Příběh Nikoly

Matěj se nám narodil 17. 10. 2017 ve 22:47. A hned nám dal najevo, že on se se asi životem mazat nebude :)

Sice jsem byla druhorodička, ale prvního syna jsem od prasknutí vody porodila za 13,5 hodiny, tak jsem si říkala, že druhé miminko ultra rychle na svět určitě nepřijde. No.. člověk míní, osud mění :) prostě těhotenství a porod řídí samo miminko :)

V prvním těhotenství jsem neznala žádné bolesti, ani poslíčky, kdežto teď jsem si poslíčků posledních 14 dnů užívala fakt hojně, a to hlavně ve večerních hodinách. Zároveň mi po celou tu dobu odcházela i hlenová zátka. Takže když mě začalo bolet v úterý někdy před půl osmou hodinou břicho, nevěnovala jsem tomu velkou pozornost. Za cca 20 minut znovu, se stejnou intenzitou a ještě se přidala bolest v kříži. A po 20 minutách zase... Tak říkám manželovi, že asi druhý den do práce nepůjde, že nejspíš pojedeme rodit :) ale že uspim staršího syna, dám si procházku se psem a horkou vanu a teprv se uvidí. Během uspávání syna se bolesti zintenzivněly a intervaly zkrátily na cca 10 minut, tak jsem napsala mámě, která měla v případě porodu hlídat, ať je v pohotovosti, že už to asi přichází ❤ Po uspání jsem šla ven. Když jsem během ani ne 15 minut procházky měla už druhou kontrakci po cca 6 minutách, zavolala jsem mámě, že je to určitě tady, ať se sbalí a počká na příjezd manžela, který ji naloží a přiveze k nám. 

Mezitím jsem si sbalila posledních pár drobností, zkontrolovala, zda mám porodní plán a veškeré dokumenty rakovnické porodnice sbalené a snažila se každou kontrakci procítit, protančit a prozpívat, což mi opravdu pomáhalo. 

Manžel se s mamkou vrátil po cca 20 minutách, já si počkala na jednu kontrakci, zavolala do Rakovníka, zda mají volno, rozloučila se s mamkou se slovy "Tak to v tohle dnešní pěkný datum už nestihneme, ale 18 taky dobrý" a vyrazili jsme. Bylo něco málo před desátou hodinou. Na porod jsem se vyloženě těšila. Vybrala jsem si Rakovník, protože jsem chtěla rodit do vody a také kvůli jejich respektujícímu přístupu k přirozeným porodům.

V autě jsem si vlezla na zadní sedačky, jelikož jsem nemohla normálně sedět a také jsem si říkala, že vzadu zvládnu tu hodinku cesty mnohem lépe.

Ještě jsem zaslechla manžela, jak říká, že to bere přes Prahu tunely, že to bude rychlejší, odeslala jsem pár sms rodině, že jedeme rodit a opět se snažila soustředit se na kontrakce. Což mi už ale vůbec nešlo. V autě bylo málo prostoru, nemohla jsem se nijak uvelebit a hrozně mi vadily rychle se mihotající světla za okny. A taktéž bolesti už byly mnohem méně snesitelnější a intervaly kratší-poslední jsem změřila po 3 minutách. A ve chvíli, kdy tělo začalo lehce tlačit, mi došlo, že do Rakovníka to nestíháme ani náhodou. Zakřičela jsem na manžela, že rodím a během asi 5 sekund se musela rozhodnout, jestli zkusíme stihnout Podolí, nebo jestli to odrodíme sami v Blance :) Takže Podolí. Musím přiznat, že jsem se obávala. A taky oprávněně.. Kdybych si nestála tvrdě za svým, personál si se mnou udělá, co sám uzná za vhodné bez náznaku přirozeného porodu. Ale popořadě-do Podolí jsme dojeli, na parkovacím lístku čas 22:24. Ve výtahu mi odteklo trochu vody s krví. Z výtahu jsem stěží došla do chodby, opřela se o židle a vyslala manžela na příjem. Asi dvě minuty trvalo přesvědčování, že už opravdu nejsem schopná chodit na vyšetření, jelikož cítím, že rodím a že už mám snad hlavu mezi nohama.. Když jim to došlo, tak najednou se tam seběhlo asi 5 lidí, že mě odtáhnou podpaží aspoň na porodní sál. Odmítla jsem, že to nedám a hlavně mi to nepřišlo důstojné. Tak dovezli křesílko. Říkám, že nemůžu sedět. Prý ale musím. No fakt to nešlo.. Tak jsem si na křesílko alespoň klekla a konečně mě odvezli na sál. Následoval asi 20 sekundový monitor kvůli kontrole dítěte a dohady ohledně volby polohy (snad si nemyslíte, že budete rodit vestoje?? Cože? Vkleče? Neexistuje) a mohla jsem jít rodit. Praskla mi konečně pořádně voda, cítila jsem obrovskou úlevu.. 

