcí a tlačení se mi přišla představit pediatřička, což jsem absolutně nechápala. V Pelhřimově prostě přišli bez pozdravu, tam jsem byla jen maso na stole. V Havlíčkově Brodě s vámi jednají jako se sobě rovnými. Syn se narodil v přátelském a respektujícím kolektivu lidí, kterých se do pokoje díkybohu moc nevešlo. Měla jsem napsáno v porodním přání, že chci u porodu co nejméně personálu, ale přání jsme nestihli probrat. Přesto všechno (až na ten personál, ale to je zanedbatelné) automaticky proběhlo tak, jak jsem si přála. Syna mi dali hned na břicho a nechali pupečník dotepat. Respektovali, že nechci napíchnout oxytocin. Bohužel nebyl manžel pro ambulantní porod, ale je skvělé, že jsou na něj připraveni... třeba do třetice.

Příběh Nikoly

Matěj se nám narodil 17. 10. 2017 ve 22:47. A hned nám dal najevo, že on se se asi životem mazat nebude :)

Sice jsem byla druhorodička, ale prvního syna jsem od prasknutí vody porodila za 13,5 hodiny, tak jsem si říkala, že druhé miminko ultra rychle na svět určitě nepřijde. No.. člověk míní, osud mění :) prostě těhotenství a porod řídí samo miminko :)

V prvním těhotenství jsem neznala žádné bolesti, ani poslíčky, kdežto teď jsem si poslíčků posledních 14 dnů užívala fakt hojně, a to hlavně ve večerních hodinách. Zároveň mi po celou tu dobu odcházela i hlenová zátka. Takže když mě začalo bolet v úterý někdy před půl osmou hodinou břicho, nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Za cca 20 minut znovu, se stejnou intenzitou a ještě se přidala bolest v kříži. A po 20 minutách zase... Tak říkám manželovi, že asi druhý den do práce nepůjde, že nejspíš pojedeme rodit :) ale že uspim staršího syna, dám si procházku se psem a horkou vanu a teprv se uvidí. Během uspávání syna se bolesti zintenzivněly a intervaly zkrátily na cca 10 minut, tak jsem napsala mámě, která měla v případě porodu hlídat, ať je v pohotovosti, že už to asi přichází ❤ Po uspání jsem šla ven. Když jsem během ani ne 15 minut procházky měla už druhou kontrakci po cca 6 minutách, zavolala jsem mámě, že je to určitě tady, ať se sbalí a počká na příjezd manžela, který ji naloží a přiveze k nám. 

Mezitím jsem si sbalila posledních pár drobností, zkontrolovala, zda mám porodní plán a veškeré dokumenty rakovnické porodnice sbalené a snažila se každou kontrakci procítit, protančit a prozpívat, což mi opravdu pomáhalo. 

Manžel se s mamkou vrátil po cca 20 minutách, já si počkala na jednu kontrakci, zavolala do Rakovníka, zda mají volno, rozloučila se s mamkou se slovy "Tak to v tohle dnešní pěkný datum už nestihneme, ale 18 taky dobrý" a vyrazili jsme. Bylo něco málo před desátou hodinou. Na porod jsem se vyloženě těšila. Vybrala jsem si Rakovník, protože jsem chtěla rodit do vody a také kvůli jejich respektujícímu přístupu k přirozeným porodům.

V autě jsem si vlezla na zadní sedačky, jelikož jsem nemohla normálně sedět a také jsem si říkala, že vzadu zvládnu tu hodinku cesty mnohem lépe.

Ještě jsem zaslechla manžela, jak říká, že to bere přes Prahu tunely, že to bude rychlejší, odeslala jsem pár sms rodině, že jedeme rodit a opět se snažila soustředit se na kontrakce. Což mi už ale vůbec nešlo. V autě bylo málo prostoru, nemohla jsem se nijak uvelebit a hrozně mi vadily rychle se mihotající světla za okny. A taktéž bolesti už byly mnohem méně snesitelnější a intervaly kratší-poslední jsem změřila po 3 minutách. A ve chvíli, kdy tělo začalo lehce tlačit, mi došlo, že do Rakovníka to nestíháme ani náhodou. Zakřičela jsem na manžela, že rodím a během asi 5 sekund se musela rozhodnout, jestli zkusíme stihnout Podolí, nebo jestli to odrodíme sami v Blance :) Takže Podolí. Musím přiznat, že jsem se obávala. A taky oprávněně.. Kdybych si nestála tvrdě za svým, personál si se mnou udělá, co sám uzná za vhodné bez náznaku přirozeného porodu. Ale popořadě-do Podolí jsme dojeli, na parkovacím lístku čas 22:24. Ve výtahu mi odteklo trochu vody s krví. Z výtahu jsem stěží došla do chodby, opřela se o židle a vyslala manžela na příjem. Asi dvě minuty trvalo přesvědčování, že už opravdu nejsem schopná chodit na vyšetření, jelikož cítím, že rodím a že už mám snad hlavu mezi nohama.. Když jim to došlo, tak najednou se tam seběhlo asi 5 lidí, že mě odtáhnou podpaží aspoň na porodní sál. Odmítla jsem, že to nedám a hlavně mi to nepřišlo důstojné. Tak dovezli křesílko. Říkám, že nemůžu sedět. Prý ale musím. No fakt to nešlo.. Tak jsem si na křesílko alespoň klekla a konečně mě odvezli na sál. Následoval asi 20 sekundový monitor kvůli kontrole dítěte a dohady ohledně volby polohy (snad si nemyslíte, že budete rodit vestoje?? Cože? Vkleče? Neexistuje) a mohla jsem jít rodit. Praskla mi konečně pořádně voda, cítila jsem obrovskou úlevu.. 

Mezi tlačením říkám PA o bondingu a dotepání pupečníku. Opět něco ve smyslu, že se uvidí, prý kvůli zkalené plodovce. Načež jsem odvětila, že to ani náhodou. Že to tak prostě bude. Malého jsem porodila na asi tři až čtyři zatlačení. Ve 22:47, tedy 23 minut po průjezdu bránou a cca 10 minut po příchodu na porodní sál.

Porodní asistent mi syna chtěl zabalit do jednorázové podložky. Odmítla jsem. Že takhle se nebonduje.. chtěl se s námi dohadovat, už musel zakročit i manžel. Stejně tak prý neexistuje ošetření dítěte na těle matky. V českých porodnicích se to prostě neprovádí.. 🙈

Stejně tak by mi prý mělo stačit 3minutové tepání pupečníku, že WHO to takto doporučuje 🙈 Porod byl fakt fofrovej, možná kdyby byl prostor k předložení a prodebatování porodního plánu, probíhala by naše komunikace jinak. Otázkou však je, jak by byl PP touto směnou respektován.

Na sále nás nechali v klidu celé dvě hodiny, jen asi dvakrát přišla PA, aby mě, kvůli větší krevní ztrátě během porodu, zkontrolovala. Po dvou hodinách se mě zeptali, zda zůstáváme, či chceme jít domů. Asi se mě chtěli zbavit :) 

Řekla jsem, že přes noc zůstaneme.. Zpětně si říkám,že jsme mohli odejít hned, ale co už.. odešli jsme na oddělení šestinedělí, absolvovali-dle mě ve dvě ráno naprosto zbytečné, vzhledem ke spícím maminkám na pokoji-poučení péče o novorozence a už se s Matýskem až do rána tulili v posteli -samozřejmě přes zákaz :)

Ráno, po obou dvou vizitách, jsem poprosila o připravení papírů, že si přejeme odejít domů. Následovalo nutné poučení o rizicích předčasného odchodu, po kterém bych, jako nezkušená, zůstala pro jistotu v porodnici minimálně měsíc (je mi líto maminky,co byla na pokoji se mnou..) a poté vystavení papírů a odchod domů ❤❤❤ a po 15 hodinách od porodu už jsme se s oběma syny tulili doma ve vlastní posteli❤

Energie mám doteď na rozdávání a vůbec se necítím, že bych rodila teprve před 6 dny.. bolest to byla neskutečná, mnohonásobně silnější, než u prvního porodu, přesto se cítím naprosto báječně. 

První porod byl fajn (taky Podolí, ale lepší směna), druhý jsem si vysnila ještě lepší, ale Mates se rozhodl, že to vezme do svých rukou a zařídil to prostě jinak :) Každopádně jsem ráda, že jsem věděla, co chci, a jela rodit informovaná a připravená, a že jsme si obhájili to, co jsme si přáli❤ a brzký odchod z porodnice byla opravdu ta nejlepší volba ❤

Příběh Eleny

Rodila jsem v březnu 2017 své první miminko. Rozhodla jsem se rodit v Rakovníku pouze ve společnosti svého muže a PA. Příprava na porod u mě proběhla velice důkladně a manžela jsem připravila tak, že jsem nás přihlásila na kurz Ivany Königsmarkové.

