pátek 30. prosince 2016

Příběh Zuzany

Bylo 15. 3. 2013 a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Radovala jsem se necelý týden; bohužel jsem potratila. Když se nám i nadále půl roku nedařilo otěhotnět, začal maraton vyšetření, hormonální léčba atd. Měla jsem pocit, že potkával zásadně jen těhulky. Ptala jsem se Boha, proč mi nechce dát dítě.

Přesně po roce jsem našla lehce pozitivní těhotenský test. Nemohla jsem být šťastnější. Ovšem tělo po všech těch hormonech protestovalo. Zvracela jsem od rána do noci a musela jsem být hospitalizována ve 35. týdnu, kdy jsem si myslela, že dceru vyzvracím. Tím jsem si zřejmě vyvolala porod.

Voda mi praskla v půl páté odpoledne a v devět 9 večer, kdy jsem měla velké bolesti, do mne naprali oxytocin, abych se začala otevírat. Byla jsem dlouho jen na 2 prsty. Bolesti šílený, chtěla jsem umřít. Kdo oxytocin zažil, tak ví. Dcera se narodila o měsíc dřív. Byla naprosto v pořádku, vážila 2700 gramů, ale tím, že byla narozena před 36. týdnem musela byt týden na JIP. Doktoři a sestry v písecké porodnici byli skvělí, ale já jak jsem nebyla doma, tak jsem propadla depresi. Celou dobu jsem jen brečela a dcera taky. Kojení absolutně nešlo. Jedním slovem horor, poporodní blues. Věděla jsem, že chci další děti, ale při pomyšlení na porod a vůbec celé těhotenství, jsem chtěla další dítě méně a méně.

Neplánovaně jsem opět otěhotněla, když dcera oslavila rok. S pozitivním testem jsem se téměř složila. Ihned mne přepadla představa dalšího příšerného porodu a pocit, že dceři beru její pozornost a vůbec vše, co jí patří. Těhotenství probíhalo jako poprvé bez větších komplikaci. Opět jsem tedy denně zvracela a musela být hospitalizována, ovšem tentokrát jsem po pár hodinách podepisovala revers. V naší místní nemocnici je to peklo, chování personálu horší než ke zvířatům. Řekla jsem si: Sem už mne nikdo nedostane ani s třískou! Bála jsem se porodu, tak strašný strach jsem měla. Často jsem v noci potichu brečela, nedokázala jsem se smířit s tím, že bych musela být bez dcery. Jsem k ní dodnes pevně připoutaná.

Snažila jsem se najít nějakou alternativu a v tu chvíli to přišlo. Ambulantní porod! Neskutečně jsem se pro tu myšlenku nadchla. Proseděla jsem celé hodiny u internetu a studovala vše, co bylo dostupné. Jen chování lidí v mém okolí mne mrzelo. Vyslechla jsem si, jak jsme s manželem nezodpovědní a jak riskujeme život dítěte apod. Zkrátka odsuzovali to, o čem nevěděli absolutně nic.

Nastal 38. týden a ve 2 ráno mne vzbudila bolest. Jelikož jsem celé těhotenství zvracela a nosila na rukou do schodů a ze schodů do 3. patra dcerku a nákupy, tak mne to vlastně ničím nepřekvapilo. Došla jsem si na WC a pak zpět do postele. Ovšem, jak jsem si lehla, tak se bolest zvětšovala. Když se bolest dostavovala pravidelně po 8 minutách, tak jsem začala mít nervy a došlo mi, že je to tady. Ihned se začaly dostavovat vzpomínky na špatný předchozí porod a pravidelně jsem mezi kontrakcemi zvracela. V půl šesté ráno jsem vzbudila téměř na kolenou v bolestech manžela a dcerku. Na příjmu v porodnici mi bylo sděleno, že jsem otevřena už na 6 prstů. Sepsali jsme společně papíry a šla jsem ihned na sál. Po celou dobu porodu jsem měla nemocniční porodní asistentku. Úžasná ženská! Šla se mnou do sprchy, po celou dobu mne uklidňovala, byla neskutečně hodná. Nestihla jsem předat porodní plán a jen v rychlosti jsem jí sdělila, co bych chtěla a naopak nechtěla. Naprosto ve všem mi vyhověla. Rodila se mnou taky jen ona, nikdo zbytečně navíc. Žádný oxytocin, nic, takže bolesti byly samozřejmě 1000x menší a všechno tak strašně rychlé. Hned, co jsem dostala do náruče syna, tak jsem řekla, že se těším na třetí dítě. Nádherný rychlý porod. Tolik jsem se bála a nakonec jsem byla unešená.

Po 2 hodinách jsem si došla na příjem pro tašky a odešla po svých na pokoj. To byla první chvíle, kdy na mne doktoři a sestry koukali s otevřenou pusou. Chvilku jsem odpočívala a přibližně po půl hodině jsem došla za sestrami s tím, ať mi zavolají doktorku, že odcházíme domů. Koukali nevěřícně a než přišla doktorka, tak jsem se rovnou oblékla z erárního do civilu. Přišla doktorka a neřekla jediné slovo proti našemu rozhodnutí. Syn se narodil jen o 10 dní dřív, měl 3000 gramů, dýchal sám, vše bylo v pořádku. Já se cítila plná energie. Chvilku jsme si povídali, nabídla mi na podepsání negativní revers. Před odchodem nám řekla, že kdybych měla já bolesti anebo bylo něco s malým, tak to že jsem odešla na revers neznamená, že máme u nich dveře zavřené :) Přišel dětský lékař. Sympaťák. Otevřel dveře a řekl "tak vás jdu maličko postrašit", načež jsem řekla, že to chápu, že se z jejich strany přeci musí krýt, kdyby něco. Zkontroloval malýho a dal mi podepsat papíry. Jen se zeptal, jestli nechci zůstat aspoň 24h, ale odmítla jsem. Porodnici jsme od porodu opustili po nějakých 5 hodinách.

Všichni na mne jen nevěřícně koukali, jako bych prý nebyla vůbec po porodu. Lítala jsem jako včelka, ale za to mohla ta euforie a radost, že jdeme domů. Tentokrát žádný poporodní blues, pláč, nic. Jen radost, spokojenost a vzpomínka na nádherný 7hodinový porod. Personál top. Nikdo neřekl jediné špatné slovo. Všichni ochotní, milí, co víc si přát. Možná jsem jen chytla ty správné lidi. Kdo ví. Písecká porodnice bude pro mne vždy tou nejlepší :)