Mezi tlačením říkám PA o bondingu a dotepání pupečníku. Opět něco ve smyslu, že se uvidí, prý kvůli zkalené plodovce. Načež jsem odvětila, že to ani náhodou. Že to tak prostě bude. Malého jsem porodila na asi tři až čtyři zatlačení. Ve 22:47, tedy 23 minut po průjezdu bránou a cca 10 minut po příchodu na porodní sál.

Porodní asistent mi syna chtěl zabalit do jednorázové podložky. Odmítla jsem. Že takhle se nebonduje.. chtěl se s námi dohadovat, už musel zakročit i manžel. Stejně tak prý neexistuje ošetření dítěte na těle matky. V českých porodnicích se to prostě neprovádí.. 🙈

Stejně tak by mi prý mělo stačit 3minutové tepání pupečníku, že WHO to takto doporučuje 🙈 Porod byl fakt fofrovej, možná kdyby byl prostor k předložení a prodebatování porodního plánu, probíhala by naše komunikace jinak. Otázkou však je, jak by byl PP touto směnou respektován.

Na sále nás nechali v klidu celé dvě hodiny, jen asi dvakrát přišla PA, aby mě, kvůli větší krevní ztrátě během porodu, zkontrolovala. Po dvou hodinách se mě zeptali, zda zůstáváme, či chceme jít domů. Asi se mě chtěli zbavit :) 

Řekla jsem, že přes noc zůstaneme.. Zpětně si říkám,že jsme mohli odejít hned, ale co už.. odešli jsme na oddělení šestinedělí, absolvovali-dle mě ve dvě ráno naprosto zbytečné, vzhledem ke spícím maminkám na pokoji-poučení péče o novorozence a už se s Matýskem až do rána tulili v posteli -samozřejmě přes zákaz :)

Ráno, po obou dvou vizitách, jsem poprosila o připravení papírů, že si přejeme odejít domů. Následovalo nutné poučení o rizicích předčasného odchodu, po kterém bych, jako nezkušená, zůstala pro jistotu v porodnici minimálně měsíc (je mi líto maminky,co byla na pokoji se mnou..) a poté vystavení papírů a odchod domů ❤❤❤ a po 15 hodinách od porodu už jsme se s oběma syny tulili doma ve vlastní posteli❤

Energie mám doteď na rozdávání a vůbec se necítím, že bych rodila teprve před 6 dny.. bolest to byla neskutečná, mnohonásobně silnější, než u prvního porodu, přesto se cítím naprosto báječně. 

První porod byl fajn (taky Podolí, ale lepší směna), druhý jsem si vysnila ještě lepší, ale Mates se rozhodl, že to vezme do svých rukou a zařídil to prostě jinak :) Každopádně jsem ráda, že jsem věděla, co chci, a jela rodit informovaná a připravená, a že jsme si obhájili to, co jsme si přáli❤ a brzký odchod z porodnice byla opravdu ta nejlepší volba ❤

Potřetí, ale poprvé bez pachuti hořkosti

Přestože jsem rodila potřetí, teprve poprvé si z porodu odnáším jen pozitivní vzpomínky, krásně na duši a žádná negativa.

