Dlouhou dobu mi hrozil předčasný porod. Poslední dva měsíce jsem každý den cítila, že už to určitě dneska bude. Termín porodu vycházel na 21.8.2017 – výročí okupace. Moc jsem doufala, že mi naše miminko udělá radost a budeme mít doma malého okupanta. Využila jsem babské rady k vyvolání porodu několik dní před termínem, ale zbytečně. Až v den termínu a po dalších vyvolávacích pokusech se kolem 16h. začalo něco dít. Tvrdnutí břicha sice přicházelo už několik měsíců, ale nikdy v tak pravidelném rytmu. Jako vždy jsem i dnes napsala naší dule, že určitě rodím. Ta už mě (po předchozích zkušenostech) brala s rezervou a opět doporučila sprchu. Vlny se po koupeli ustálily na 7-8 minutách a bylo tedy jasno, že OPRAVDU rodím.
Po 9 měsících válení mě z nepochopitelných důvodů přepadla potřeba chůze, tak jsme s manželem a prvorozeným synem vyrazili ven, kde už byla tma. Procházkou se čas vln zkrátil na 3-4 minuty a nabraly na intenzitě. Snažila jsem se je prodýchat, ale bolest mě začínala válcovat. Následoval návrat domů, další koupel a oholení těla, kterému jsem úspěšně odolávala už měsíc. Byla to fuška, ale všechno se zdařilo, aniž bych vypadala jako po nástřihu. Manžel zavolal dulu a mě vyděsilo, že nemáme vytřeno a bude nás vidět jako čuňata. Teď je mi jasné, že je to přesně to, co Šárka řeší, když jede k porodu. Ale v tu chvíli mě opustilo racionální uvažování a s kontrakcemi po dvou minutách, které mě vždycky zlomily v pase, jsem šůrovala podlahy. Na cestě bylo i hlídání pro prvorozeného syna a mě zachvátil smutek, že se s ním musím rozloučit.
Když si hlídací teta odvezla našeho chlapečka, nabraly vlny na intenzitě a já je přestala zvládat. Šárce jsem trhala kapsy na kalhotách a ji i mého manžela pokousala. Nějak jsem tu bolest potřebovala ventilovat. Bylo před třetí ráno a my se přesunuli do nemocnice.
V porodnici nás přivítala rozespalá sestra a PA, která mi vůbec nebyla sympatická. Už jsem ji párkrát viděla a bylo mi jasné, že ji k porodu nechci. Ale v noci jsem si opravdu nemohla vybírat. Vlny byly v porodnici tak intenzivní, že už mi bylo jedno, jestli u porodu bude tahle PA, nebo nějaký terorista. Podle dr. jsem byla otevřená na 7-8cm. Po nepříjemném příjmu, kdy jsem pořád poslouchala, že nesmím být sobec a jde v první řadě o dítě, nás PA odvedla na porodní box. Tam nám na štěstí přestala asistovat.
Dula hned zavelela, ať jdu do sprchy. Bylo úžasné, že jsem mohla vypnout a poslouchat „rozkazy“. Sama jsem v tu chvíli nedokázala rozhodnout vůbec nic. Vlny byly opravdu silné a já začala kňourat, že jdu domů a že jsem si to rozmyslela. Šárka mě utěšovala, že už to nebude dlouho trvat a můžeme očekávat prasknutí vody. Nechápala jsem, jak se to dá poznat, když jsem ve sprše, ale plně jsem věřila mému pokousanému doprovodu. Za chvilku k protržení vaku došlo a já to překvapivě poznala. Šárka na mě houkla, ať hned vylezu, jdu na lehátko a zavolala naši milounkou PA.
Měla jsem v plánu rodit na boku, ale ani nevím proč, byla jsem na zádech a cítila nutkání tlačit. Mezi odchodem ze sprchy a prvním zatlačením proběhly dvě vražedné kontrakce, které si pamatuji jen matně. Na první zatlačení vylezla hlavička našeho slunečního miminka. Nebyl u nás žádný dr. a já měla pocit, že rodím úplně sama a moje dítě nikdo nechytá. Slyšela jsem, jak PA říká, ať ještě rychle zatlačím, aby si miminko v porodních cestách nezlomilo vaz (to opravdu řekla). Naprosto překvapivě ho PA chytla. Dala mi ho do náruče ve 3:40 a až když jsme se mazlili, dorazil porodník a personál z novorozeneckého oddělení. Syn byl na světě necelou hodinu po příjezdu do porodnice, aniž bych měla zranění.
Měla jsem sepsané porodní přání ohledně bondingu, ale to bylo v tu chvíli jedno. Radeček byl u mě a nikdo by mě nedonutil ho dát z ruky. Zamilovala jsem se do něj hned. Dr. od miminek se mě zeptal, jestli by mu mohl dát monitorovací pásek na nožičku a že nás pak nechá v klidu. Placenta se odloučila 6 minut po porodu syna a bez léků. Za chvilku jsme zůstali sami. Já s Ráďou v náručí, manžel a naše zlatá Šárka. Sice měla v plánu odejít, ale čekala ji ještě nějaká práce s placentou a byla mi její společnost moc příjemná.
Po dvou hodinách mazlení a klidu jsem se šla s PA vysprchovat. Přišel dr. a zeptal se, jestli může naše miminko vyšetřit. Proběhlo vážení i měření, ale bylo to tak rychlé, že si Radeček ani ničeho nevšimnul. Moc mě potěšilo, že jsme byli u vyšetření oba s manželem.
Když bylo na sále všechno hotovo, odvedla nás sestra na pokoj šestinedělí, kde jsem se synem zůstala do druhého dne a po cca 30 hodinách hospitalizace požádala o propuštění. Na personálu bylo vidět, že s tím nesouhlasí, ale nikdo si nedovolil brblat hlasitě. Dr. mě informovala o možných rizicích, ale nešlo o žádné strašení. Byla to prostá fakta. Podepsala jsem všechny papíry, zavolala manžela a začala balit. Při odchodu nám všichni přáli jen to nejlepší. Opravdu skvělý přístup. Během pobytu v nemocnici mi sestry občas dávaly nevyžádaná doporučení, ale žádná z nich neprotestovala, když jsem je neposlechla.
Cestou domů mi bylo do breku. I u prvního syna jsem přesun domů probrečela, ale ze strachu jak to zvládnu. Teď brečím štěstím. Většinu dne ležím vedle Radečka a bulím jak želva. Jeho dokonalost mě snad zabije. Jenom vedle něj ležím a koukám, jak dýchá. Občas ho pohladím a cítím, jak je jeho kůže jemná a hebká. Ležím a bulím. Už se moc těším, až to dopíšu a půjdu si k němu zase poplakat. Ty hormony jsou boží věc..
Žádné komentáře:
Okomentovat