Ambulantní porod tak nějak sám vyplynul z mojí povahy a z potřeby soukromí a domácího komfortu. Tím, že jsem ambu porod plánovala, byla jsem i dobře obeznámená s podmínkami, které si porodnice klade. Mají tam odchod po 12 hodinách a chtějí papír o převzetí novorozence do péče od budoucí(ho) pediatry/pediatra. S papírem jsem osobně neměla problém. Dětská lékařka, se kterou jsem byl domluvená, bez problémů podepsala. Čas odchodu z porodnice jsem se rozhodla řešit až po porodu (pokud bych porodila ráno, nezůstala bych 12 hodin).

Samotný porod proběhl dobře, moje porodní přání bylo dodrženo. Až na občasné courání jiné PA (doplňovala jakési vybavení na sále, mě si nevšímala, já jí bohužel vnímala velice), jsem byla celou dobu sama pouze s mužem a občas se stavila naše PA. Na závěr porodu byli přítomni i gynekolog, dětská lékařka a ještě nějaký personál. Všichni doběhli ale až ve chvíli, kdy jsem už svou dceru měla u sebe na hrudi. Přítomnost ostatního "porodního" personálu na závěr porodu má porodnice Rakovník také ve svých podmínkách. Tady jsme se s PA domluvili, že to uděláme stylem vlk se nažral a koza zůstala celá, prostě byli zavoláni až na poslední chvíli, v mém případě, až když byla venku hlavička.

Bezprostředně po porodu mi moje PA podala dcerku a nechala dotepat pupečník. Gynekolog chtěl stříhat pupeční šňůru hned, ale spíš si myslím, že už tak nějak ze zvyku (bývalý zaměstnanec Bulovky) a nijak dotepání nebránil, když ho PA upozornila. Dětská lékařka ihned začala informovat o vykapání očí a podání vitaminu K (oboje jsem v porodním přání odmítla). Vzala jsem informace na vědomí a znovu odmítla. Lékařka nenaléhala. Dceru potom zvážili, měřit jsme nechtěli. Proběhl bonding na sále a poté "ubytování" na šestinedělí. Vzhledem k tomu, že už bylo 7 hodin odpoledne, rozhodla jsem se přespat v porodnici. Cítila jsem se na to a už jsem chtěla mít po porodu chvíli klidu a neřešit další papíry a přesuny a jiné logistické věci. Dceru jsem měla u sebe na pokoji v mojí posteli. Dětská sestra mě poučila o použití dětské postýlky s monitorem dechu. Ačkoliv nijak neapelovala na její používání, měla jsem z ní pocit, že nese dost nelibě to, že mám miminko v posteli.

Noc proběhla v klidu, druhý den ráno vše směřovalo k našemu odchodu. Personál nemocnice věděl o mém přání ambulantního porodu. Všichni, s kým jsem ten den mluvila, sami aktivně připravovali papíry a chodili mě informovat o tom, jak propouštění probíhá, přičemž se omlouvali za zdržování (kvůli vizitám). Před nikým jsem nemusela svůj požadavek obhajovat, všichni byli milí a ochotní. O případných komplikacích mě poučili, ale nikdo nestrašil. Štítky ke screeningu mi nenabídli, předpokládám, že věděli, že odběr provede moje PA.

Co se týče toho jak proběhl samotný porod a následné propuštění, byla jsem spokojená. Nicméně podle mě velkou roli hrálo to, že mne doprovázela nemocniční PA (externí). Tipuju si, že tak 80% požadavků za mě vykomunikovala ona a mám tím na mysli i to, že kolem sebe šířila pohodu a dobrou náladu. Současně s mým porodem probíhal ještě jeden a tam bohužel nebyla valná většina z porodního přání dodržena. Rakovník má určitě dobře našlápnuto, ale ani tak bych tam bez podpory PA rodit nechtěla. Ještě pořád je tam personál, který používá nevhodné postupy a i tam je to pořád o tom, na koho narazíte. Nicméně přirozený ambulantní porod je v Rakovníku možný.

Příběh Michaely

Ráda bych se s vámi podělila o svůj porodní příběh, který se odehrál 26. září v pražské porodnici v Podolí. 

Do porodnice jsem přijela cca den a půl po odtoku plodové vody. Už jsem se neodvažovala čekat déle. Nevypadalo to, že by se porod nějak sám rozjížděl, jela jsem tedy do porodnice bez kontrakcí a s plným vědomím toho, že porod bude indukovaný. 

Nejdříve vyvolávací tabletou, která mi sice nastartovala kontrakce, ty ale po pár hodinách začaly slábnout. Než jsem se konečně dostala na porodní box, byla jsem prakticky opět bez kontrakcí. PA nasadila oxytocin a pak už se to naštěstí rozběhlo. Měla jsem natrénováno s aniballem, tak jsem příchozí doktorce řekla, ať mě jako prvorodičku preventivně nestříhá. S balonkem nacvičeno 33 cm, malý měl hlavičku 34 cm, takže se rodil fakt krásně. Byla jsem úplně bez poranění. Když jsem se po dvou hodinách zvedla a šla se osprchovat, připadala jsem si, jako bych ani nerodila. Nic mě nebolelo, nepálilo… prostě paráda. 

Poté, co jsme s partnerem oznámili, že odcházíme, nás nikdo nezadržoval, nezastrašoval ani nevyhrožoval. Chtěli pouze vědět, zda si jsme odchodem opravdu jistí, aby nám mohli připravit propouštěcí papíry. Mezitím, co jsme se chystali k odchodu, nás přišla pediatrička poučit o možných rizicích a podala informace, která vyšetření si musíme s miminkem oběhat. 

Zajímalo je jméno registrujícího pediatra, které také zapsali do negativního reverzu. S přístupem personálu porodnice Podolí jsem byla maximálně spokojená. Nikdo se na nás nekoukal jako na rebely, naopak - proběhly pouze úsměvy, gratulace, přání, ať se nám daří a i po podepsání reverzu mi nabízeli občerstvení. 

Sice můj porod neproběhl kompletně dle mých představ, ale nezlobím se, protože vím, že bez podané medikace by neproběhl snad vůbec. 

Děkuji všem tady ze skupiny za vaše příběhy, informace a postřehy, díky kterým jsem měla možnost se připravit na svůj vlastní ambulantní porod a porodnici opouštěla jako šťastná a silná žena. 

Syn Nikolas - 26. 9. 2017, 2.940 g, 49 cm :-)

Příběh Markéty

Podělím se s vámi o zkušenost s ambu porodem v Liberecké nemocnici.

V sobotu v 1:52 v noci se nám tam narodila dcera Viktorka. Přiznám se, že se mi nechce moc sdílet celý zážitek z porodu. Vedla ho velmi nepříjemná porodní asistentka, která mi nevyhověla naprosto v ničem. Porod byl překotný, přesto se ho snažila urychlit, co to šlo. Od odtoku plodové vody, tlačení, poloha vleže, žádné dotepání pupečníku, tahání za placentu atd. Každý úkon doplňovala nepříjemnými komentáři a v jednom kuse mne schazovala. No je to za mnou, dcerka zdravá, nechci se k tomu víc vracet. 

S propuštěním nedělali nejmenší problém. Asi hodinu po porodu, když se dozvědeli, že chci AP, nabízeli vystavení papírů a na malou se přišla podívat dětská doktorka. Opět nabídla papíry a poučila me o rizicích. V podstatě mi tak byl umožněn odchod do jedné hodiny po porodu a na to jsem se opravdu necítila. Domluvila jsem se, že s malou zůstaneme do dopolední vizity a odejdeme potom.

Dostaly jsme spolu pokoj, kam za námi chodila moc hodná sestřička, která mi i ve čtyři ráno obstarala snídani :) Během dopoledne prohlédli mne i malou. Cca po 12. hodině přišel primář dětského na vizitu, malou zkontroloval, opět mne poučil o rizicích, vše poddal mile, profesionalně. Do 20 minut byly vyřízeny papíry a my oficiálně propuštěny.

Abych to shrnula. Až na jednu čarodějnici, která ale pro mne byla zásadní a zkazila mi porod, bylo vše v pohodě. Na ostatní personál si stěžovat nemůžu, spíš jim patří mé poděkování.

Jak k nám přišel Radeček

Dlouhou dobu mi hrozil předčasný porod. Poslední dva měsíce jsem každý den cítila, že už to určitě dneska bude. Termín porodu vycházel na 21.8.2017 – výročí okupace. Moc jsem doufala, že mi naše miminko udělá radost a budeme mít doma malého okupanta. Využila jsem babské rady k vyvolání porodu několik dní před termínem, ale zbytečně. Až v den termínu a po dalších vyvolávacích pokusech se kolem 16h. začalo něco dít. Tvrdnutí břicha sice přicházelo už několik měsíců, ale nikdy v tak pravidelném rytmu. Jako vždy jsem i dnes napsala naší dule, že určitě rodím. Ta už mě (po předchozích zkušenostech) brala s rezervou a opět doporučila sprchu. Vlny se po koupeli ustálily na 7-8 minutách a bylo tedy jasno, že OPRAVDU rodím.