Můj příběh je delší, vypsat se byla účinná terapie.

Své dvě starší děti jsem rodila ve velké pražské porodnici Na Bulovce. K prvnímu porodu jsem šla naivní s myšlenkami, že personál ví, co dělá a určitě by mi zbytečně neškodil. I po porodu mi připadalo, že je vše v pořádku. To, že jsem čtyři měsíce bojovala o kojení, vůbec mě to netěšilo, vztah s dítětem byl ve stylu zaopatřit potřeby, pomazlit, ale nějaká euforie se nekonala. Hrdost a pýcha mateřská přišla, až když mu bylo půl roku.

Začala jsem sama v sobě řešit proč. V tomhle je internet mocné médium, ženy sdílejí své zkušenosti, své pocity, sdělují si, co a proč bylo špatně. A tak mi začalo docházet, jak ten porod nebyl v pořádku a kde je zakopaný pes. To, že jsem rodila na zádech, s nohami do kopce, když jsem řekla, že chci sedět. Větu sestry: "My víme, co děláme! Tak mlčte a tlačte!" nezapomenu asi nikdy. Vybavilo se mi, že i zakázanou Kristerellovu expresi provedli, miminko hned odstřihli a odnesli, nehledě na podaný oxytocin, který označili za glukózu, a něco na bolest. 

Miminko se narodilo s váhou přes 4 kg a na šestinedělí jsem poslušně poslechla, že mám kojit 10 minut z každého prsu, co 2 hodiny. Úplně ideální rada, jak se nerozkojit a velké dítě trápit hlady. Díky tomu dítě mělo úbytek váhy, byť to nebylo ani 10 % porodní hmotnosti, tak dostalo dokrm a mě jen buzerovali, že mi hubne dítě a jestli chci, ať umře..

Po pár letech přišel muž a prvorozené dítě, že chtějí miminko. A jak snadné je spustit své biologické hodiny :) Za těch pár let jsem studovala, četla, prostě osobně rostla. Pochopila jsem princip kojení, kojení mě nakonec moc bavilo a naplňovalo, stejně jako mě začalo naplňovat mateřství. Rodila jsem opět ve stejné porodnici, ale tentokrát jinak. Věděla jsem, co nechci, instruovala manžela, aby věděl, co má chtít, kdybych já nebyla schopna se sama ubránit. Ten se smál, že působím preventivně na okolí jako naštvaný buldok, takže se prý nemusím bát.

Rodila jsem dlouho, nicméně skutečně jsem rodila jinak. Oproti prvnímu porodu určitě. Ale stejně tu byly věci, které ve mně posléze hlodaly. Byť stála dr. s PA se založenýma rukama, nohám do praku jsem se nevyhnula, byť jsem byla více vsedě, než pololeže. Miminko nešlo ihned na mě, než podle nich dotepal pupečník, tak leželo mezi mýma nohama, kdy jej pediatra mnula plenou, prý aby se adaptovalo. Bonding byl...10 minut a pak miminko odnesli a vrátil se s ním muž až jako s vánočkou. A nastalo kolečko – kdy výjde placenta ven. Snažila jsem se své miminko poprvé nakojit, polaskat a mezitím mi bolestivě mačkali dělohu, aby uvolnili placentu. Ta bolest byla mnohokrát horší než porod. Miminko bylo savec dravec. Na to, že běžně čekají na placentu maximálně hodinu, tentokrát čekali tři, než mě uspali a placentu manuálně odstranili. Než mě uspali, tak si pro miminko přišla sestra z dětského, muž ho nemohl chovat, přestože celou dobu pak seděl na chodbě u boxu a přišel ihned, jak jsem se probudila.

I přesto jsem se cítila fit. Chtěla jsem se osprchovat, ale nikdo se mnou nediskutoval. Prý neexistuje, nejdříve ráno (tzn, cca 10 hodin od porodu) poprvé vstát. Moje miminko mezitím bylo samo.. Až teprve dopoledne jsem si vynutila odchod za miminkem, oni čekali ženu polomrtvou, neb jsem ztratila více než litr krve. 

