Potřetí, ale poprvé bez pachuti hořkosti

Přestože jsem rodila potřetí, teprve poprvé si z porodu odnáším jen pozitivní vzpomínky, krásně na duši a žádná negativa.

Můj příběh je delší, vypsat se byla účinná terapie.

Své dvě starší děti jsem rodila ve velké pražské porodnici Na Bulovce. K prvnímu porodu jsem šla naivní s myšlenkami, že personál ví, co dělá a určitě by mi zbytečně neškodil. I po porodu mi připadalo, že je vše v pořádku. To, že jsem čtyři měsíce bojovala o kojení, vůbec mě to netěšilo, vztah s dítětem byl ve stylu zaopatřit potřeby, pomazlit, ale nějaká euforie se nekonala. Hrdost a pýcha mateřská přišla, až když mu bylo půl roku.

Začala jsem sama v sobě řešit proč. V tomhle je internet mocné médium, ženy sdílejí své zkušenosti, své pocity, sdělují si, co a proč bylo špatně. A tak mi začalo docházet, jak ten porod nebyl v pořádku a kde je zakopaný pes. To, že jsem rodila na zádech, s nohami do kopce, když jsem řekla, že chci sedět. Větu sestry: "My víme, co děláme! Tak mlčte a tlačte!" nezapomenu asi nikdy. Vybavilo se mi, že i zakázanou Kristerellovu expresi provedli, miminko hned odstřihli a odnesli, nehledě na podaný oxytocin, který označili za glukózu, a něco na bolest. 

Miminko se narodilo s váhou přes 4 kg a na šestinedělí jsem poslušně poslechla, že mám kojit 10 minut z každého prsu, co 2 hodiny. Úplně ideální rada, jak se nerozkojit a velké dítě trápit hlady. Díky tomu dítě mělo úbytek váhy, byť to nebylo ani 10 % porodní hmotnosti, tak dostalo dokrm a mě jen buzerovali, že mi hubne dítě a jestli chci, ať umře..

Po pár letech přišel muž a prvorozené dítě, že chtějí miminko. A jak snadné je spustit své biologické hodiny :) Za těch pár let jsem studovala, četla, prostě osobně rostla. Pochopila jsem princip kojení, kojení mě nakonec moc bavilo a naplňovalo, stejně jako mě začalo naplňovat mateřství. Rodila jsem opět ve stejné porodnici, ale tentokrát jinak. Věděla jsem, co nechci, instruovala manžela, aby věděl, co má chtít, kdybych já nebyla schopna se sama ubránit. Ten se smál, že působím preventivně na okolí jako naštvaný buldok, takže se prý nemusím bát.

Rodila jsem dlouho, nicméně skutečně jsem rodila jinak. Oproti prvnímu porodu určitě. Ale stejně tu byly věci, které ve mně posléze hlodaly. Byť stála dr. s PA se založenýma rukama, nohám do praku jsem se nevyhnula, byť jsem byla více vsedě, než pololeže. Miminko nešlo ihned na mě, než podle nich dotepal pupečník, tak leželo mezi mýma nohama, kdy jej pediatra mnula plenou, prý aby se adaptovalo. Bonding byl...10 minut a pak miminko odnesli a vrátil se s ním muž až jako s vánočkou. A nastalo kolečko – kdy výjde placenta ven. Snažila jsem se své miminko poprvé nakojit, polaskat a mezitím mi bolestivě mačkali dělohu, aby uvolnili placentu. Ta bolest byla mnohokrát horší než porod. Miminko bylo savec dravec. Na to, že běžně čekají na placentu maximálně hodinu, tentokrát čekali tři, než mě uspali a placentu manuálně odstranili. Než mě uspali, tak si pro miminko přišla sestra z dětského, muž ho nemohl chovat, přestože celou dobu pak seděl na chodbě u boxu a přišel ihned, jak jsem se probudila.

I přesto jsem se cítila fit. Chtěla jsem se osprchovat, ale nikdo se mnou nediskutoval. Prý neexistuje, nejdříve ráno (tzn, cca 10 hodin od porodu) poprvé vstát. Moje miminko mezitím bylo samo.. Až teprve dopoledne jsem si vynutila odchod za miminkem, oni čekali ženu polomrtvou, neb jsem ztratila více než litr krve. 

Chtěla jsem jít domů. Volala jsem muži, že chci jít. Ten mě přesvědčoval, že jsem ztratila dost krve a ať to překousnu, že on si to nepřeje. Bez podpory se mi těžko bojovalo. Vydržela jsem jednu noc. Poté jsem si domluvila odvoz. Hodilo se mi, že se pediatře zdál úbytek váhy velký (opět mělo miminko přes 4 kg), byť jsem měla miminko nonstop na prsu, až sestra z novorozeneckého prudila, že pořád kojím, a že mi spíše žužlá bradavky a budou mě bolet. Tak jsem jí sdělila, že to je moje věc a její blbá starost a ať mi dá pokoj. Protože pediatra chtěla kontrolní vážení. A na tom byl přírůstek. Tak jsem po tomto oznámila, že odcházím domů. Sestra, že mi zavolá dr. Na tu jsem čekala více než půl hodiny. Ta na mě zkoušela vše možné, nepochodila, tak zavolala vedoucí lékařku. Ten rozhovor je až k pláči. Padly otázky typu, co budu dělat, když mi dítě začne krvácet z pupíčku – pojedu na pohotovost. Co když dítě zežloutne - pojedu k pediatře. Co když bude dehydrované – pojedu na pohotovost. A proč chcete jít domů – protože se to tu nedá vydržet a mám doma starší dítě. Tak jděte domů vy, miminko tu nechte a přijďte si pro něj ráno! – To si snad děláte srandu? Ne, nedělám. – Já také ne, takže chci papíry, jinak si je nechte.

Na papíry jsem čekala 6 hodin, kdy jsem seděla v úmorném vedru na chodbě, protože měli přetlak rodiček. Dneska bych se sebrala a šla. Zvláštní, jak na norovozeneckém oddělení jim trvalo papíry vypsat 6 hodin, kdy jejich předání byla také groteska, ale na gynekologii jsem měla papíry téměř ihned, přestože byla sloužící dr. u porodu.

Šli jsme domů. Cítila jsem se božsky, že jsem si vybojovala dřívější odchod, doma vše proběhlo skvěle, ale pachuť ze separace tu byla a byla silná. Po tomhle porodu jsem chtěla rodit jen doma, pokud bych byla znovu těhotná.