Po 9 měsících válení mě z nepochopitelných důvodů přepadla potřeba chůze, tak jsme s manželem a prvorozeným synem vyrazili ven, kde už byla tma. Procházkou se čas vln zkrátil na 3-4 minuty a nabraly na intenzitě. Snažila jsem se je prodýchat, ale bolest mě začínala válcovat. Následoval návrat domů, další koupel a oholení těla, kterému jsem úspěšně odolávala už měsíc. Byla to fuška, ale všechno se zdařilo, aniž bych vypadala jako po nástřihu. Manžel zavolal dulu a mě vyděsilo, že nemáme vytřeno a bude nás vidět jako čuňata. Teď je mi jasné, že je to přesně to, co Šárka řeší, když jede k porodu. Ale v tu chvíli mě opustilo racionální uvažování a s kontrakcemi po dvou minutách, které mě vždycky zlomily v pase, jsem šůrovala podlahy. Na cestě bylo i hlídání pro prvorozeného syna a mě zachvátil smutek, že se s ním musím rozloučit. 

Když si hlídací teta odvezla našeho chlapečka, nabraly vlny na intenzitě a já je přestala zvládat. Šárce jsem trhala kapsy na kalhotách a ji i mého manžela pokousala. Nějak jsem tu bolest potřebovala ventilovat. Bylo před třetí ráno a my se přesunuli do nemocnice. 

V porodnici nás přivítala rozespalá sestra a PA, která mi vůbec nebyla sympatická. Už jsem ji párkrát viděla a bylo mi jasné, že ji k porodu nechci. Ale v noci jsem si opravdu nemohla vybírat. Vlny byly v porodnici tak intenzivní, že už mi bylo jedno, jestli u porodu bude tahle PA, nebo nějaký terorista. Podle dr. jsem byla otevřená na 7-8cm. Po nepříjemném příjmu, kdy jsem pořád poslouchala, že nesmím být sobec a jde v první řadě o dítě, nás PA odvedla na porodní box. Tam nám na štěstí přestala asistovat. 

Dula hned zavelela, ať jdu do sprchy. Bylo úžasné, že jsem mohla vypnout a poslouchat „rozkazy“. Sama jsem v tu chvíli nedokázala rozhodnout vůbec nic. Vlny byly opravdu silné a já začala kňourat, že jdu domů a že jsem si to rozmyslela. Šárka mě utěšovala, že už to nebude dlouho trvat a můžeme očekávat prasknutí vody. Nechápala jsem, jak se to dá poznat, když jsem ve sprše, ale plně jsem věřila mému pokousanému doprovodu. Za chvilku k protržení vaku došlo a já to překvapivě poznala. Šárka na mě houkla, ať hned vylezu, jdu na lehátko a zavolala naši milounkou PA. 

Měla jsem v plánu rodit na boku, ale ani nevím proč, byla jsem na zádech a cítila nutkání tlačit. Mezi odchodem ze sprchy a prvním zatlačením proběhly dvě vražedné kontrakce, které si pamatuji jen matně. Na první zatlačení vylezla hlavička našeho slunečního miminka. Nebyl u nás žádný dr. a já měla pocit, že rodím úplně sama a moje dítě nikdo nechytá. Slyšela jsem, jak PA říká, ať ještě rychle zatlačím, aby si miminko v porodních cestách nezlomilo vaz (to opravdu řekla). Naprosto překvapivě ho PA chytla. Dala mi ho do náruče ve 3:40 a až když jsme se mazlili, dorazil porodník a personál z novorozeneckého oddělení. Syn byl na světě necelou hodinu po příjezdu do porodnice, aniž bych měla zranění.

Měla jsem sepsané porodní přání ohledně bondingu, ale to bylo v tu chvíli jedno. Radeček byl u mě a nikdo by mě nedonutil ho dát z ruky. Zamilovala jsem se do něj hned. Dr. od miminek se mě zeptal, jestli by mu mohl dát monitorovací pásek na nožičku a že nás pak nechá v klidu. Placenta se odloučila 6 minut po porodu syna a bez léků. Za chvilku jsme zůstali sami. Já s Ráďou v náručí, manžel a naše zlatá Šárka. Sice měla v plánu odejít, ale čekala ji ještě nějaká práce s placentou a byla mi její společnost moc příjemná. 

Po dvou hodinách mazlení a klidu jsem se šla s PA vysprchovat. Přišel dr. a zeptal se, jestli může naše miminko vyšetřit. Proběhlo vážení i měření, ale bylo to tak rychlé, že si Radeček ani ničeho nevšimnul. Moc mě potěšilo, že jsme byli u vyšetření oba s manželem.

Když bylo na sále všechno hotovo, odvedla nás sestra na pokoj šestinedělí, kde jsem se synem zůstala do druhého dne a po cca 30 hodinách hospitalizace požádala o propuštění. Na personálu bylo vidět, že s tím nesouhlasí, ale nikdo si nedovolil brblat hlasitě. Dr. mě informovala o možných rizicích, ale nešlo o žádné strašení. Byla to prostá fakta. Podepsala jsem všechny papíry, zavolala manžela a začala balit. Při odchodu nám všichni přáli jen to nejlepší. Opravdu skvělý přístup. Během pobytu v nemocnici mi sestry občas dávaly nevyžádaná doporučení, ale žádná z nich neprotestovala, když jsem je neposlechla.

Cestou domů mi bylo do breku. I u prvního syna jsem přesun domů probrečela, ale ze strachu jak to zvládnu. Teď brečím štěstím. Většinu dne ležím vedle Radečka a bulím jak želva. Jeho dokonalost mě snad zabije. Jenom vedle něj ležím a koukám, jak dýchá. Občas ho pohladím a cítím, jak je jeho kůže jemná a hebká. Ležím a bulím. Už se moc těším, až to dopíšu a půjdu si k němu zase poplakat. Ty hormony jsou boží věc..

Potřetí, ale poprvé bez pachuti hořkosti

Přestože jsem rodila potřetí, teprve poprvé si z porodu odnáším jen pozitivní vzpomínky, krásně na duši a žádná negativa.

Můj příběh je delší, vypsat se byla účinná terapie.

Své dvě starší děti jsem rodila ve velké pražské porodnici Na Bulovce. K prvnímu porodu jsem šla naivní s myšlenkami, že personál ví, co dělá a určitě by mi zbytečně neškodil. I po porodu mi připadalo, že je vše v pořádku. To, že jsem čtyři měsíce bojovala o kojení, vůbec mě to netěšilo, vztah s dítětem byl ve stylu zaopatřit potřeby, pomazlit, ale nějaká euforie se nekonala. Hrdost a pýcha mateřská přišla, až když mu bylo půl roku.

Začala jsem sama v sobě řešit proč. V tomhle je internet mocné médium, ženy sdílejí své zkušenosti, své pocity, sdělují si, co a proč bylo špatně. A tak mi začalo docházet, jak ten porod nebyl v pořádku a kde je zakopaný pes. To, že jsem rodila na zádech, s nohami do kopce, když jsem řekla, že chci sedět. Větu sestry: "My víme, co děláme! Tak mlčte a tlačte!" nezapomenu asi nikdy. Vybavilo se mi, že i zakázanou Kristerellovu expresi provedli, miminko hned odstřihli a odnesli, nehledě na podaný oxytocin, který označili za glukózu, a něco na bolest. 

Miminko se narodilo s váhou přes 4 kg a na šestinedělí jsem poslušně poslechla, že mám kojit 10 minut z každého prsu, co 2 hodiny. Úplně ideální rada, jak se nerozkojit a velké dítě trápit hlady. Díky tomu dítě mělo úbytek váhy, byť to nebylo ani 10 % porodní hmotnosti, tak dostalo dokrm a mě jen buzerovali, že mi hubne dítě a jestli chci, ať umře..

Po pár letech přišel muž a prvorozené dítě, že chtějí miminko. A jak snadné je spustit své biologické hodiny :) Za těch pár let jsem studovala, četla, prostě osobně rostla. Pochopila jsem princip kojení, kojení mě nakonec moc bavilo a naplňovalo, stejně jako mě začalo naplňovat mateřství. Rodila jsem opět ve stejné porodnici, ale tentokrát jinak. Věděla jsem, co nechci, instruovala manžela, aby věděl, co má chtít, kdybych já nebyla schopna se sama ubránit. Ten se smál, že působím preventivně na okolí jako naštvaný buldok, takže se prý nemusím bát.

