středa 15. března 2017

Příběh Veroniky - porod koncem pánevním

Od počátku těhotenství jsem věděla, že chci porod přirozený, šetrný k miminku a příjemný pro mne. Aby vzpomínky na něj byly jen pozitivní. Věřím totiž, že okamžik zrození a celý porodní proces je magický a zapíše se miminku do podvědomí, ovlivní jeho další život. O to víc, když jsem zjistila, že čekám holčičku…její porody budou ovlivněny tím, co jí předám.

S vědomím jisté zodpovědnosti z tohoto plynoucí jsem také věděla, že potřebuji někoho, kdo mě porodem provede. Spřízněnou duši. Oporu. Přítomnost manžela u porodu byla samozřejmostí. Já ale hledala ženu, ze které je ženská energie cítit a ona ji umí předat. Sešli jsme se s manželem s dvěma soukromými porodními asistentkami a ani jedna nám úplně nesedla. Rozhodla jsem se dát tomu ještě chvíli čas. Byla jsem asi ve 20. tt, když jsem náhodou dostala kontakt na dulu Petru Sušickou. Už během setkání s ní mi bylo jasné, že to je ona. A bylo rozhodnuto. Přihlásila jsem se k Petře na předporodní kurz a začala vybírat porodnici. Jsme s Brna a tak na výběr jsou hned tři. Já byla ale napůl přesvědčená, že chci rodit ve Vyškově. Rezolutně jsem zamítla FN Brno (Bohunice i Obilní trh) a jako zálohu (manžel se bál dojezdu do Vyškova, náledí, chumelenice) jsem nechávala nemocnici Milosrdných bratří.

Na gynekologii jsem se asi ve 34. tt dozvěděla, že holčička je stále v poloze koncem pánevním, lehce jsem znervózněla, ale říkala jsem si, že má stále dost času na otočení. Je drobná, místa i vody je dost, není čeho se bát. Pro jistotu jsem ale začala s masážemi ve směru otočení, s polohami mostu, polohami na všech čtyřech a později i s moxováním, abych holčičce otočení usnadnila. Mluvila jsem s ní o tom, jak to asi bude, když se rozhodne narodit zadečkem napřed, ale respektovala jsem, že se tak třeba rozhodla schválně. S každou další kontrolou jsem stále doufala, že se otočila. Ve 38. tt jsem už věděla, že se neotočí. Ano, pořád měla dost místa a pořád byla drobeček, ale já to prostě věděla, ona se tak rozhodla. Zřejmě karma, protože, světe div se, i já jsem narozena koncem pánevním. S přibývajícím časem a s informacemi (povětšinou negativními), které jsem si o porodu KP zjišťovala, jsem sebe i malou raději seznámila i s případným zakončením porodu akutní sekcí. Chtěla jsem mít tuto skutečnost zpracovanou, ale stále jsem věřila, že porod proběhne bez komplikací, přirozeně. Zvládla to moje máma před třiceti lety bez jakékoliv přípravy, proč bych to nezvládla já.

Pro porodnici ve Vyškově jsem se definitivně rozhodla po její návštěvě, kdy nás provázela staniční sestra, paní Soňa Holcmanová, která na nás udělala velmi dobrý dojem. Před termínem porodu jsem do Vyškova jela vyřešit veškerou administrativní agendu a předat porodní plán, aby bylo vše nachystáno. Termín porodu byl stanoven na 10. 1. 2017. Do poslední chvíle jsem chodila na kontroly k mojí gynekoložce, nechtěla jsem, aby mě v porodnici prohlížel pokaždé někdo jiný, a tím pádem, aby nebyl nález pouze subjektivní.