Chtěla jsem jít domů. Volala jsem muži, že chci jít. Ten mě přesvědčoval, že jsem ztratila dost krve a ať to překousnu, že on si to nepřeje. Bez podpory se mi těžko bojovalo. Vydržela jsem jednu noc. Poté jsem si domluvila odvoz. Hodilo se mi, že se pediatře zdál úbytek váhy velký (opět mělo miminko přes 4 kg), byť jsem měla miminko nonstop na prsu, až sestra z novorozeneckého prudila, že pořád kojím, a že mi spíše žužlá bradavky a budou mě bolet. Tak jsem jí sdělila, že to je moje věc a její blbá starost a ať mi dá pokoj. Protože pediatra chtěla kontrolní vážení. A na tom byl přírůstek. Tak jsem po tomto oznámila, že odcházím domů. Sestra, že mi zavolá dr. Na tu jsem čekala více než půl hodiny. Ta na mě zkoušela vše možné, nepochodila, tak zavolala vedoucí lékařku. Ten rozhovor je až k pláči. Padly otázky typu, co budu dělat, když mi dítě začne krvácet z pupíčku – pojedu na pohotovost. Co když dítě zežloutne - pojedu k pediatře. Co když bude dehydrované – pojedu na pohotovost. A proč chcete jít domů – protože se to tu nedá vydržet a mám doma starší dítě. Tak jděte domů vy, miminko tu nechte a přijďte si pro něj ráno! – To si snad děláte srandu? Ne, nedělám. – Já také ne, takže chci papíry, jinak si je nechte.

Na papíry jsem čekala 6 hodin, kdy jsem seděla v úmorném vedru na chodbě, protože měli přetlak rodiček. Dneska bych se sebrala a šla. Zvláštní, jak na norovozeneckém oddělení jim trvalo papíry vypsat 6 hodin, kdy jejich předání byla také groteska, ale na gynekologii jsem měla papíry téměř ihned, přestože byla sloužící dr. u porodu.

Šli jsme domů. Cítila jsem se božsky, že jsem si vybojovala dřívější odchod, doma vše proběhlo skvěle, ale pachuť ze separace tu byla a byla silná. Po tomhle porodu jsem chtěla rodit jen doma, pokud bych byla znovu těhotná.

Za pár let jsem byla těhotná. A od začátku jsem cítila, že na porod doma to nevypadá. Nedalo se racionálně vysvětlit proč, ale prostě vnitřní hlas. A tak jsem se rozhodovala, kde rodit. Věděla jsem, že to bude určitě ale ambulantní porod, a že chci rodit ideálně do vody, protože hydroanalgezie na mě funguje skvěle. Vybrala jsem proto Rakovník. Až do termínu jsem chodila ke svému gynekologovi.

Domluvila jsem si soukromou porodní asistentku, aby za námi jezdila po porodu, v případě, že se nebudu cítit na odjezd do porodnice, tak přijede ona k nám a porodím doma.

Těhotenství bylo ukázkové jako ty předchozí, jen si miminko stálo na nožičkách. V 37tt se otočilo hlavou dolů, v 38tt zase hlavou nahoru. To už mě znervóznilo, přece jen, předchozí děti měly přes čtyři kila porodní váhu a toto miminko ani nebylo KP, ale nožičkami na čípku. Tak jsem k němu promlouvala, říkala jsem mu, jak by to bylo, kdyby zůstalo nožkami jak je, co by to pro nás znamenalo, že by nebyl ambulantní porod, že by nejspíše byl císařský řez, separace. Týden na to bylo miminko hlavou dolů a už tak zůstalo. Naštěstí :)

První kontrola v porodnici mi přišla úžasná, cítila jsem se jako partner, dr. neměl ani tendence udělat vnitřní vyšetření. Byla jsem nadšená. Druhá kontrola v porodnici mi už tak skvělá nepřišla. Sestřička v poradně byla skvělá, ale ten den sloužil primář Poláček, odměřený, nijak příjemný a po mém odmítnutí vnitřního vyšetření se stal nepříjemným a dost nevybíravým způsobem mi oznámil, že po termínu je odmítnutí vyšetření riziko a vzhledem k tomu, že už jsem dost po termínu, tak nástup na vyvolání a datum. Odcházela jsem rozhozená. Takhle to tu přece nechodí, všichni to v recenzích velebí, i samotného primáře.