Za pár let jsem byla těhotná. A od začátku jsem cítila, že na porod doma to nevypadá. Nedalo se racionálně vysvětlit proč, ale prostě vnitřní hlas. A tak jsem se rozhodovala, kde rodit. Věděla jsem, že to bude určitě ale ambulantní porod, a že chci rodit ideálně do vody, protože hydroanalgezie na mě funguje skvěle. Vybrala jsem proto Rakovník. Až do termínu jsem chodila ke svému gynekologovi.

Domluvila jsem si soukromou porodní asistentku, aby za námi jezdila po porodu, v případě, že se nebudu cítit na odjezd do porodnice, tak přijede ona k nám a porodím doma.

Těhotenství bylo ukázkové jako ty předchozí, jen si miminko stálo na nožičkách. V 37tt se otočilo hlavou dolů, v 38tt zase hlavou nahoru. To už mě znervóznilo, přece jen, předchozí děti měly přes čtyři kila porodní váhu a toto miminko ani nebylo KP, ale nožičkami na čípku. Tak jsem k němu promlouvala, říkala jsem mu, jak by to bylo, kdyby zůstalo nožkami jak je, co by to pro nás znamenalo, že by nebyl ambulantní porod, že by nejspíše byl císařský řez, separace. Týden na to bylo miminko hlavou dolů a už tak zůstalo. Naštěstí :)

První kontrola v porodnici mi přišla úžasná, cítila jsem se jako partner, dr. neměl ani tendence udělat vnitřní vyšetření. Byla jsem nadšená. Druhá kontrola v porodnici mi už tak skvělá nepřišla. Sestřička v poradně byla skvělá, ale ten den sloužil primář Poláček, odměřený, nijak příjemný a po mém odmítnutí vnitřního vyšetření se stal nepříjemným a dost nevybíravým způsobem mi oznámil, že po termínu je odmítnutí vyšetření riziko a vzhledem k tomu, že už jsem dost po termínu, tak nástup na vyvolání a datum. Odcházela jsem rozhozená. Takhle to tu přece nechodí, všichni to v recenzích velebí, i samotného primáře.

Za pár dnů jsem začala rodit. Krom odcházející zátky se nic nedělo. Žádná pravidelná bolest, žádná silnější bolest, jen únava a odbíhání na wc a sem tam poslíček. Věděla jsem, že se něco chystá, ale de facto se nic nedělo. Muž šel uspat děti, byla jsem unavená na to je uspávat. Okolo 21 hod. přišla první kontrakce. A ihned silná. A za ní po 10 minutách další. Opět velmi silná. Jejich síla mě zaskočila. Vlezla jsem do vany a další už jsem musela prodýchávat. Muž byl mírně vyděšen, při pohledu na mě a mé houkání při kontrakci. Ptal se, co bude, jestli jedeme a kam, neb do Rakovníka bychom to nezvládli (1,5h cesty v autě nebyla vůbec lákavá). Tak mu říkám, že nevím, že to bolí, že takovou bolest neznám, že prostě nevím, a ať mě nechá. Tak jsem si ještě chvíli houkala ve vaně, kdy přišel, že se intervaly zkracují a zkracují se rychle (zpoza dveří mi to stopoval) a že volal sanitku (bylo 22 hod). V tu chvíli jsem rezignovala, nicméně sama jsem se doma necítila dobře. Nervózní dědeček, který hlídal děti, nahoře spící děti, prostě neměla jsem potřebný klid.

Než přijela sanitka, kontrakce byly po 2 minutách. Napsala jsem porodní asistentce, že porod začal, ale že to muž vyřešil po svém a míříme do Mělníka. Poprvé v životě jsem jela sanitkou "na modré". S polosbalenými věcmi, protože takový rychlý nástup kontrakcí jsem nečekala, takže už jsem se pak nebyla ani schopna sbalit. A muž v tomhle ohledu funkční taky nebyl. Naštěstí jsem si na poslední chvíli sbalila věci pro miminko, ale plenky už ne, že to pak muž přiveze, když to máme 15 minut.

V porodnici se tvářili mírně kysele, když jsem oznámila, že mám kontrakce hodinu a že jsem měla rodit jinde, ale naštěstí sloužila PA Lucie, která byla opravdu výborná, opsala si dost údajů z papírů připravených do Rakovníka, vždy počkala mimo kontrakci, než se ptala dál, masírovala mi kříž. Dr. Edita u příjmu se taky tvářila nevěřícně, že kontrakce jsou jen hodinu, nicméně po prvním a posledním vnitřním vyšetření jsem byla na 5 cm. A ptala se, jak moc alternativní rodička jsem, co si přeji a nepřeji a kde mám porodní plán. Nemám, měla jsem jej v hlavě :) Příjem byl delší, holt byrokracie.

PA mě doprovodila na porodní pokoj, kde je veškeré vybavení jak na porod, tak posléze pro miminko a nechala nás o samotě. Okamžitě jsem zapadla do sprchy. PA Lucie za mnou pak přišla cca po půl hodině, kdy kontrolovala dopplerem srdíčko. Poté se muže zeptala, jak to pokračuje, že mě rušit nebude. Ten jí odvětil, že nejspíše dobře, protože se intenzita mého houkání zvyšuje a stává se, ke konci kontrakce, ze mě klasická varná konvice :) Když přišla opět za půl hodiny, tak mi v tu chvíli praskla voda. Tak mě požádala, jestli si nechám natočit krátký monitor, aby viděli, že je prcek ok. Celou dobu mi masírovala v kontrakcích bedra, chlácholila, hledala se mnou úlevovou polohu. Po deseti minutách, kdy bylo vše v pořádku, jsem opět zapadla do sprchy. Zeptala jsem se muže, kolik je hodin. Byla jedna ráno. Řekla jsem mu, že do hodiny je prcek venku. Smál, že to určitě :)

Stále jsem byla ve sprše, Lucie se tentokrát zeptala mě, jak to jde, řekla jsem, že už mám potřebu přitlačovat při kontrakci. Čekala jsem řeči, že to nesmím a ať to prodýchám, ale naopak, ať si ulevím, jak potřebuji. Vylezla jsem ze sprchy, sedla si na porodní křeslo, s Lucií jsme hledaly ideální polohu, kdy jsem se cítila nejlépe, oznámila na dětské, že miminko jde na svět, protože naše třetí miminko se začalo drát na svět jak buldozer, zavolala dr. Ta si nachystala nůžky, tak jí říkám, že nechci "šmiknout". Ona se začala smát, že to má pak na pupečník :) Miminko bylo na světě rychle, ihned, ale opravdu ihned bylo u mě na bříšku, nechali plně dotepat pupečník. Až byl plně zkolabovaný, tak jsem dala souhlas k odstřižení, PA se snažila kapku vytlačit, ale už nebylo co, vše šlo našemu miminku. Prvotní ošetření proběhlo u mě na břiše, vážení a měření bylo až později. Mezi muchláním s miminkem jsem porodila placentu. Ptali se, jestli jí chceme, nebo jestli ji necháme na výzkum. Nechali jsme na výzkum. Tím, že jsem nebyla připravená, jsem ani pro placentu nic připraveno neměla. Tak jsem jí (placentě) poděkovala za to, že živila mé miminko a odnesli ji. Poprvé jsem byla šitá, protože mé třetí dítko bylo ze všech největší a tím, že šlo rychle, tak to hráz nevydržela. Stále jsem měla miminko u sebe, i při šití. 