Lehké kontrakce, které šly jen těžko rozpoznat od poslíčků, kteří mě provázely už několik dnů, začaly v noci 9. ledna. Přes den nabývaly na intenzitě a zkracovaly se tak, že jsem věřila, že se holčička narodí ještě ten den. Chtěla jsem zůstat doma, v hýčkající péči mého milovaného muže, co nejdéle. Ale moje dula, Petra, měla obavy z „nevyzpytatelnosti porodu koncem pánevním“. Může mít prý pomalý nástup a potom téměř překotný závěr. Venku chumelenice. V podvečer 9.1. jsme tedy vyjeli na 35 minutovou cestu do vyškovské porodnice. Na příjem jsme dorazili v 18.00. Prostředí nemocnic mě vždycky trochu stresovalo a tato skutečnost se projevila i u porodu. O to víc, když mi pan doktor oznámil, že jsem otevřená jen na prst a že to bude „běh na dlouhou trať“. Se shovívavým úsměvem mi popřál štěstí a odešel. Kontrakce se prodloužily, zmírnily.

V tuto chvíli musím napsat, že nebýt Petry, ten večer neporodím anebo dojde na akutní sekci. Byla mi (nejen) v tu chvíli obrovskou podporou, dokázala obrátit moji pozornost do mého těla, nevnímat rušivé vlivy kolem a naučila mne přijímat kontrakce, jako sílu, která vede dcerku ke mně.

Začátek porodu byl poměrně zdlouhavý. Po čtyřech hodinách otevřena na dva centimetry. Po další hodině na čtyři. Kolem půlnoci mi blesklo hlavou, že tohle už dlouho nevydržím. A najednou nucení tlačit, všechno nabralo ohromnou energii, otevřena na deset centimetrů. Rodila jsem ve stoje, zavěšená na manžela, jakoby se vše odehrávalo beze mě, Jako bych jen tiše přihlížela. Cítila jsem, že jsem porodila plodový vak velký asi jako pěst. Personál vyškovské porodnice byl velice trpělivý. Jelikož je porod koncem pánevním běžně lékařsky vedený, opodál postával lékař a lékařka s porodní asistentkou. Nechali mne však, abych si sama určila polohu k porodu, do celého dění vůbec nezasahovali. Po přemístění na porodní lehátko lékař prořízl plodový vak a provedl nástřih hráze 1 cm, se kterým jsem souhlasila. Eliška se narodila po dvou dalších kontrakcích ve 2.34 10. 1. 2017. Byla malinká (2.630 g a 48 cm). Slyšela jsem ji jen tiše hlesnout a poté už byla u mne na břiše, neplakala, ozvy měla po celý čas krásné, byla úžasná. Všechno mi tolik usnadnila :)

Bonding na porodním boxu trval jen asi hodinu a půl. Bohužel musím vytknout porodní asistentce, že nás víceméně vyhodila, protože byla před koncem směny zřejmě nervózní, aby stihla vše uklidit a nachystat na předání služby. Nicméně, jelikož jsem se po porodu cítila skvěle, sama si došla do sprchy a sama na poporodní oddělení, oznámila jsem personálu, že hned jak to půjde, chceme jít domů. V porodnici byla v tu dobu karanténa kvůli chřipce a žádný nadstandardní pokoj nebyl volný, takže manžel musel, bohužel, odjet domů. Do vizity jsem stejně nezamhouřila oko, užívala jsem si společné minuty s Eliškou a těšila se domů. Všichni brali náš ambulantní odchod zcela bez problémů, žádné vyčítavé pohledy, žádné kárající poznámky, po vizitě nám vystavili propouštěcí zprávy z porodního i novorozeneckého oddělení a kolem půl dvanácté už jsme nasedali do vyhřátého auta k manželovi a jeli vstříc domovu.

Ambulantní porod byl jednoznačně nejlepší rozhodnutí, které bych udělala (a jednou udělám :)) znovu. Doma, v péči manžela, jsme se obě s Eliškou zavrtaly pod společnou peřinu a krásně se zotavily. Nemocnice nikdy nemůže nahradit komfort a pohodlí, které máme doma. Samozřejmě je-li někdo, kdo se o nás postará.

Z porodu jsem si odnesla hlubokou úctu a pokoru k ženskému tělu, k síle, kterou dokáže vyvinout a k inteligenci miminka. Byl to neuvěřitelný zážitek. Velice silný. A jsem moc ráda, že jsem ho prožila co nejpřirozeněji, jak to v tu chvíli bylo možné.