Rodila jsem dlouho, nicméně skutečně jsem rodila jinak. Oproti prvnímu porodu určitě. Ale stejně tu byly věci, které ve mně posléze hlodaly. Byť stála dr. s PA se založenýma rukama, nohám do praku jsem se nevyhnula, byť jsem byla více vsedě, než pololeže. Miminko nešlo ihned na mě, než podle nich dotepal pupečník, tak leželo mezi mýma nohama, kdy jej pediatra mnula plenou, prý aby se adaptovalo. Bonding byl...10 minut a pak miminko odnesli a vrátil se s ním muž až jako s vánočkou. A nastalo kolečko – kdy výjde placenta ven. Snažila jsem se své miminko poprvé nakojit, polaskat a mezitím mi bolestivě mačkali dělohu, aby uvolnili placentu. Ta bolest byla mnohokrát horší než porod. Miminko bylo savec dravec. Na to, že běžně čekají na placentu maximálně hodinu, tentokrát čekali tři, než mě uspali a placentu manuálně odstranili. Než mě uspali, tak si pro miminko přišla sestra z dětského, muž ho nemohl chovat, přestože celou dobu pak seděl na chodbě u boxu a přišel ihned, jak jsem se probudila.

I přesto jsem se cítila fit. Chtěla jsem se osprchovat, ale nikdo se mnou nediskutoval. Prý neexistuje, nejdříve ráno (tzn, cca 10 hodin od porodu) poprvé vstát. Moje miminko mezitím bylo samo.. Až teprve dopoledne jsem si vynutila odchod za miminkem, oni čekali ženu polomrtvou, neb jsem ztratila více než litr krve. 

Chtěla jsem jít domů. Volala jsem muži, že chci jít. Ten mě přesvědčoval, že jsem ztratila dost krve a ať to překousnu, že on si to nepřeje. Bez podpory se mi těžko bojovalo. Vydržela jsem jednu noc. Poté jsem si domluvila odvoz. Hodilo se mi, že se pediatře zdál úbytek váhy velký (opět mělo miminko přes 4 kg), byť jsem měla miminko nonstop na prsu, až sestra z novorozeneckého prudila, že pořád kojím, a že mi spíše žužlá bradavky a budou mě bolet. Tak jsem jí sdělila, že to je moje věc a její blbá starost a ať mi dá pokoj. Protože pediatra chtěla kontrolní vážení. A na tom byl přírůstek. Tak jsem po tomto oznámila, že odcházím domů. Sestra, že mi zavolá dr. Na tu jsem čekala více než půl hodiny. Ta na mě zkoušela vše možné, nepochodila, tak zavolala vedoucí lékařku. Ten rozhovor je až k pláči. Padly otázky typu, co budu dělat, když mi dítě začne krvácet z pupíčku – pojedu na pohotovost. Co když dítě zežloutne - pojedu k pediatře. Co když bude dehydrované – pojedu na pohotovost. A proč chcete jít domů – protože se to tu nedá vydržet a mám doma starší dítě. Tak jděte domů vy, miminko tu nechte a přijďte si pro něj ráno! – To si snad děláte srandu? Ne, nedělám. – Já také ne, takže chci papíry, jinak si je nechte.

Na papíry jsem čekala 6 hodin, kdy jsem seděla v úmorném vedru na chodbě, protože měli přetlak rodiček. Dneska bych se sebrala a šla. Zvláštní, jak na norovozeneckém oddělení jim trvalo papíry vypsat 6 hodin, kdy jejich předání byla také groteska, ale na gynekologii jsem měla papíry téměř ihned, přestože byla sloužící dr. u porodu.

Šli jsme domů. Cítila jsem se božsky, že jsem si vybojovala dřívější odchod, doma vše proběhlo skvěle, ale pachuť ze separace tu byla a byla silná. Po tomhle porodu jsem chtěla rodit jen doma, pokud bych byla znovu těhotná.

Za pár let jsem byla těhotná. A od začátku jsem cítila, že na porod doma to nevypadá. Nedalo se racionálně vysvětlit proč, ale prostě vnitřní hlas. A tak jsem se rozhodovala, kde rodit. Věděla jsem, že to bude určitě ale ambulantní porod, a že chci rodit ideálně do vody, protože hydroanalgezie na mě funguje skvěle. Vybrala jsem proto Rakovník. Až do termínu jsem chodila ke svému gynekologovi.

Domluvila jsem si soukromou porodní asistentku, aby za námi jezdila po porodu, v případě, že se nebudu cítit na odjezd do porodnice, tak přijede ona k nám a porodím doma.

Těhotenství bylo ukázkové jako ty předchozí, jen si miminko stálo na nožičkách. V 37tt se otočilo hlavou dolů, v 38tt zase hlavou nahoru. To už mě znervóznilo, přece jen, předchozí děti měly přes čtyři kila porodní váhu a toto miminko ani nebylo KP, ale nožičkami na čípku. Tak jsem k němu promlouvala, říkala jsem mu, jak by to bylo, kdyby zůstalo nožkami jak je, co by to pro nás znamenalo, že by nebyl ambulantní porod, že by nejspíše byl císařský řez, separace. Týden na to bylo miminko hlavou dolů a už tak zůstalo. Naštěstí :)

První kontrola v porodnici mi přišla úžasná, cítila jsem se jako partner, dr. neměl ani tendence udělat vnitřní vyšetření. Byla jsem nadšená. Druhá kontrola v porodnici mi už tak skvělá nepřišla. Sestřička v poradně byla skvělá, ale ten den sloužil primář Poláček, odměřený, nijak příjemný a po mém odmítnutí vnitřního vyšetření se stal nepříjemným a dost nevybíravým způsobem mi oznámil, že po termínu je odmítnutí vyšetření riziko a vzhledem k tomu, že už jsem dost po termínu, tak nástup na vyvolání a datum. Odcházela jsem rozhozená. Takhle to tu přece nechodí, všichni to v recenzích velebí, i samotného primáře.

Za pár dnů jsem začala rodit. Krom odcházející zátky se nic nedělo. Žádná pravidelná bolest, žádná silnější bolest, jen únava a odbíhání na wc a sem tam poslíček. Věděla jsem, že se něco chystá, ale de facto se nic nedělo. Muž šel uspat děti, byla jsem unavená na to je uspávat. Okolo 21 hod. přišla první kontrakce. A ihned silná. A za ní po 10 minutách další. Opět velmi silná. Jejich síla mě zaskočila. Vlezla jsem do vany a další už jsem musela prodýchávat. Muž byl mírně vyděšen, při pohledu na mě a mé houkání při kontrakci. Ptal se, co bude, jestli jedeme a kam, neb do Rakovníka bychom to nezvládli (1,5h cesty v autě nebyla vůbec lákavá). Tak mu říkám, že nevím, že to bolí, že takovou bolest neznám, že prostě nevím, a ať mě nechá. Tak jsem si ještě chvíli houkala ve vaně, kdy přišel, že se intervaly zkracují a zkracují se rychle (zpoza dveří mi to stopoval) a že volal sanitku (bylo 22 hod). V tu chvíli jsem rezignovala, nicméně sama jsem se doma necítila dobře. Nervózní dědeček, který hlídal děti, nahoře spící děti, prostě neměla jsem potřebný klid.

Než přijela sanitka, kontrakce byly po 2 minutách. Napsala jsem porodní asistentce, že porod začal, ale že to muž vyřešil po svém a míříme do Mělníka. Poprvé v životě jsem jela sanitkou "na modré". S polosbalenými věcmi, protože takový rychlý nástup kontrakcí jsem nečekala, takže už jsem se pak nebyla ani schopna sbalit. A muž v tomhle ohledu funkční taky nebyl. Naštěstí jsem si na poslední chvíli sbalila věci pro miminko, ale plenky už ne, že to pak muž přiveze, když to máme 15 minut.

V porodnici se tvářili mírně kysele, když jsem oznámila, že mám kontrakce hodinu a že jsem měla rodit jinde, ale naštěstí sloužila PA Lucie, která byla opravdu výborná, opsala si dost údajů z papírů připravených do Rakovníka, vždy počkala mimo kontrakci, než se ptala dál, masírovala mi kříž. Dr. Edita u příjmu se taky tvářila nevěřícně, že kontrakce jsou jen hodinu, nicméně po prvním a posledním vnitřním vyšetření jsem byla na 5 cm. A ptala se, jak moc alternativní rodička jsem, co si přeji a nepřeji a kde mám porodní plán. Nemám, měla jsem jej v hlavě :) Příjem byl delší, holt byrokracie.