Za pár dnů jsem začala rodit. Krom odcházející zátky se nic nedělo. Žádná pravidelná bolest, žádná silnější bolest, jen únava a odbíhání na wc a sem tam poslíček. Věděla jsem, že se něco chystá, ale de facto se nic nedělo. Muž šel uspat děti, byla jsem unavená na to je uspávat. Okolo 21 hod. přišla první kontrakce. A ihned silná. A za ní po 10 minutách další. Opět velmi silná. Jejich síla mě zaskočila. Vlezla jsem do vany a další už jsem musela prodýchávat. Muž byl mírně vyděšen, při pohledu na mě a mé houkání při kontrakci. Ptal se, co bude, jestli jedeme a kam, neb do Rakovníka bychom to nezvládli (1,5h cesty v autě nebyla vůbec lákavá). Tak mu říkám, že nevím, že to bolí, že takovou bolest neznám, že prostě nevím, a ať mě nechá. Tak jsem si ještě chvíli houkala ve vaně, kdy přišel, že se intervaly zkracují a zkracují se rychle (zpoza dveří mi to stopoval) a že volal sanitku (bylo 22 hod). V tu chvíli jsem rezignovala, nicméně sama jsem se doma necítila dobře. Nervózní dědeček, který hlídal děti, nahoře spící děti, prostě neměla jsem potřebný klid.

Než přijela sanitka, kontrakce byly po 2 minutách. Napsala jsem porodní asistentce, že porod začal, ale že to muž vyřešil po svém a míříme do Mělníka. Poprvé v životě jsem jela sanitkou "na modré". S polosbalenými věcmi, protože takový rychlý nástup kontrakcí jsem nečekala, takže už jsem se pak nebyla ani schopna sbalit. A muž v tomhle ohledu funkční taky nebyl. Naštěstí jsem si na poslední chvíli sbalila věci pro miminko, ale plenky už ne, že to pak muž přiveze, když to máme 15 minut.

V porodnici se tvářili mírně kysele, když jsem oznámila, že mám kontrakce hodinu a že jsem měla rodit jinde, ale naštěstí sloužila PA Lucie, která byla opravdu výborná, opsala si dost údajů z papírů připravených do Rakovníka, vždy počkala mimo kontrakci, než se ptala dál, masírovala mi kříž. Dr. Edita u příjmu se taky tvářila nevěřícně, že kontrakce jsou jen hodinu, nicméně po prvním a posledním vnitřním vyšetření jsem byla na 5 cm. A ptala se, jak moc alternativní rodička jsem, co si přeji a nepřeji a kde mám porodní plán. Nemám, měla jsem jej v hlavě :) Příjem byl delší, holt byrokracie.

PA mě doprovodila na porodní pokoj, kde je veškeré vybavení jak na porod, tak posléze pro miminko a nechala nás o samotě. Okamžitě jsem zapadla do sprchy. PA Lucie za mnou pak přišla cca po půl hodině, kdy kontrolovala dopplerem srdíčko. Poté se muže zeptala, jak to pokračuje, že mě rušit nebude. Ten jí odvětil, že nejspíše dobře, protože se intenzita mého houkání zvyšuje a stává se, ke konci kontrakce, ze mě klasická varná konvice :) Když přišla opět za půl hodiny, tak mi v tu chvíli praskla voda. Tak mě požádala, jestli si nechám natočit krátký monitor, aby viděli, že je prcek ok. Celou dobu mi masírovala v kontrakcích bedra, chlácholila, hledala se mnou úlevovou polohu. Po deseti minutách, kdy bylo vše v pořádku, jsem opět zapadla do sprchy. Zeptala jsem se muže, kolik je hodin. Byla jedna ráno. Řekla jsem mu, že do hodiny je prcek venku. Smál, že to určitě :)