Po zvážení a změření nám dětská sestra říkala, jak to u nich chodí a jaké máme přání. Tak jsem sdělila, že půjdeme domů. Nebyl s tím sebemenší problém, jen že sloužící dr. není ambulantním porodům nakloněn. A celý ansámbl odešel připravit papíry a my zůstali s miminkem sami. Miminko bylo stále nahé na mém nahém hrudníku, spokojeně si sálo, přikryto jejich červeným ručníkem a červenou dekou. Za cca půl hodiny přišel pediatr, že dítě má vyšší porodní hmotnost a proč jí má, a že jestli vím, co je to hypoglykemie a že mu může nezvratně poškodit mozek. Tak jsem odvětila, že vím. On nepříjemně, že určitě z internetu a ať zůstaneme do šesti hodin ráno, aby nabrali krev na glykemii. Řekla jsem, že ne a že jdeme. Na to rezignovaně, že nám bránit nemůže a odešel. Do pěti minut se vrátil s tím, jestli miminku můžou změřit glykemii glukometrem. Tak se i stalo, hypoglykemie nebyla (aby taky jo, když naše miminko se narodilo a hned hladově mlaskalo :) , takže bylo už dostatečně nakojené). Když se naše dítko dostatečně poprvé nasytilo a spokojeně usnulo, předala jsem je muži, šla se osprchovat a obléknout. Mezitím přinesli papíry, muž se šel sbalit, oblíkla jsem mrně a po 2,5 hod. od narození jsme opustili porodnici.

Před porodnicí už čekal dědeček se staršími dětmi, pro které to bylo neuvěřitelné – když šly spát, tak se nic nedělo a pak je děda budí, že už mají sourozence na světě a jedou pro něj :).

Doma jsem si s miminkem zalezla do naší postele a spala. Nic mě nemohlo nakopnout více než spánek ve vlastní posteli. Odpoledne jsem psala soukromé porodní asistentce, že jsme ok, a domluvily jsme si návštěvy pro další dny. K pediatře jsme šli až 6. den po porodu. Sama své děti rodila ambulantně a na první prohlídku nespěchá.

Stále na svůj porod v dobrém vzpomínám, vše proběhlo klidně, v příjemném prostředí se správnými lidmi, nic bych neměnila. Mimochodem, naše třetí dítě se skutečně narodilo do hodiny, jak jsem muži řekla :)

Příběh Inny

V pondělí 21. 8. jsem v Neratovicích ambulantně porodila, odcházela jsem cca 3 hodiny po porodu. Z mých obav se musím říct nic nepotvrdilo, během porodu jsem byla pouze se svojí porodní asistentkou, která věděla, že chceme hned odejít. Po narození miminka nás vůbec nikdo nerušil, měli jsme opravdu pěkný bonding. Mezitím PA jen oznámila na dětském, že budeme odcházet. Na gynekologii i pediatrii jsme byli pouze poučení, nikdo nám nehrozil smrti dítěte, pediatr zkontroloval dítě, dal podepsat revers a hezky se rozloučil. Nabídli, že se u nich můžeme koupit sadu pro testování na metabolické poruchy. Podepsali jsme papíry a trada domu. Všechno bylo opravdu maximálně v klidu a pohodě a musím říct, že i moje poporodní zotavování je daleko rychlejší, než po předchozích porodech; i kojení jde daleko líp. 

Moc děkuji za tuto skupinku, kde jsem se dozvěděla vždycky, co jsem potřebovala.

Příběh Dorotky

Po prvním porodu jsem si říkala, že pokud budu znovu rodit, bude to doma. První porod nebyl nijak dramatický, ale vyzkoušela jsem si na něm negativa některých rutinních zásahů, aroganci lékařky, i to, jak mě dokážou v tak křehkém procesu ochromit obavy o průběh porodu a bezpečí miminka. 

Ale jakmile přišlo druhé těhotenství, moje odhodlání polevilo, na domácí porod jsem se už tak jistě necítila, navíc bych musela s velkým úsilím přesvědčovat muže, a tak jsem hledala jinou možnost, jak porodit podle svých představ. Volba padla na přirozeným a ambulantním porodům vstřícnou porodnici ve Vyškově, a vybraný doprovod - porodní asistentku se smlouvou v této porodnici. Cítila jsem, že možnost mít u sebe profesionální oporu, která bude na mojí straně a budu jí důvěřovat, a zároveň bude znát fungování porodnice, mě naplni klidem, jistotou a pocitem bezpečí, které jsem vnímala jako klíčové pro dobrý průběh svého porodu. Ambulantně jsem pak chtěla rodit především kvůli tomu, abychom byli jako rodina co nejdřív pohromadě, a abych se vyhnula nepříjemnému nemocničnímu prostředí a rutinním postupům na oddělení šestinedělí. 

S PA Simonou z brněnského Mamicentra jsem se scházela již během těhotenství, probíraly jsme můj aktuální stav, má přání kolem porodu, všechno ohledně toho, jak to ve Vyškově funguje. Tyto schůzky byly nadstandardní, v balíčku služeb měla samotný porod, jednu poporodní návštěvu a jednu předporodní přípravu. Na tu jsme se sešly přímo v porodnici. Připravily jsme předem dokumentaci, ukázala nám porodní sály, vysvětlila nám, jak a kde přesně probíhá porod a odchod v případě ambu porodu, probraly jsme porodní plán. V mém nebyly žádné požadavky, které by nebyly zde běžným standardem, až na požadavek nevážení, neměření a dotepání pupečníku (zdejší novorozencké oddělení požaduje zvážit a změřit do hodiny od narození, přestřihnout pupečník deset minut po narození). A skutečnost, že propouštějí domu jen v době mezi 6 - 18 hodinou. 