čtvrtek 2. března 2017

Příběh Kristýny

Byl to můj druhý porod, na který jsem se připravovala ještě dřív, než jsem otěhotněla. První porod proběhl klasicky nemocničně se vší „parádou“, a tak jsme si se synem odnesli šrámy na duši a porodní trauma. Věděla jsem, že další miminko chceme, ale určitě ho chceme na světě přivítat jinak. I vydala jsem se na dlouhou cestu za poznáním přirozeného porodu a zpracováním traumatu. 

Při jedné z meditací - prenatální komunikaci - ke mně přišla jiná Dušička (vždy chodil můj první syn) a já ten den zjistila, že jsem těhotná. 

Těhotenství bylo krásné, bezproblémové a v krásném napojení na mé miminko. Celou dobu jsme spolu komunikovali. Bylo 19. 2. 2017 v 23.45 a mě probudily lehké vlny porodní bolesti. Krásně se daly prodýchat. Vlezla jsem si do vany, zapálila svíčku, povídala s miminkem a vyprávěla mu, že asi přišel náš čas, čas zrození. Manžel ležel vedle syna, který spinkal. V půl druhé jsme volali naší PA, že se něco děje a brzy vyrazíme. 
V půl třetí už jsme vyjížděli na hodinu dlouhou cestu do Neratovic. Měla jsem v uších sluchátka s meditační hudbou, kterou jsem poslouchala celé těhotenství a v sobě jsem cítila klid. Kontrakce se protáhly z 5 na 8 minut. Ve tři hodiny mi praskla voda. V půl čtvrté jsme byli na místě a v patře na nás čekala usměvavá porodní asistentka. Na řadu přišly monitory, při kterých jsem stála a houpala se v bocích. Nikdo na mne nemluvil, nesahal na mne. Bylo šero a ticho. Na příjmu byla mladá doktorka, která mne vyšetřila a sdělila, že jsem otevřená na 7-8 centimetrů. Nádhera :-) 
Přešli jsme na sál a spustila se jízda. Vlny se staly velmi rychlými a byly intenzivnější a já přidala na hlase. Měla jsem připravenou hudbu, vůni, ale nic z toho jsem nepoužila. 
Ponořila jsem se do sebe, k miminku, ale vlny mne velmi rychle ochromily. Přicházely jedna za druhou. Náš syn Michael se narodil ve 4.50 za tmy, ticha, za svitu hvězd a v naprostém soukromí, jen za účasti mého muže a mojí porodní asistentky. Narodil se ve stoje, kdy jsem si držela hlavičku miminka a čekala, než přijde další vlna a vyjde i tělíčko. Syn vplul do mé náruče za pomoci mé PA, kterou jsem požádala o pomoc, a rovnou jsem si jej přiložila na prsa, kde už zůstal. 
Pupečník jsme nechali dotepat. Během chvíle vyšla placenta. Míša vážil 4.160 g a já měla poranění, které bylo nezbytné šít. Nicméně se natržení nádherně zhojilo. Srdíčko si doktorka poslechla u mě na břiše, nikdo nás nerušil a my si tak mohli užívat nádherný 2,5hodinový bonding a konečně začali vybírat jméno. Tohle je ta pravá láska na první pohled! 

Vážení proběhlo při odchodu ze sálu. Vše, co jsem uvedla jako porodní přání, plně respektovali, byli nesmírně milí a vstřícní. Chtěla jsem jít původně domu hned, ale nebylo mi úplně dobře a poranění bylo větší. Takže syn přijel za námi a čas jsme trávili všichni spolu tam. 

Druhý den jsem oznámila, že chci jet domu, a pediatr přisvědčil, ze mě chápe, že mám doma chlapečka, a že s tím nemá problém, a připraví dokumentaci. 

A tak jsme si konečně mohli užívat toho nádherného štěstí všichni čtyři v našem rodinném hnízdě. Klaním se před moudrostí Duší, které si nás vybírají, a děkuji svým dvěma synům, že jsem se od nich mohla tolik naučit. Nikdo není větším učitelem, než naše děti. To je náš příběh krásného přirozeného porodu s brzkým odchodem domu.