PA mě doprovodila na porodní pokoj, kde je veškeré vybavení jak na porod, tak posléze pro miminko a nechala nás o samotě. Okamžitě jsem zapadla do sprchy. PA Lucie za mnou pak přišla cca po půl hodině, kdy kontrolovala dopplerem srdíčko. Poté se muže zeptala, jak to pokračuje, že mě rušit nebude. Ten jí odvětil, že nejspíše dobře, protože se intenzita mého houkání zvyšuje a stává se, ke konci kontrakce, ze mě klasická varná konvice :) Když přišla opět za půl hodiny, tak mi v tu chvíli praskla voda. Tak mě požádala, jestli si nechám natočit krátký monitor, aby viděli, že je prcek ok. Celou dobu mi masírovala v kontrakcích bedra, chlácholila, hledala se mnou úlevovou polohu. Po deseti minutách, kdy bylo vše v pořádku, jsem opět zapadla do sprchy. Zeptala jsem se muže, kolik je hodin. Byla jedna ráno. Řekla jsem mu, že do hodiny je prcek venku. Smál, že to určitě :)

Stále jsem byla ve sprše, Lucie se tentokrát zeptala mě, jak to jde, řekla jsem, že už mám potřebu přitlačovat při kontrakci. Čekala jsem řeči, že to nesmím a ať to prodýchám, ale naopak, ať si ulevím, jak potřebuji. Vylezla jsem ze sprchy, sedla si na porodní křeslo, s Lucií jsme hledaly ideální polohu, kdy jsem se cítila nejlépe, oznámila na dětské, že miminko jde na svět, protože naše třetí miminko se začalo drát na svět jak buldozer, zavolala dr. Ta si nachystala nůžky, tak jí říkám, že nechci "šmiknout". Ona se začala smát, že to má pak na pupečník :) Miminko bylo na světě rychle, ihned, ale opravdu ihned bylo u mě na bříšku, nechali plně dotepat pupečník. Až byl plně zkolabovaný, tak jsem dala souhlas k odstřižení, PA se snažila kapku vytlačit, ale už nebylo co, vše šlo našemu miminku. Prvotní ošetření proběhlo u mě na břiše, vážení a měření bylo až později. Mezi muchláním s miminkem jsem porodila placentu. Ptali se, jestli jí chceme, nebo jestli ji necháme na výzkum. Nechali jsme na výzkum. Tím, že jsem nebyla připravená, jsem ani pro placentu nic připraveno neměla. Tak jsem jí (placentě) poděkovala za to, že živila mé miminko a odnesli ji. Poprvé jsem byla šitá, protože mé třetí dítko bylo ze všech největší a tím, že šlo rychle, tak to hráz nevydržela. Stále jsem měla miminko u sebe, i při šití. 

Po zvážení a změření nám dětská sestra říkala, jak to u nich chodí a jaké máme přání. Tak jsem sdělila, že půjdeme domů. Nebyl s tím sebemenší problém, jen že sloužící dr. není ambulantním porodům nakloněn. A celý ansámbl odešel připravit papíry a my zůstali s miminkem sami. Miminko bylo stále nahé na mém nahém hrudníku, spokojeně si sálo, přikryto jejich červeným ručníkem a červenou dekou. Za cca půl hodiny přišel pediatr, že dítě má vyšší porodní hmotnost a proč jí má, a že jestli vím, co je to hypoglykemie a že mu může nezvratně poškodit mozek. Tak jsem odvětila, že vím. On nepříjemně, že určitě z internetu a ať zůstaneme do šesti hodin ráno, aby nabrali krev na glykemii. Řekla jsem, že ne a že jdeme. Na to rezignovaně, že nám bránit nemůže a odešel. Do pěti minut se vrátil s tím, jestli miminku můžou změřit glykemii glukometrem. Tak se i stalo, hypoglykemie nebyla (aby taky jo, když naše miminko se narodilo a hned hladově mlaskalo :) , takže bylo už dostatečně nakojené). Když se naše dítko dostatečně poprvé nasytilo a spokojeně usnulo, předala jsem je muži, šla se osprchovat a obléknout. Mezitím přinesli papíry, muž se šel sbalit, oblíkla jsem mrně a po 2,5 hod. od narození jsme opustili porodnici.

Před porodnicí už čekal dědeček se staršími dětmi, pro které to bylo neuvěřitelné – když šly spát, tak se nic nedělo a pak je děda budí, že už mají sourozence na světě a jedou pro něj :).

Doma jsem si s miminkem zalezla do naší postele a spala. Nic mě nemohlo nakopnout více než spánek ve vlastní posteli. Odpoledne jsem psala soukromé porodní asistentce, že jsme ok, a domluvily jsme si návštěvy pro další dny. K pediatře jsme šli až 6. den po porodu. Sama své děti rodila ambulantně a na první prohlídku nespěchá.

Stále na svůj porod v dobrém vzpomínám, vše proběhlo klidně, v příjemném prostředí se správnými lidmi, nic bych neměnila. Mimochodem, naše třetí dítě se skutečně narodilo do hodiny, jak jsem muži řekla :)

Příběh Inky

Přidávám čerstvou zkušenost s ambulantním porodem u Milosrdných bratří v Brně. Syn se narodil včera před polednem, dnes kolem jedenácté jsme odcházeli domů. Samotný porod sice nebyl úplně podle mých představ, syn přes veškerou snahu (změny poloh, pohyb...) správně nedorotoval, a když mu začaly klesat ozvy, vzali na něj kleště, takže jsem skončila s nástřihem a poměrně velkou ztrátou krve. Sešlo tak z původního plánu jít domů hned po porodu stejně jako s druhou dcerou, rozhodla jsem se po domluvě s lékaři zůstat raději jednu noc na šestinedělí. Ráno po vizitě jsme bez problému vyřídili všechny papíry, dostali nezbytná poučení a varování s možností doptat se na všechno, co nás zajímalo, a šli jsme. 

Ambulantní porod brali všichni jako naprosto normální věc, nikoho jsme nemuseli přesvědčovat, o nic bojovat, naopak sami chodili s dotazy, jak jsme se rozhodli, co mají chystat a podobně. Nikdo nás nezastrašoval, všichni od příjmu až po propuštění byli velmi příjemní a nápomocní. Musím říct, že za těch téměř 5 let od porodu první dcery se přístup personálu změnil neskutečně k lepšímu a v celkovém zážitku z porodu to dělá divy.

Příběh Inny

V pondělí 21. 8. jsem v Neratovicích ambulantně porodila, odcházela jsem cca 3 hodiny po porodu. Z mých obav se musím říct nic nepotvrdilo, během porodu jsem byla pouze se svojí porodní asistentkou, která věděla, že chceme hned odejít. Po narození miminka nás vůbec nikdo nerušil, měli jsme opravdu pěkný bonding. Mezitím PA jen oznámila na dětském, že budeme odcházet. Na gynekologii i pediatrii jsme byli pouze poučení, nikdo nám nehrozil smrti dítěte, pediatr zkontroloval dítě, dal podepsat revers a hezky se rozloučil. Nabídli, že se u nich můžeme koupit sadu pro testování na metabolické poruchy. Podepsali jsme papíry a trada domu. Všechno bylo opravdu maximálně v klidu a pohodě a musím říct, že i moje poporodní zotavování je daleko rychlejší, než po předchozích porodech; i kojení jde daleko líp. 

Moc děkuji za tuto skupinku, kde jsem se dozvěděla vždycky, co jsem potřebovala.

Příběh Hanky

Do porodnice jsme přijeli okolo 23.30. Na sále nám nechali přítmí, teplo, ticho, klid. Ve 2 hodiny ráno se dcera narodila, placenta o hodinu později. Nechal mě rodit v poloze v kleče – na porodní stoličce, věděla jsem, že tak chci rodit ( – aniball). Sice zkoušeli, jestli přeci jen nechci rodit na zádech, ale tady se mě zastal manžel. 

V půl páté přišla PA s tím, že se jdeme přesunout na pokoj. Řekla jsem jí, že na pokoj se ani ubytovávat nebudu, protože jdeme domů. „No tak já dojdu pro paní doktorku.“

Za GYNPOR celkem v pohodě – doktorka sice zkoušela, že asi nestihnou vystavit papíry a bez nich mě nemůžou pustit, ale asi viděla můj výraz a dál už to neřešila a papíry vystavila. PA se mě zeptala, jestli nechci počkat do ranní vizity, ale na mojí odpověď „NE“ už dala taky pokoj. 

Za neonatologické oddělení tedy horší. Přišla sestra, že pan doktor dolů ani nepřijde, že nás PROSTĚ nepustí. To jsem se hlasitě zasmála a řekla, že my ten reverz nechceme podepisovat kvůli sobě, ale kvůli nim, a že pan doktor není bachař, aby nás tam držel a že PROSTĚ odcházíme. 

Mezitím jsem si dala sprchu a oblékla se do civilu a připravila civil i pro malou. Manžel fofrem zaběhl pro autosedačku. 

Za pár minut tedy došel (arogantní) doktor, neodpověděl nám ani na ‚Dobrý den‘ – dítě vyšetřil, vypsal papíry, my je podepsali, popakovali svých pár švestek, čapli dítko a jeli domů. 