V den porodu jsme se s PA sešli v potřebnou dobu v porodnici, udělali společně s lékařkou příjem (30minutový monitor, utz, vnitřní vyšetření). Poté jsme se s mužem přesunuli na porodní box (bohužel nebyl volný nadstandardní s vanou a více pomůckami), kde už nás pak "vyrušovala" jen naše PA poslechem ozev dopplerem, zapálením aromalampy, podáváním maliníku a dotazy, zda pro nás může něco udělat. Protože jsme přijeli brzy, využili jsme možnosti se jít kdykoliv volně projít do parku v areálu nemocnice. Chodila jsem také do sprchy, která byla i s toaletou na chodbě sice společná pro další boxy, ale měla jsem ji v tu dobu jen pro sebe. Co mě občas rušilo byl hluk z chodby a příjmové ambulance a dalších boxů, ale s tím asi člověk musí v porodnici počítat. Na finále porodu, které se odehrálo v kleku na žíněnce, přišla krom PA dětská sestra a lékařka. Celý porod i doba po něm proběhly s absolutním respektem k PP. První hodina po porodu byla hektičtější, řešila se základní vyšetření miminka, šití mých poranění, reverzy vztahující se k ambu porodu. Po celou dobu jsem měla miminko já nebo manžel na těle. Pak jsme měli hodinu úplného klidu, po které jsme se po mojí sprše společně přesunuli na novorozencke oddělení do vyhrazené místnosti, kde jsme čekali na propousteci zprávy, podepsali zbytek reverzu a vyřešili podrobnější vyšetření miminka před propuštěním, můj rozbor krve, injekci na Rh faktor. Odjížděli jsme cca čtyři hodiny po porodu. Veškerý personál byl profesionální, vstřícný, laskavý, vše proběhlo hladce a podle našich představ. 

Indukovaný ambulantní porod

Na můj porod druhého dítka měl velký vliv předchozí porod prvního, který po čtyřech dnech nepostupování dopadl císařským řezem. Z toho jsem si odnesla velkou ránu na duši, pooperační jizvu a stresové situace pro mě i dítko typu: půlroční dřina na rozkojení, její probrečené dny a noci, bolavé bříško, nespavost jinak než v absolutním klidu a pokaždé, co jsem si vybavila, že jsem ji několik dní neviděla, jsem i po dvou letech brečela atd. Věděla jsem, že takto to tentokrát dopadnout nesmí a dělala jsem vše pro to, abych tomu předešla. 

Jako nejdůležitější bod porodu jsem si zvolila mít tentokrát svou soukromou porodní asistentku, která mě nenechá rodit čtyři dny a nakonec s výsledkem SC. Jizva po SC nesrostla dobře. Bylo otázkou, zda na její obnovu opravdu dobře zabrala homeopatika, jak mé lékařce předjímal ultrazvuk. U porodu jsem musela být raději sledována a vše se točilo kolem obav z jizvy. Nemohla jsem příliš přenášet. Na vyšetřeních poslední 3 týdny se už nález neměnil, vše vypadalo podobně, proto jsem začala intenzivně provozovat doporučované rady. Dlouhé procházky, námaha, zdolávání kopců, horké vany, červené víno, sex, přidala jsem i opakované odblokování svalů pánevního dna, akupunkturu, čínské byliny aj. Také jsem cvičila s aniballem tak, jako u prvního dítka. Nic se neměnilo, takže jsem se spíše stresovala hrozící vyvolávací tabletkou, či tím, že to dopadne podobně jako minule, a také se na to připravila. Do porodnice jsme brali vše související s dlouhým pobytem, včetně velké krabice se sterilizovanou odsávačkou :) PA by zajistila přisátí miminka včas a dohlédla by na bonding na novorozeneckém alespoň s manželem. Vše bylo dohodnuto. Plánovanou indukci jsem i na nelibost lékařů ještě o pár dní odložila. Malému to však stále nestačilo, tak jsem po poradě s mou skvělou porodní asistentkou a zvážením souvisejících rizik usoudila, že nakonec prcka opravdu vyvoláme a s velkým stresem a obavami jsem se s ní a manželem vydala do Bohunické porodnice. 

Tabletka byla zavedena před 10. Hodinou. Mohla být pouze jedna (důvod opět jizva), kdyby se nic nedělo, zopakuje se o den později. Začaly však pěkné kontrakce, které nález posunuly, tak jsme se s PA dohodly na nálevu, který nález opět posunul. Překvapením u odtečené plodové vody bylo, že jí měl prcek málo, ale byla čirá. Následovaly zesilující se kontrakce. Nález se krásně posouval a o půl jedné jsem věděla, že dnes se to konečně povede tak, jak mi ráno vštípila má úžasná PA a jak jsem si přála. Nastalo však nemilé překvapení, při posouvání prcka začaly tak neuvěřitelné bolesti v okolí jizvy, že jsem myslela, že mě roztrhne. Pekelné bolesti. Epidural jsem po předchozí nemilé zkušenosti odmítla a prosila o místní znecitlivění, lékař však nedovolil, aby se poznalo, co se děje s jizvou. Měla jsem opravdu obavy, že praskne břicho, lékař však tvrdil, že vše krásně postupuje a ať to ještě zkusím chvíli vydržet, že by to byla škoda ukončit a jizvu hlídali. K mému údivu tyto šílené bolesti jizvy začaly opravdu polevovat, malý se kolem ní prodral, vše přestalo bolet jako mávnutím proutku. Ještě pár kontrakcí a věděla jsem, že je prcek dole (tento pocit jsem znala z cvičení s aniballem) a slyšela očekávané „můžeš tlačit“. S pomocí PA a manžela jsem si jen změnila polohu tak, jak mi bylo blízké z cvičení. Na 4 zatlačení byl malý v 14:30 venku. Překvapila mě pupeční šňůra omotaná na krku. Konečně vytoužené přisátí miminka. Dále bylo vše bez problémů, prvorozený sourozenec mu předpřipravil půdu, v prsou měl nachystáno, napil se a spokojeně usnul. Díky aniballu žádné šití ani drobné ranky nebyly, cítila jsem se skvěle, jen hrozně hladová, tak mě manžel při bondingu krmil rozinkami :) S manželem jsme si užívali miminko a pro nás nové a vzácné chvíle tentokrát s plným vědomím. Měla jsem skvělý pocit, že provedená rozhodnutí související s indukcí byla nakonec správná, vše jsme tentokrát zvládli a chtěla jsem jít po dvou hodinách plna energie domů. PA mi však doporučila ještě posečkat do rána, zda není opět kvůli jizvě nějaké vnitřní krvácení. Všem můj plán s odchodem oznámila.