Stále jsem byla ve sprše, Lucie se tentokrát zeptala mě, jak to jde, řekla jsem, že už mám potřebu přitlačovat při kontrakci. Čekala jsem řeči, že to nesmím a ať to prodýchám, ale naopak, ať si ulevím, jak potřebuji. Vylezla jsem ze sprchy, sedla si na porodní křeslo, s Lucií jsme hledaly ideální polohu, kdy jsem se cítila nejlépe, oznámila na dětské, že miminko jde na svět, protože naše třetí miminko se začalo drát na svět jak buldozer, zavolala dr. Ta si nachystala nůžky, tak jí říkám, že nechci "šmiknout". Ona se začala smát, že to má pak na pupečník :) Miminko bylo na světě rychle, ihned, ale opravdu ihned bylo u mě na bříšku, nechali plně dotepat pupečník. Až byl plně zkolabovaný, tak jsem dala souhlas k odstřižení, PA se snažila kapku vytlačit, ale už nebylo co, vše šlo našemu miminku. Prvotní ošetření proběhlo u mě na břiše, vážení a měření bylo až později. Mezi muchláním s miminkem jsem porodila placentu. Ptali se, jestli jí chceme, nebo jestli ji necháme na výzkum. Nechali jsme na výzkum. Tím, že jsem nebyla připravená, jsem ani pro placentu nic připraveno neměla. Tak jsem jí (placentě) poděkovala za to, že živila mé miminko a odnesli ji. Poprvé jsem byla šitá, protože mé třetí dítko bylo ze všech největší a tím, že šlo rychle, tak to hráz nevydržela. Stále jsem měla miminko u sebe, i při šití. 

Po zvážení a změření nám dětská sestra říkala, jak to u nich chodí a jaké máme přání. Tak jsem sdělila, že půjdeme domů. Nebyl s tím sebemenší problém, jen že sloužící dr. není ambulantním porodům nakloněn. A celý ansámbl odešel připravit papíry a my zůstali s miminkem sami. Miminko bylo stále nahé na mém nahém hrudníku, spokojeně si sálo, přikryto jejich červeným ručníkem a červenou dekou. Za cca půl hodiny přišel pediatr, že dítě má vyšší porodní hmotnost a proč jí má, a že jestli vím, co je to hypoglykemie a že mu může nezvratně poškodit mozek. Tak jsem odvětila, že vím. On nepříjemně, že určitě z internetu a ať zůstaneme do šesti hodin ráno, aby nabrali krev na glykemii. Řekla jsem, že ne a že jdeme. Na to rezignovaně, že nám bránit nemůže a odešel. Do pěti minut se vrátil s tím, jestli miminku můžou změřit glykemii glukometrem. Tak se i stalo, hypoglykemie nebyla (aby taky jo, když naše miminko se narodilo a hned hladově mlaskalo :) , takže bylo už dostatečně nakojené). Když se naše dítko dostatečně poprvé nasytilo a spokojeně usnulo, předala jsem je muži, šla se osprchovat a obléknout. Mezitím přinesli papíry, muž se šel sbalit, oblíkla jsem mrně a po 2,5 hod. od narození jsme opustili porodnici.

Před porodnicí už čekal dědeček se staršími dětmi, pro které to bylo neuvěřitelné – když šly spát, tak se nic nedělo a pak je děda budí, že už mají sourozence na světě a jedou pro něj :).

Doma jsem si s miminkem zalezla do naší postele a spala. Nic mě nemohlo nakopnout více než spánek ve vlastní posteli. Odpoledne jsem psala soukromé porodní asistentce, že jsme ok, a domluvily jsme si návštěvy pro další dny. K pediatře jsme šli až 6. den po porodu. Sama své děti rodila ambulantně a na první prohlídku nespěchá.

Stále na svůj porod v dobrém vzpomínám, vše proběhlo klidně, v příjemném prostředí se správnými lidmi, nic bych neměnila. Mimochodem, naše třetí dítě se skutečně narodilo do hodiny, jak jsem muži řekla :)