V 6 ráno jsme již byli doma, společně v posteli a sžívali se s naší novou, rodičovskou, rolí :-)

Porodní plán sice nebyl dodržen na 100 %, ale to mohu vyčítat jen sama sobě, že jsem si na něm nedokázala dostatečně trvat a bojovat za něj. Příště budu moudřejší a nebo domporod :-)

Příběh Petry

Příběh začíná ve čtvrtek 20. 7. 2017 o půl páté ze mě začíná "cosi" téct. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že je to plodovka. U předchozich porodů byla píchnutá až v porodnici. V pět jsem vzbudila přítele s tím, že má vstávat, že jedeme do porodnice. Moje mamka zůstavala doma s holkama, tak jsem psali i tchýni, jestli nás odveze do porodnice. V tu dobu jsme se rozhodovali kam a díky stavu dálnice ve směru na Brno vyhrál Vyškov. O půl šesté přijela tchýně a chvilku na to začaly pomaličku přicházet kontrakce. Zatím slabé. Ve Vyškově mě připojili na monitor, kopečky se tvořily. Asi v sedm hodin dorazil doktor, zkontroloval utz malýho, váhu odhadoval asi na 2.920 g, a to je ve 38+0 krásné. O čtvrt na osm nás poslali na porodní box. Na boxu už s dopplerem nikdo "neobtěžoval". Jednou se došel mladičkej doktor podívat, jak to vypadá. To už jsem mu říkala, že bych se moc daleko nerozcházela. Šla jsem do sprchy, vrátila jsem se a rovnou jsem řekla příteli, ať zavolá doktora. On na to, že proč, že tu teď byl, teď už vážným tónem jsem zopakovala, ať ho zavolá. Doktor vyplašeně došel, "zkontroloval" situaci a najednou fofry. RODÍME!!! Na pět zatlačení tu byl. Náš malý princ. S váhou 3.000 g a 48 cm "velký". Asi po hodince a půl si pro malého došla dětská doktorka/sestra, netuším, zpětně mám dojem, že se nepředstavila :-/ . Za chilku přijela pro mě sanitářka ze šestinedělí. Dovezli malého. Po noci, kdy nás budila holčička ležící s námi na pokoji, jsme se s přítelem dohodli, že půjdeme domů už dnes. Žádný z doktorů s tím neměl problém, sestřička byla trošku nepříjemná. Po 12. hodině opouštíme dveře vyškovské nemocnice.

Příběh Kateřiny

Nebyla jsem si vůbec jista, zda už porod začal nebo ne, a ani zpětně nedokážu odhadnout, kdy mi začaly kontrakce.

Máme roční dceru Julii, která samozřejmě potřebovala mou péči do posledního dne. Chovat, přebalovat, kojit, krmit, hrát si, tak jako každé roční dítko. Břicho mě bolelo už několik dní – týdnů. V den porodu si Julinku vzal ráno přítel a byli spolu až do oběda, kdy přijeli a já ležela naložená ve vaně s otazníky jestli už to tedy jsou ty vlny nebo mě jen bolí břicho víc. Byla jsem již šest dní po termínu. Když jsem zjistila, že vlny přicházejí cca po 8 minutách, tak jsem nabyla jistoty. S dulou jsem byla v kontaktu už pár hodin. Jelikož mi byla zamítnuta registračka v Rakovníku, tak jsme byli domluvené, že tam zavolám v den porodu a zeptám se, jestli mají místo a zda je možné přijet. Ještě před tím jsem se s pomocí PA po telefonu vyšetřila, ale na nic jsem nenarazila vzhledem k tomu, že jsem to nikdy ani nezkoušela, tak jsem tomu nedávala nějakou velkou váhu. Do porodnice jsem volala chvilku po 14.00, trochu to zkrátím.. bylo mi řečeno, že v případě zamítnutí registračky mě bohužel nemůžou přijmout. S hrůzou v očích jsem paní na druhé straně vylíčila, jak bude strašné rodit jinde, na což mi řekla, že pokud mermomocí chci rodit u nich, ať nevolám a rovnou přijedu. Byla jsem z toho trochu divoká. Máme se tam vydat i s tím, že první verdikt zněl „nemám pro vás dobrou zprávu“? Vyloženě „ne“ taky neřekla. Volala jsem tedy dule a ta s úsměvem řekla „no, tak pojedeme“ :-)

Přítel mezitím ještě musel odjet i s dcerou, takže jsem vyčkávala ve vaně. Na cestu jsme se vydali asi okolo 16.30. Ještě po cestě se mě několikrát zeptal, jestli přece jen nepojedeme do Klatov. S úsměvem a dcerou vedle sebe jsem rozdýchávala kontrakce. :-) Vyloženě jsem si to užívala. Přítel mě po očku kontroloval v zrcátku a usmíval se na mě s takovým výrazem jako „ty jsi blázen, že chceš jet tak daleko“ :-D Bylo mi to jedno, měla jsem to jako dobrodružství nebo jak to popsat. :-D

Cesta utíkala celkem dobře vzhledem k objížďce, kvůli bouračce a objížďce těsně před Rakovníkem. Za Plzní se k nám připojila dula, která jela celou cestu za námi, až v Rakovníku nás předjela a nasměrovala k porodnici.

Zaparkovali jsme a po cestě k budově jsem potkali nějaké dělníky - kontrakce – smích :-D Smáli jsme se společně s dulou! :-) Když jsme přišli nahoru… pořád jsem se smála, nebo mi to alespoň tak přišlo. Ještě než jsme zazvonili, všimla jsem si neobvykléko jména jednoho z doktorů. Dula mi řekla, že je to černoch – ho hooo :-D Jupíí :-D To bude jízda, řekla jsem si. :-D „Líbí se ti černoši?“ „Neříkej to Jiříkovi.“ :-D V podobném duchu se to neslo až do poslední fáze porodu.

Přijala nás velice milá PA. Natočila monitor, vyplnili jsme nějaké zbytečné papíry, které jsem bohužel neměla, když jsem neměla tu registraci, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se dobře a v bezpečí. :-) Doktor byl na sále, tak mě tato úžasná PA i OPATRNĚ A POMALU vyšetřila a zjistila, že jsem otevřená na 6-7 cm.. Ještě před tím konstatovala, že už se mi určitě brzo bude chtít tlačit. Pokud jsem nechápavý výraz nehodila přímo na obličeji, tak jsem si ho minimálně myslela. :-D (Vzhledem k prvnímu porodu, který trval opravdu dlouho se stresem, vyčerpaností……a strašnou spoustou špatných okamžiků, které jsem zažila kvůli personálu..) Než jsem vylezla na lehátko, opravdu se mi chtělo přitlačovat. Pak už jsem přitlačovala tak nějak pořád. Nevím přesně v kolik jsme přišli na sál, ale pak už to bylo šup šup šup … :-O :-) Sprcha, nechala jsem se vycévkovat (špatná zkušenost z prvního porodu, kdy jsem nemohla čůrat a neuvěřitelně mě to vadilo), chvilku na to praskla voda. Opravdu ošklivá voda. Dula říkala, že takovou vodu ještě neviděla, a že kdybychom byli v Klatovech, tak mě pravděpodobně hned vezmou na císaře.. Přišli pediatričky, doktor (jen přihlíželi a vše obstarávala PA) Pak už to netrvalo dlouho. Klečela jsem čelem k opěradlu na koze – bylo mi tak dobře. Málem jsem jim rozkousala ten polštářek, co je tam přidělaný. :-D Hrozně moc mi to pomáhalo. A řvááááát – přítel říkal, že mě slyšel až ven (z 8. patra? Cože? :-D ) „Jeníčku,tak pojď vééééééén.“

Na poslední kontrakci jsme bohužel nemohli čekat, s Jeníčkem to nevypadalo moc dobře, což jsem si uvědomila, když okolo začali všichni tak nějak skákat a nutit mě, ať rychle ještě tlačím. Nechtěli ho vytahovat sami. Když vyklouzl ven, oznámili mi, že ho musí odstříhnout z pupečníku. Chvilku to trvalo (pro mě asi věčnost), než začal dýchat. Pak mi ho přinesli.. :-) Doktorka se mi div neomlouvala, že pupečník přestřihli. Opakovala to několikrát. Já jen plakala a objímala toho malého prdelku a přikyvovala, že chápu.

Pak už přišel přítel s dcerou. Jelikož jsem byla celá nahá (jela jsem i v autě jen v triku, a kdyby mi to nebylo blbé, tak jsem ho neměla ani v autě), tak ještě než se k prsu odhodlal Jeníček, musela ho to naučit starší sestřička. :-)

Následovalo ještě vytažení zbytku blan, které ve mně zůstaly a šití – jen malé poranění. :-)

I když po bezprostředním porodu to bylo trochu děsivé, i tak to byl ten nejúžasnější zážitek. Jsem šťastná, že jsem mohla porodit v Rakovníku s tak úžasným personálem. Respektujícím, láskyplným a naprosto nejlepším! Velké díky i mé nejmilovanější dule! Nebýt jí……. Děkuju!

Příběh Dorotky

Po prvním porodu jsem si říkala, že pokud budu znovu rodit, bude to doma. První porod nebyl nijak dramatický, ale vyzkoušela jsem si na něm negativa některých rutinních zásahů, aroganci lékařky, i to, jak mě dokážou v tak křehkém procesu ochromit obavy o průběh porodu a bezpečí miminka. 