Pak si ještě přijeli pro miminko, že jej na novorozeneckém okoupou a další související věci (vitamin K), tak jsem je překvapila, že jsem řekla prima, jdu také, sestřička mi tedy dítko nechala, že to musí nějak probrat a dohodnout. Přijeli si pro nás až za další 2 hodiny, na dětském nesli mou přítomnost dost nelibě, museli se ptát, zda mají podat vit. K v kapkách nebo injekčně, zda mohou omýt, atd., asi si připadali, že jim koukám pod ruce. Já z toho pak měla pocit, že asi něco skrývají, když jim dělá problém má přítomnost u dítěte při jejich rutinních pracích. 

Noc v nemocnici pro mě i prcka byla nekonečná, nadstandardy byly plné a pokoj na šestinedělí sice moc hezký, ale na matraci se nedalo spát, vše mě tlačilo, do toho začala migréna a okolo se budily hladové děti. Nějak jsme to však přetrpěli, nic nám nebylo, tak jsme se ráno připomněli s odchodem. Paní doktorka z šestinedělí byla úžasná, připravila propouštěcí zprávu, nechala mě podepsat papír o předčasném propuštění a mile upozornila na to, co by se mohlo stát a co v této situaci dělat, avšak nevypadala, že by se nás něco z toho mělo týkat. 

Na novorozeneckém to bylo trochu horší, jak mě všichni upozorňovali. Nechala jsem si ráno při vyšetření prcka sdělit, že je vše v pořádku, řekla tak to je skvělé, tak půjdeme domů a paní doktorka evidentně radost neměla. Zkoušela jsem přátelskou diskuzi o důvodech (kojím ještě první dítko, těším se domů atd.), sdílela však spíše obavy z toho, jak to teď budu dělat, když kojím ještě první a mám druhé, mléko má jiné (?!) složení apod., vyšetření, která by nám tam udělali, budeme muset absolvovat jinde a něco tam prcek může chytit, pupek nám neodstřihnou a bude odpadávat až 3 týdny atd., tak jsem příjem přílivové vlny negativní energie ukončila. Nic hrozného se však nedělo, jen tam nejsou pozitivně naladěni :) Doktorka chtěla lejstro od pediatra, které jsem měla na radu PA připraveno (i když vím, že není třeba). Z jeho zkoumání naznala, že se pediatr k ničemu neupisuje a že jí musím dát minimálně vědět, zda k nám ještě večer přijede. Snaha vystrašit. Odkývala jsem, hotovo, vyřízeno, k pediatrovi jsme se vydali samozřejmě dle naší dřívější domluvy. Při odchodu jsme dostali kartičky na odběr z paty, ještě rychle udělali alespoň vyšetření sluchu. Nezastávám se jich, je to u nás tak, jak to je, sice se na novorozeneckém netvářili, ale klacky pod nohy vyloženě neházeli, je to holt jejich práce, takže nakonec dobrý. Novorozenecké je v Brně asi všude podobné ostatním v ČR, leč Bohunický personál u porodu i na šestinedělí byl výborný a celkově jsem z porodu vedeným jako ambulantní nadšená :). Nám se daří, dítko prospívá, 10 dní od porodu povyrostlo, přibralo, jsme plni energie, radosti a tak by to mělo být. Já běhám od prvních chvil jakoby nic, jsem ráda za aniball i za akupunkturní a fyzioterapeutickou přípravu, po které šlo nakonec vše jako po másle. Už se těším na další akci, doufám, že tato nebyla poslední :)

Díky Elišce za šíření osvěty a myšlenku sdílení informačního toku prostřednictvím skupiny Ambulantní porod.

Příběh Jany

Náš povedený ambulantní porod VBAC* v Karviné

Je 31.5. ráno. Asi v 5.00 a mne budí bolesti. Říkám si, je to tu.. :-) Píšu muži, že se něco děje.. Se starší dcerkou ještě zkouším spát. Po pár hodinách nepravidelných bolestí jsem si jistá, že rodím a nejsou to poslíčci. Vlny chodí celý den. Ještě zařizujeme nějaké papíry a poslední nákup pro dcerku a pro muže. Večer si dám další vanu, kde přijdou 4 silné stahy, volám tedy své PA, ať vyrazí. Ještě uspím dcerku u prsa a oddávám se porodu. PA dorazi ve 22.00, jsem otevřená 3 cm. Odpálíme tělovou svíci a využiijeme aromaterapie. Odcházím do vany, kde strávím zbytek času před odjezdem. Společnost mi dělá můj zlatý muž, který mi měří rozestupy vlny. Při vlnách po 3 minutách musím ven. Jsem na 8-9 cm, takže spěcháme do porodnice. Je asi 23.30. Cesta trvá téměř 30 minut. Celou dobu miminko přemlouvám, ať počká, než dojedem. Maličký čeká..

Dorazíme, dokonce vystoupím a na sál dojdu po svých. Při předávání dokladů před sálem už tlačím. Dorazili jsme asi o půlnoci. Na sále shazuji svršky, padám na žíněnku a tlačím. Kvůli doktorovi, co na mne spěchal, pomáhám malému s tlačením na svět - na kozu nepůjdu. V 0.15 je venku. Mám malé poranporanění, ale jen kvůli tomu doktorovi. Placenta po chvilce vyklouzne, pupečník dotepal.

Následuje krásný 2hodinový bonding. Na konci se maličký sám přisál. Po sprše a vážení jdeme na pokoj, kde si do rána počkáme na papíry a odvoz domu.

Propustí nás úplně bez problémů, jen s instrukcemi k pozorování kvůli pozitivnímu streptokokovi. Doma jsme v 10 hodin dopoledne i se synkem. Celá rodina.

Užíváme si společné kojení; to, že se porod povedl a starší dcerka netrpěla bez maminky.

1.6. se nám krásně ambulantně narodil Mikuláš v Karviné.

*VBAC z angl. zkratka vaginal birth after caesarian, vaginální porod po císaři

Příběh Kristýny

Byl to můj druhý porod, na který jsem se připravovala ještě dřív, než jsem otěhotněla. První porod proběhl klasicky nemocničně se vší „parádou“, a tak jsme si se synem odnesli šrámy na duši a porodní trauma. Věděla jsem, že další miminko chceme, ale určitě ho chceme na světě přivítat jinak. I vydala jsem se na dlouhou cestu za poznáním přirozeného porodu a zpracováním traumatu. 

Při jedné z meditací - prenatální komunikaci - ke mně přišla jiná Dušička (vždy chodil můj první syn) a já ten den zjistila, že jsem těhotná. 

Těhotenství bylo krásné, bezproblémové a v krásném napojení na mé miminko. Celou dobu jsme spolu komunikovali. Bylo 19. 2. 2017 v 23.45 a mě probudily lehké vlny porodní bolesti. Krásně se daly prodýchat. Vlezla jsem si do vany, zapálila svíčku, povídala s miminkem a vyprávěla mu, že asi přišel náš čas, čas zrození. Manžel ležel vedle syna, který spinkal. V půl druhé jsme volali naší PA, že se něco děje a brzy vyrazíme. 

V půl třetí už jsme vyjížděli na hodinu dlouhou cestu do Neratovic. Měla jsem v uších sluchátka s meditační hudbou, kterou jsem poslouchala celé těhotenství a v sobě jsem cítila klid. Kontrakce se protáhly z 5 na 8 minut. Ve tři hodiny mi praskla voda. V půl čtvrté jsme byli na místě a v patře na nás čekala usměvavá porodní asistentka. Na řadu přišly monitory, při kterých jsem stála a houpala se v bocích. Nikdo na mne nemluvil, nesahal na mne. Bylo šero a ticho. Na příjmu byla mladá doktorka, která mne vyšetřila a sdělila, že jsem otevřená na 7-8 centimetrů. Nádhera :-) 

Přešli jsme na sál a spustila se jízda. Vlny se staly velmi rychlými a byly intenzivnější a já přidala na hlase. Měla jsem připravenou hudbu, vůni, ale nic z toho jsem nepoužila. 

Ponořila jsem se do sebe, k miminku, ale vlny mne velmi rychle ochromily. Přicházely jedna za druhou. Náš syn Michael se narodil ve 4.50 za tmy, ticha, za svitu hvězd a v naprostém soukromí, jen za účasti mého muže a mojí porodní asistentky. Narodil se ve stoje, kdy jsem si držela hlavičku miminka a čekala, než přijde další vlna a vyjde i tělíčko. Syn vplul do mé náruče za pomoci mé PA, kterou jsem požádala o pomoc, a rovnou jsem si jej přiložila na prsa, kde už zůstal. 

Pupečník jsme nechali dotepat. Během chvíle vyšla placenta. Míša vážil 4.160 g a já měla poranění, které bylo nezbytné šít. Nicméně se natržení nádherně zhojilo. Srdíčko si doktorka poslechla u mě na břiše, nikdo nás nerušil a my si tak mohli užívat nádherný 2,5hodinový bonding a konečně začali vybírat jméno. Tohle je ta pravá láska na první pohled! 

Vážení proběhlo při odchodu ze sálu. Vše, co jsem uvedla jako porodní přání, plně respektovali, byli nesmírně milí a vstřícní. Chtěla jsem jít původně domu hned, ale nebylo mi úplně dobře a poranění bylo větší. Takže syn přijel za námi a čas jsme trávili všichni spolu tam. 

Druhý den jsem oznámila, že chci jet domu, a pediatr přisvědčil, ze mě chápe, že mám doma chlapečka, a že s tím nemá problém, a připraví dokumentaci. 

A tak jsme si konečně mohli užívat toho nádherného štěstí všichni čtyři v našem rodinném hnízdě. Klaním se před moudrostí Duší, které si nás vybírají, a děkuji svým dvěma synům, že jsem se od nich mohla tolik naučit. Nikdo není větším učitelem, než naše děti. To je náš příběh krásného přirozeného porodu s brzkým odchodem domu.

Příběh Martina

Ihned po zjištění svého těhotenství jsem začala sbírat informace z různých zdrojů. Zakoupila jsem si knihy a prolistovávala mraky webů o těhotenství a porodech. Postupem času jsem si ujasňovala představy o porodu a možnostech, které se naskýtají.

Prvním důležitým rozhodnutím bylo vybrat zařízení, ve kterém přivedeme na svět naše miminko. Pražské porodnice chtějí registraci v 15. týdnu, takže bylo hned o čem přemýšlet. Po nedlouhé úvaze jsme i na doporučení přátel zvolili Podolí. Byli jsme s manželem Jendou velmi šťastní, že se nám podařilo projít registrací, i když osobní návštěva Ústavu v nás zanechala spíše rozpaky. Především mě znervóznila jejich nově zavedená Smlouva o péči o zdraví a Vzorový porodní plán, který zdaleka neskýtal všechny možnosti, které jsem si přála využít. I na internetu diskutující hodnotili tyto kroky jako ochranu nemocnice před nežádoucími „alternativními rodičkami“.

Bylo jasné, že s sebou budu potřebovat nějakou povolanou osobu, která bude hájit má přání. Kromě manžela, který o porodech v tu dobu nevěděl zhola nic, je nutné mít s sebou někoho, koho znám, komu důvěřuji, a kdo bude ochotný projít celým procesem se mnou. Rozhodla jsem se, že vyhledám dulu, ale žádná na obzoru se mi nezdála ta moje.

Jak těhotenství postupovalo, přijímala jsem za své stále více názorů z tábora „alternativní“ a představa, že se mi tyto sny naplní v Podolí, se stávala stále více vzdálenou.

Nejužitečnější informace:

• Unie porodních asistentek – videa na Youtube
• Respekt k porodu – videa na Youtube
• www.biostatisticka.cz
• www.jsemtehotna.cz
• WHO – Péče v průběhu v normálního porodu
• Ingeborg Stadelmann – Zdravé těhotenství, přirozený porod (kniha)
• Janet Balaskasová – Aktivní porod (kniha)

Zhruba ve 20. týdnu jsem dospěla k rozhodnutí zajistit si vlastní PA, která má požadované vzdělání, takže má důvěra v ní bude maximální. Přes web UNIPY jsem vyhledala první dvě milé osoby – Lucie, které pracují v tandemu, a oslovila jsem je. Měla jsem velké štěstí, že jim právě jedna těhotná na konec ledna vypadla, a já mohla přejít do péče Lucek.

Na první schůzce s Luckami jsem ještě nebyla definitivně rozhodnutá pro výběr porodnice a ponechávala jsem si více možných variant, ale vzhledem k tomu, že mají smlouvu s rakovnickou porodnicí, brzy jsme se společně s manželem rozhodli pro ni (od nás 50 minut cesty). Ve stejné době jsem se začala zajímat i o ambulantní porody a zlehka jsem začala svému okolí (manžel, sestra, maminka) předkládat své myšlenky. Po nedlouhé úvaze jsme se rozhodli, že pokud nastane příhodná doba a já nebudu muset zůstat po příjezdu z porodnice doma sama, odjedeme.