Ale jakmile přišlo druhé těhotenství, moje odhodlání polevilo, na domácí porod jsem se už tak jistě necítila, navíc bych musela s velkým úsilím přesvědčovat muže, a tak jsem hledala jinou možnost, jak porodit podle svých představ. Volba padla na přirozeným a ambulantním porodům vstřícnou porodnici ve Vyškově, a vybraný doprovod - porodní asistentku se smlouvou v této porodnici. Cítila jsem, že možnost mít u sebe profesionální oporu, která bude na mojí straně a budu jí důvěřovat, a zároveň bude znát fungování porodnice, mě naplni klidem, jistotou a pocitem bezpečí, které jsem vnímala jako klíčové pro dobrý průběh svého porodu. Ambulantně jsem pak chtěla rodit především kvůli tomu, abychom byli jako rodina co nejdřív pohromadě, a abych se vyhnula nepříjemnému nemocničnímu prostředí a rutinním postupům na oddělení šestinedělí. 

S PA Simonou z brněnského Mamicentra jsem se scházela již během těhotenství, probíraly jsme můj aktuální stav, má přání kolem porodu, všechno ohledně toho, jak to ve Vyškově funguje. Tyto schůzky byly nadstandardní, v balíčku služeb měla samotný porod, jednu poporodní návštěvu a jednu předporodní přípravu. Na tu jsme se sešly přímo v porodnici. Připravily jsme předem dokumentaci, ukázala nám porodní sály, vysvětlila nám, jak a kde přesně probíhá porod a odchod v případě ambu porodu, probraly jsme porodní plán. V mém nebyly žádné požadavky, které by nebyly zde běžným standardem, až na požadavek nevážení, neměření a dotepání pupečníku (zdejší novorozencké oddělení požaduje zvážit a změřit do hodiny od narození, přestřihnout pupečník deset minut po narození). A skutečnost, že propouštějí domu jen v době mezi 6 - 18 hodinou. 

V den porodu jsme se s PA sešli v potřebnou dobu v porodnici, udělali společně s lékařkou příjem (30minutový monitor, utz, vnitřní vyšetření). Poté jsme se s mužem přesunuli na porodní box (bohužel nebyl volný nadstandardní s vanou a více pomůckami), kde už nás pak "vyrušovala" jen naše PA poslechem ozev dopplerem, zapálením aromalampy, podáváním maliníku a dotazy, zda pro nás může něco udělat. Protože jsme přijeli brzy, využili jsme možnosti se jít kdykoliv volně projít do parku v areálu nemocnice. Chodila jsem také do sprchy, která byla i s toaletou na chodbě sice společná pro další boxy, ale měla jsem ji v tu dobu jen pro sebe. Co mě občas rušilo byl hluk z chodby a příjmové ambulance a dalších boxů, ale s tím asi člověk musí v porodnici počítat. Na finále porodu, které se odehrálo v kleku na žíněnce, přišla krom PA dětská sestra a lékařka. Celý porod i doba po něm proběhly s absolutním respektem k PP. První hodina po porodu byla hektičtější, řešila se základní vyšetření miminka, šití mých poranění, reverzy vztahující se k ambu porodu. Po celou dobu jsem měla miminko já nebo manžel na těle. Pak jsme měli hodinu úplného klidu, po které jsme se po mojí sprše společně přesunuli na novorozencke oddělení do vyhrazené místnosti, kde jsme čekali na propousteci zprávy, podepsali zbytek reverzu a vyřešili podrobnější vyšetření miminka před propuštěním, můj rozbor krve, injekci na Rh faktor. Odjížděli jsme cca čtyři hodiny po porodu. Veškerý personál byl profesionální, vstřícný, laskavý, vše proběhlo hladce a podle našich představ. 

Příběh Evy

Chtěla bych se vám pochlubit s naším krásným, přirozeným ambulantním porodem v porodnici Boskovice. Porodní asistentka Bára byla naprosto skvělá, plně respektovala moje porodní přání, do ničeho extra nezasahovala, jen pomáhala a radila s polohama na tlačeni 😊. Měla jsem s sebou i dulu Markétu, se kterou nikdo neměl sebemenší problém. Po porodu mi malého dali okamžitě na bříško, nechali dotepat pupečník, a poté, co se sám krásně přisál, ho manžel jen na pár minutek odnesl na zěmření a vážení, a hned zase šup mamimce a pak tatínkovi na bříško. Dokonce mi i nabídli, zda si chci odnést placentu, ale to jsme se dohodli, že jelikož ji nemáme i od dcery, tak ji nebudeme brát. A když jsem věděla, že jsme s maličkým oba v pořádku, tak jsme se zeptali, že bychom chtěli jít domu, a nikdo s tím neměl sebemenší problém, jak propouštěci gynekoložka, tak dětská lékařka. Vše ochotně vysvětlily a gynekoložka nezapomněla dodat, že kdyby cokoliv, tak se rozhodně nemáme bát přijet 😊 Kryštůfek se narodil včera 28. 6. 2017 v 6.43 s váhou 3.990g a s 52 cm a domů jsme šli ve 12 hodin, a to jen proto, že měli frmol s papirovanim, ale to nám nevadilo.

Takže za mě mohu naši porodnici jen doporučit a jsem moc ráda, že jsem padla na tak úžasnou směnu.

Indukovaný ambulantní porod

Na můj porod druhého dítka měl velký vliv předchozí porod prvního, který po čtyřech dnech nepostupování dopadl císařským řezem. Z toho jsem si odnesla velkou ránu na duši, pooperační jizvu a stresové situace pro mě i dítko typu: půlroční dřina na rozkojení, její probrečené dny a noci, bolavé bříško, nespavost jinak než v absolutním klidu a pokaždé, co jsem si vybavila, že jsem ji několik dní neviděla, jsem i po dvou letech brečela atd. Věděla jsem, že takto to tentokrát dopadnout nesmí a dělala jsem vše pro to, abych tomu předešla. 

Jako nejdůležitější bod porodu jsem si zvolila mít tentokrát svou soukromou porodní asistentku, která mě nenechá rodit čtyři dny a nakonec s výsledkem SC. Jizva po SC nesrostla dobře. Bylo otázkou, zda na její obnovu opravdu dobře zabrala homeopatika, jak mé lékařce předjímal ultrazvuk. U porodu jsem musela být raději sledována a vše se točilo kolem obav z jizvy. Nemohla jsem příliš přenášet. Na vyšetřeních poslední 3 týdny se už nález neměnil, vše vypadalo podobně, proto jsem začala intenzivně provozovat doporučované rady. Dlouhé procházky, námaha, zdolávání kopců, horké vany, červené víno, sex, přidala jsem i opakované odblokování svalů pánevního dna, akupunkturu, čínské byliny aj. Také jsem cvičila s aniballem tak, jako u prvního dítka. Nic se neměnilo, takže jsem se spíše stresovala hrozící vyvolávací tabletkou, či tím, že to dopadne podobně jako minule, a také se na to připravila. Do porodnice jsme brali vše související s dlouhým pobytem, včetně velké krabice se sterilizovanou odsávačkou :) PA by zajistila přisátí miminka včas a dohlédla by na bonding na novorozeneckém alespoň s manželem. Vše bylo dohodnuto. Plánovanou indukci jsem i na nelibost lékařů ještě o pár dní odložila. Malému to však stále nestačilo, tak jsem po poradě s mou skvělou porodní asistentkou a zvážením souvisejících rizik usoudila, že nakonec prcka opravdu vyvoláme a s velkým stresem a obavami jsem se s ní a manželem vydala do Bohunické porodnice. 

Tabletka byla zavedena před 10. Hodinou. Mohla být pouze jedna (důvod opět jizva), kdyby se nic nedělo, zopakuje se o den později. Začaly však pěkné kontrakce, které nález posunuly, tak jsme se s PA dohodly na nálevu, který nález opět posunul. Překvapením u odtečené plodové vody bylo, že jí měl prcek málo, ale byla čirá. Následovaly zesilující se kontrakce. Nález se krásně posouval a o půl jedné jsem věděla, že dnes se to konečně povede tak, jak mi ráno vštípila má úžasná PA a jak jsem si přála. Nastalo však nemilé překvapení, při posouvání prcka začaly tak neuvěřitelné bolesti v okolí jizvy, že jsem myslela, že mě roztrhne. Pekelné bolesti. Epidural jsem po předchozí nemilé zkušenosti odmítla a prosila o místní znecitlivění, lékař však nedovolil, aby se poznalo, co se děje s jizvou. Měla jsem opravdu obavy, že praskne břicho, lékař však tvrdil, že vše krásně postupuje a ať to ještě zkusím chvíli vydržet, že by to byla škoda ukončit a jizvu hlídali. K mému údivu tyto šílené bolesti jizvy začaly opravdu polevovat, malý se kolem ní prodral, vše přestalo bolet jako mávnutím proutku. Ještě pár kontrakcí a věděla jsem, že je prcek dole (tento pocit jsem znala z cvičení s aniballem) a slyšela očekávané „můžeš tlačit“. S pomocí PA a manžela jsem si jen změnila polohu tak, jak mi bylo blízké z cvičení. Na 4 zatlačení byl malý v 14:30 venku. Překvapila mě pupeční šňůra omotaná na krku. Konečně vytoužené přisátí miminka. Dále bylo vše bez problémů, prvorozený sourozenec mu předpřipravil půdu, v prsou měl nachystáno, napil se a spokojeně usnul. Díky aniballu žádné šití ani drobné ranky nebyly, cítila jsem se skvěle, jen hrozně hladová, tak mě manžel při bondingu krmil rozinkami :) S manželem jsme si užívali miminko a pro nás nové a vzácné chvíle tentokrát s plným vědomím. Měla jsem skvělý pocit, že provedená rozhodnutí související s indukcí byla nakonec správná, vše jsme tentokrát zvládli a chtěla jsem jít po dvou hodinách plna energie domů. PA mi však doporučila ještě posečkat do rána, zda není opět kvůli jizvě nějaké vnitřní krvácení. Všem můj plán s odchodem oznámila.