A náš Martínek nám pomohl tento sen vyplnit. Vše začalo pár dní před termínem, kdy mi konečně začalo tvrdnout břicho, a já měla pocit, že porod už se blíží (dosud totiž začínajícímu porodu vůbec nic nenasvědčovalo). Minul víkend a k tvrdnutí se přidali i poslíčci a odchod hlenové zátky. Od té doby jsem stále slabě špinila. Každý večer jsme s manželem ulehali s nadějí, že tato noc už bude naše. Oba jsme se opravdu nevýslovně těšili. Nakonec se vše spustilo ve čtvrtek 2. ledna. Již v noci na čtvrtek mě několik kontrakcí probudilo a během dne se pak objevovaly stále častěji. K večeru se začaly stávat silnějšími, pravidelnými, ale bohužel nikdy nedosahovaly potřebné délky jedné minuty, jak nám na předporodním kurzu Lucka důrazně opakovala. Ve 22.00 jsem měla kontrakce už po pěti minutách, ale stále pouze 45 sekund. Zavolala jsem tedy Lucce s nadějí, že ihned vyjedeme do porodnice. Lucka řekla, že podle popisu to vypadá na začínající porod, ale může to ještě dlouho trvat, ať si jdu lehnout a ozvu se, jak se to vyvíjí. O půlnoci jsem volala s naprosto stejným nálezem. Spát už moc nemohu, ani se to nerozjíždí, ani nezastavuje. Na radu Lucky lezu do vany. V jednu hodinu totéž. Tak do postele s termoforem. Kolem třetí ráno usuzuji, že kontrakce zesílily. Lucka tedy svolila, že přijede k nám a vyšetří mě. Protože Lucka bydlí na druhém konci Prahy, bylo třeba pro ni dojet. Pro tento případ jsme měli zařízenou taxi službu v podobě mé sestry Anči. Snažila se co nejvíce spěchat, naše domácnost už byla značně nervózní. Už jsme se viděli na porodním stále. Po příjezdu Lucky po čtvrté ranní jsme zjistili, že mám prakticky těhotenský nález – sotva na jeden prst. Nastalo tedy velké zklamání. Co teď? Lucka si myslí, že porod se už nezastaví, ale může to trvat ještě velmi dlouho. Nabízíme tedy přespání, které přijímá. Já zalézám do postele na bok, kde má Martínek nožičky, podle pokynů se snažím při kontrakcích nezvedat a mimo ně spát. Vydržím to asi dvě hodiny. Kontrakce již zřetelně prodýchávám a prozpívávám.

Po definitivním procitnutí mě Lucka znovu posílá do vany. Zde se kontrakce stávají velmi silnými, po probdělé noci už je znát značná únava, navíc i nervozita z dalšího průběhu. Jednotlivé vlny mě obrací z boku na bok. Na zádech na radu Lucky neležím. Po hodině martyria v panelákové úzké vaně, kdy zvukově doprovázím ranní očistu našich sousedů, to nevydržím a vylézám s pocitem, že jestli je tohle začátek, tak konec nepřežiju.

Lucka mě znovu vyšetřuje a jsem již na čtyři prsty. Hurá. Pokud chceme, můžeme se pomalu začít balit a vyrazit do porodnice. Mezitím obvolá Rakovník, zda mají místo a ať nám ho rezervují, že jsme na cestě. Sestra i manžel nastartují jako motorové myši. Jsou ještě vyplašenější než já a už chtějí mít cestu autem za sebou. Mně jde však balení velmi pomalu. Ačkoliv mám všechno připraveno, dojít si na záchod, obléknout se, zkontrolovat doklady apod. nám zabere více než hodinu. Při každé kontrakci klesám na svá kolena, případně na kolena klesá manžel a já mu visím kolem krku.

Po desáté dopolední odjíždíme. Kontrakce na mě přichází ve chvíli, kdy lezu na zadní sedadlo. Zůstávám na kolenou, hlavu strkám do kufru přehnutá přes zadní opěradlo a zhluboka vzdychám. Manžel mi rukou tlačí na kříž a slovně podporuje. Během cesty začnu uprostřed některých kontrakcí z hrdla vydávat zcela jiný zvuk než dosud. Usilovně tlačím. Nedá se tomu zabránit, je to vždy jen chvilička, ale pocit na tlačení mě naprosto pohlcuje. Lucka pouze zjišťuje, zda pocit na tlačení přichází i mimo kontrakce. Zatím ne.

I když byla cesta mým největším strašákem, zvládli jsme ji s přehledem. Pozice na kolenou je velmi úlevná a mikrospánky mezi kontrakcemi také pomáhají. Po příjezdu do rakovnické porodnice mě odvádí rovnou na druhý porodní sál. První s vanou je bohužel plný. Ihned po příjezdu mě Lucka znovu vyšetřuje a s údivem konstatuje, že jsme už na osmi centimetrech. Protože jsem před cílovou rovinkou, nabízejí mi vanu na jedničce, protože tamní paní ještě není tak daleko. Přijímám, ale po zvednutí z lůžka přichází silná kontrakce, klesám Jendovi okolo ramen a s mocným vzdechem praská plodová voda – na manžela. Bohužel musíme zkonstatovat, že je lehce zkalená a do vody tedy nesmím. 

Lucka beze slova vytuší mé přání a přináší žíněnku a míč. Jendu usazuje na porodní stoličku a já mohu na všech čtyřech překulená přes balón uvolňovat pánev a dotýkat se s manželem. Kvůli zkalené plodové vodě mě připojují na monitor, který se nezastaví až do konce. Přichází místní paní doktorka a kontrolně mě vyšetřuje. Konec se blíží. Odnáší si předvyplněnou dokumentaci a tím je příjem hotový. Zůstáváme sami – Jenda, Lucka a já s Martínkem.

Prakticky ihned přichází druhá doba porodní. Bolestivé a nepříjemné otevírací kontrakce jsou pryč a už jen usilovně tlačím. Hlavou se mi honí jediné – tohle už zvládnu. Oproti předchozímu průběhu se mi zdá, že tohle bude hračka. Zhruba po tři čtvrtě hodině tlačení Lucka volá personál (doktorka, neonatoložka, dětská sestra). Všechny tři zaujímají tiché stanoviště opodál a vyčkávají na samý závěr. Miminko sestoupilo až skoro k nám, ale hlavička mu po vykouknutí stále zalézá zpět. Kontrakce jsou (jako už od samého začátku) velmi krátké a nedokážeme urazit potřebný kus cesty. Po půl hodině již začínají být přihlížející nervózní, navíc maličkému nebezpečně stoupá tep. Lucka, ostatní ženy i manžel mě slovně podporují, ať zatlačím ze všech sil. Vím, že paní doktorka rozmlouvala s Luckou (později jsem se dozvěděla, že navrhovala malý nástřih), ale dali mi ještě jednu šanci. A povedlo se! Martínek přišel na svět 3. února ve 12.47.

Ihned ho dostávám do náručí a vítáme se. Naše první setkání ruší dětská sestra naprosto zbytečným dotazem, který jsem ročník a jakou mám zdravotní pojišťovnu. Kvůli krevní ztrátě dostávám oxytocin a okamžitě vychází placenta. Pak už si užíváme dvouhodinový bonding rušený pouze malým šitím drobně natržené hráze.

V Rakovníku vyžadují setrvat s miminkem alespoň 12 hodin po porodu, takže se domlouváme na přespání a odchodu druhý den ráno. Nikdo s personálu šestinedělí (alespoň ti, se kterými jsme se potkali) s tím nemá problém, jen se snaží lehce odrazovat. Po zdvořilém ujištění, že opravdu chceme jít domů, vše plně respektují.

Na závěr zmíním ještě jednu důležitou věc. I když jsem těsně po porodu vše vnímala velmi pozitivně, v dalších chvílích ve mně rostla pochybnost o určitých chvílích porodního procesu. Velmi mi pomohlo utřídit si myšlenky s Lucií na poporodní návštěvě u nás doma, kde mi odpověděla na všechny otázky, co, jak a proč se vlastně stalo. Teď již o sobě nepochybuji.

Nejdůležitějším rozhodnutím ohledně porodu bylo angažování soukromé porodní asistentky. Všichni zúčastnění (já, manžel, sestra a nejspíš i dítě) vřele doporučují všem rodičkám vlastní doprovázející osobu, které důvěřují a která s nimi projde náročnou, ale krásnou cestu za novým tvorečkem. Tímto děkujeme oběma Luciím (jedné za předporodní kurz, druhé za doprovod při porodu).

Příběh Anety

O tom, že chci rodit ambulantně, jsem při sepisování porodopisu pomlčela, říkala jsem si, že bude lepší, když počkám až po porodu, jak se budu cítit já, jak na tom bude malá a taky, aby si nemohli vymyslet nějaký život ohrožující stav miminka. 

Porod proběhl, jak jsem si přála. Měla jsem s sebou muže a vlastní PA, takže jsme byli skoro celou dobu na sále jen my, občas přišla nemocniční PA. Z porodního přání respektovali vše, všechno se mnou konzultovali, i podání antibiotik kvůli streptokokovi. Proběhl dvouhodinový bonding, nechali dotepat pupečník a co mě velmi překvapilo, že se sami od sebe zeptali, zda chceme placentu. Nebyla jsem na to připravená, takže jsem ji odmítla, ale někoho by to určitě mohlo zajímat. 

Po dvou hodinách od narození dcerky jsem si došla do sprchy, nechala malou zvážit (kanavit jí píchali na mém těle a měřit jsem ji nenechala) a začali jsme přemýšlet, komu a jak sdělíme, že jdeme domů. 

Přišla PA, že mě převezou na šestinedělí, tak jsem jí řekla, že bych ráda domů, že jim nebudu špinit postel. Trochu se divila, ale mile řekla, že sežene někoho z dětského. Přišla dětská sestra a první, na co se ptala, bylo, jestli máme nějaké potvrzení od pediatra. Na to jsem byla připravená a měla jsem ho písemně. Zajásala, že prý to bude o dost jednodušší, a že zavolá doktora. Rovnou mi nechala papíry na reverz, abych je zatím vyplnila. 

Po chvíli se rozrazily dveře a bez zaklepání, bez pozdravu a bez představení vlítnul dovnitř doktor a začal na mě řvát, jak si to představuju, že chci jít domů, a proč jsem teda rodila v Jablonci. S úsměvem jsem mu odpověděla, že proto, že je to porodnice s přátelským prostředím. To ho trochu vykolejilo, nicméně pořád řval, že na ambulantní porod není právní úprava, že on je za dítě zodpovědný a kdesi cosi. Klidným hlasem a s úsměvem jsem mu říkala, že jsem právník, takže mi nemusí vykládat o právní úpravě, a že tím, že jsem podepsala reverz, přece nemocnici zprošťuju odpovědnosti a přebírám ji na sebe. Pořád remcal, nicméně nedala jsem se. Pak mu došlo, že malou ještě ani nevyšetřil, tak ji teda prohlédl, shledal ji naprosto zdravou a bez komplikací a že teda, ať si jdeme. Hurá, čekala jsem ještě na někoho z gyndy, ale začali jsme se pomalu balit. 

Po chvíli se opět rozrazily dveře a doktor začal křičet, že ale malá ještě nemočila a že nás nepustí, dokud se nevyčůrá. Na to jsem mu řekla, že ale může poprvé čůrat až během 48 hodin, takže jdeme domů. Tak prý nás do tý doby nepustí. Namítla jsem, že je to omezování osobní svobody a držet nás tam nesmí. Tak prý nám nevystaví papíry. Odpověděla jsem, že je nepotřebuju a přijede si pro ně druhý den manžel. Doktor brunátněl, lapal po dechu, ale já jsem mu pořád s úsměvem opakovala, že jdeme domů (moje PA mi pak říkala, že jsem se proti němu postavila jako lvice a to ho totálně naštvalo-D). Nakonec prásknul dveřmi a sestra se omlouvala a říkala, ať si pro ty papíry pak teda přijedeme. Ještě říkala, že jsme měli namočit plínu a říct, že malá čůrala, to jsem ale udělat nechtěla. 

Nachystali jsme malou do autosedačky, a že jdeme a najednou přišla sestra, dala nám papíry, popřála hodně štěstí a my s úsměvem a spokojeni odjeli čtyři hodiny po porodu domů. (moje propuštění popisovat nebudu, to proběhlo během půl minuty naprosto bez problémů).

Kdo dočetl až sem, má můj obdiv, ale zkrátit to neumím. Ve zkratce - ambu porod v Jablonci je bez problémů, pokud máte potvrzení od pediatra a pokud si prostě stojíte za svým. Mě ten zážitek vlastně ohromně posílil a vůbec nevyčerpal.