Pak si ještě přijeli pro miminko, že jej na novorozeneckém okoupou a další související věci (vitamin K), tak jsem je překvapila, že jsem řekla prima, jdu také, sestřička mi tedy dítko nechala, že to musí nějak probrat a dohodnout. Přijeli si pro nás až za další 2 hodiny, na dětském nesli mou přítomnost dost nelibě, museli se ptát, zda mají podat vit. K v kapkách nebo injekčně, zda mohou omýt, atd., asi si připadali, že jim koukám pod ruce. Já z toho pak měla pocit, že asi něco skrývají, když jim dělá problém má přítomnost u dítěte při jejich rutinních pracích. 

Noc v nemocnici pro mě i prcka byla nekonečná, nadstandardy byly plné a pokoj na šestinedělí sice moc hezký, ale na matraci se nedalo spát, vše mě tlačilo, do toho začala migréna a okolo se budily hladové děti. Nějak jsme to však přetrpěli, nic nám nebylo, tak jsme se ráno připomněli s odchodem. Paní doktorka z šestinedělí byla úžasná, připravila propouštěcí zprávu, nechala mě podepsat papír o předčasném propuštění a mile upozornila na to, co by se mohlo stát a co v této situaci dělat, avšak nevypadala, že by se nás něco z toho mělo týkat. 

Na novorozeneckém to bylo trochu horší, jak mě všichni upozorňovali. Nechala jsem si ráno při vyšetření prcka sdělit, že je vše v pořádku, řekla tak to je skvělé, tak půjdeme domů a paní doktorka evidentně radost neměla. Zkoušela jsem přátelskou diskuzi o důvodech (kojím ještě první dítko, těším se domů atd.), sdílela však spíše obavy z toho, jak to teď budu dělat, když kojím ještě první a mám druhé, mléko má jiné (?!) složení apod., vyšetření, která by nám tam udělali, budeme muset absolvovat jinde a něco tam prcek může chytit, pupek nám neodstřihnou a bude odpadávat až 3 týdny atd., tak jsem příjem přílivové vlny negativní energie ukončila. Nic hrozného se však nedělo, jen tam nejsou pozitivně naladěni :) Doktorka chtěla lejstro od pediatra, které jsem měla na radu PA připraveno (i když vím, že není třeba). Z jeho zkoumání naznala, že se pediatr k ničemu neupisuje a že jí musím dát minimálně vědět, zda k nám ještě večer přijede. Snaha vystrašit. Odkývala jsem, hotovo, vyřízeno, k pediatrovi jsme se vydali samozřejmě dle naší dřívější domluvy. Při odchodu jsme dostali kartičky na odběr z paty, ještě rychle udělali alespoň vyšetření sluchu. Nezastávám se jich, je to u nás tak, jak to je, sice se na novorozeneckém netvářili, ale klacky pod nohy vyloženě neházeli, je to holt jejich práce, takže nakonec dobrý. Novorozenecké je v Brně asi všude podobné ostatním v ČR, leč Bohunický personál u porodu i na šestinedělí byl výborný a celkově jsem z porodu vedeným jako ambulantní nadšená :). Nám se daří, dítko prospívá, 10 dní od porodu povyrostlo, přibralo, jsme plni energie, radosti a tak by to mělo být. Já běhám od prvních chvil jakoby nic, jsem ráda za aniball i za akupunkturní a fyzioterapeutickou přípravu, po které šlo nakonec vše jako po másle. Už se těším na další akci, doufám, že tato nebyla poslední :)

Díky Elišce za šíření osvěty a myšlenku sdílení informačního toku prostřednictvím skupiny Ambulantní porod.

Příběh Jany

Náš povedený ambulantní porod VBAC* v Karviné

Je 31.5. ráno. Asi v 5.00 a mne budí bolesti. Říkám si, je to tu.. :-) Píšu muži, že se něco děje.. Se starší dcerkou ještě zkouším spát. Po pár hodinách nepravidelných bolestí jsem si jistá, že rodím a nejsou to poslíčci. Vlny chodí celý den. Ještě zařizujeme nějaké papíry a poslední nákup pro dcerku a pro muže. Večer si dám další vanu, kde přijdou 4 silné stahy, volám tedy své PA, ať vyrazí. Ještě uspím dcerku u prsa a oddávám se porodu. PA dorazi ve 22.00, jsem otevřená 3 cm. Odpálíme tělovou svíci a využiijeme aromaterapie. Odcházím do vany, kde strávím zbytek času před odjezdem. Společnost mi dělá můj zlatý muž, který mi měří rozestupy vlny. Při vlnách po 3 minutách musím ven. Jsem na 8-9 cm, takže spěcháme do porodnice. Je asi 23.30. Cesta trvá téměř 30 minut. Celou dobu miminko přemlouvám, ať počká, než dojedem. Maličký čeká..

Dorazíme, dokonce vystoupím a na sál dojdu po svých. Při předávání dokladů před sálem už tlačím. Dorazili jsme asi o půlnoci. Na sále shazuji svršky, padám na žíněnku a tlačím. Kvůli doktorovi, co na mne spěchal, pomáhám malému s tlačením na svět - na kozu nepůjdu. V 0.15 je venku. Mám malé poranporanění, ale jen kvůli tomu doktorovi. Placenta po chvilce vyklouzne, pupečník dotepal.

Následuje krásný 2hodinový bonding. Na konci se maličký sám přisál. Po sprše a vážení jdeme na pokoj, kde si do rána počkáme na papíry a odvoz domu.

Propustí nás úplně bez problémů, jen s instrukcemi k pozorování kvůli pozitivnímu streptokokovi. Doma jsme v 10 hodin dopoledne i se synkem. Celá rodina.

Užíváme si společné kojení; to, že se porod povedl a starší dcerka netrpěla bez maminky.

1.6. se nám krásně ambulantně narodil Mikuláš v Karviné.

*VBAC z angl. zkratka vaginal birth after caesarian, vaginální porod po císaři

První ambulantní porod ve Slaném

Termín porodu jsem měla 23.5., ale už v neděli 21.5. od rána mi bylo jasné, že přes den nebo v noci pojedeme. Od rána jsem měla bolesti asi po 30 minutách. K večeru nabíraly na síle a zkracovaly se intervaly. Před 1 h 22.5. když už byly asi 30 minut po 3 minutách jsem nevydržela, že raději jedeme (u první dcery byl porod rychlý, jeli jsme do porodnice po prasknutí vody, a to okamžitě nastoupily hrozné kontrakce a venku byla do 2 hodin). Bála jsem se, že jestli praskne voda, tak rodíme doma, a na to jsem nebyla připravená. Nakonec jsem se rozhodla pro porodnici ve Slaném (jako u první dcery). Po příjmu jsem měla kontrakce po 2-3 minutách a otevřená na 4 cm. S PA jsme projely náš porodní plán a s ničím by neměl být problém. Nakonec jsem odsouhlasila přípravu, sice jsem se celý den čistila, ale nechtěla jsem riskovat. A pak, že je prý ve zvyku píchnout vodu. Tak to jsem odmítla, že dám miminku ještě čas. Zkusili to pak ještě jednou s argumenty, že jinak to může být delší. Stejně jsem nesouhlasila.

Na sál nás dali okolo druhé hodiny ranní, po hodině a půl jsem byla na 9 cm otevřená a pak sama praskla voda, a ve 4.29 se nám narodila malá Magdalenka. Měřila 53 cm a vážila 3.710 g. Takže tak dlouhé to zase nebylo.

Jediné nepříjemné na celém porodu byla doktorka, co byla u mého porodu, a její představa, že dotepání pupečníku je tak 1 minuta i přes to, že jsem jí na to dvakrát upozornila. Malou jsem po porodu nechal prohlédnout až po hodině a odmítla jsem jí nechat odnést.

Z porodnice jsme odcházeli po 7 hodinách od porodu bez sebemenších problémů. Doma na nás čekala 17měsíční sestřička. Je pravda, že jsem celou myšlenku ambulantního porodu přednesla primářce gynekologie, tak je tam na to trochu připravila, že někdo takový přijde. Byla jsem první ambulantní porod ve Slaném a bylo to to nejlepší rozhodnutí.