Milé maminky, náš druhorozený syn Václav se narodil 24. 11. 2016 v porodnici Obilním trh v Brně, ale považuji za důležité se zde zmínit i o mém prvním porodu, také zde 3. 2. 2015, to se narodil náš první syn Vít. I když mezi porody nejsou ani dva roky, moje zkušenosti jsou opravdu rozdílné.
První těhotenství bylo celé bez komplikací, cítila jsem se dobře, chodila jsem do práce, co to šlo. Proto pro mě byl šok, když na druhé návštěvě v porodnici mi doktorka oznámila: „Tak co to máme s tím tlakem? Zatím to na žádný porod nevypadá a tak si vás tu už necháme. A že bychom to zítra vyvolali?“ Koukala jsem jak z jara a nechápala, na tuhle variantu jsem 6 dní před termínem vůbec nepomyslela. Nutno dodat, že mám po plastice ledviny a na nefrologii mě hlídají kvůli hypertenzi, ale vše bylo celé těhotenství OK. Hlídal mě i můj gynekolog, který má s ledvinami zkušenost. V té době jsem prostě byla ještě zvyklá doktorům zcela věřit. Marně jsem vysvětlovala, že tlak mívám prostě vyšší než jiní, a k tomu mám ještě syndrom bílého pláště. Argument typu UBLIŽUJETE MIMINKU, mě však položil a rezignovala jsem. Zmohla jsem se jen na to, že si domů dojedu pro tašku a pak si o tom chci ještě promluvit s nějakým dalším lékařem, ať mi podrobně vysvětlí postup. Jenže odpoledne už to jelo, ani jsem se nenadála a vlastně se mnou udělali příjem (nějak jsem to v tom vyplňování papírů ani nepostřehla) a žádný doktor stále neměl čas. A hned, že mi sestra zavede jakousi tabletku, když jsem odmítla, byla jsem hned TA PROBLÉMOVÁ. Tlak mi stále měřili a stále stoupal a stoupal do rekordních výšek… Raději nevzpomínat, jak mě tenkrát rozložili. Druhý den vyvolávaný porod. Nebudu se rozepisovat, malému se ven nechtělo, tak do mě toho samozřejmě spoustu nastrkali a napíchali. V podstatě jsem nezažila kontrakce, protože to děsně bolelo v kuse, já pak už jen ležela jako placka a snažila se být při vědomí. Měla jsem velké štěstí, že to nakonec neskončilo císařem (jak už mě paní doktorka strašila). Víteček byl naštěstí v pořádku. Ale samozřejmě se na nás tento umělý zásah podepsal. Já byla dost zdevastovaná fyzicky i psychicky a kojení nám v porodnici vůbec nešlo. Nechali si nás tu od úterý do soboty a to ještě strašili, že jestli se malý nevykadí, nechají si nás tu i déle. Kolik jsme nakojili - navážili jsem si musela raději vymýšlet. Do toho jsem dostávala samé scestné rady, jednou bez mého vědomí dostal malý i UM a při odchodu mě sestra ještě pro povzbuzení řekla: “Vy to kojení doma nezvládnete, kupte si hned kloboučky.“ A přestavte si, doma nám to kojení hned začalo jít. Nicméně, Víteček byl velmi nespokojené miminko a přes veškerou péči mám pocit, že prvních cca 5 měsíců proplakal.
Po porodu se mým tlakem už nikdo nějak nezabýval, moje podezření je (a mám to i nepřímo potvrzeno), že v době mého prvního porodu, přestavovali Bohunice a mělo nás kolem mého termínu rodit více a tak u těch, které měly nějaký náznak problému, automaticky tlačili k „plánovanému“ porodu.
A už dost špatných vzpomínek. Znovu jsem otěhotněla, když prvnímu byl rok a měsíc. Měli jsme velkou radost. A hned od začátku jsem věděla, že to nesmí dopadnout stejně. Takže tentokrát jsem se daleko více všemožně informovala a úplně přehodnotila svůj postoj k porodnicím. Předpřipravila jsem se argumenty a také lékařskými zprávami od mých rozumných doktorů (gynekologa, nefroložky), kteří mě potvrdili, že můj zdravotní stav umožňuje přirozený porod. Také jsem si poctivě vedla naměřený tlak doma za poslední měsíc. Do porodnice na kontrolu jsem šla poprvé 14 dní před termínem. Tlak mě zase vyskočil při měření na 150/100,ale tentokrát si to nějak nechali vysvětlit. :-)Takto jsem absolvovala dvě návštěvy v ambulanci porodnice. Na další „po termínovou“ už naštěstí nedošlo.
V den termínu jsem byla psychicky vyrovnaná a těšila se na porod. Dala jsem si svoji dávku maliníku, lněného semínka a navečer zašla ještě na chvilku na kamarádčinu oslavu narozenin do místní kavárny, dala jsem si pizzu z chilli papričkou a svařáček. 22měsíčnímu synovi se nechtělo jít domů po svých nožičkách a tak jsem si ho posadila na břicho a odnesla domů, večer se přičinil i manžel J. A pak už to bylo rychlé. Ve tři hodiny ráno mi praskla voda, do porodnice jsem jela za dvě hodiny s kontrakcemi po 3 minutách (poprvé jsem poznala, co jsou to kontrakce a ze začátku se divila, že to není tak zlé). Náš krásný Vašík se narodil v 8:10. Nebylo to zrovna bezbolestné, pořádně jsem si i zakřičela, ale věděla jsem, že to jde tak, jak má. Téměř celou dobu jsem prochodila, sprchovala se nebo se věšela na žebřiny či manžela, na postel jsem vylezla téměř až na závěr a porodila vkleče. Takže vše úplně jinak než minule. Bez nástřihu, bez injekcí a různých oblbováků a bez doktorů. Byla jsem moc hrdá na malého i na sebe a hlavně jsem si uvědomila, že jsem při smyslech a můžu si tento krásný okamžik naplno vychutnat. Vašík se téměř hned krásně přisál.
Po odvozu na šestinedělí, jsem si hned užívala malého a nenechal se tentokrát vykolejit chováním některého personálu. Nutno říct, že jsem chytla asi nějakou lepší směnu, noc před odchodem domů, totiž evidentně nastupovala směna, kde jsem poznala ty nepříjemné sestry, co jsem vyfasovala minule. Brrrr! Domů jsem odcházela za 48 hodin, nakonec jsem se tak rozhodla i kvůli klidu tatínka a mojí mamky. Víteček to doma s tatínkem zvládal dobře. Stihli jsme i všechny vyšetření. V porodnici jsem tentokrát spala dvě noci i tak jsem toho měla dost. Doma je doma a patřičně jsem si to hned užívala.
Jak to bylo s propuštěním? Odpoledne před odchodem domů jsem se domluvila na šestinedělí, kde bez problémů sepsali můj odchod a reverz. Setra mi poradila, ať se raději domluvím i na novorozeneckém, že pak ráno budu mít vše nechytané a taky, ať si dám pozor, ať malému neodstraňují pupečník (to pak rádi vidí jako problém s propuštěním). Odpoledne tedy za mnou měla přijít doktorka, ať se domluvíme na odchodu, ale to jsem evidentně narazila. Paní doktorka nám s manželem udělala emotivní přednášku o všemožných komplikacích a opravdu hodně strašila. Poděkovali jsme jí a řekli jí, že jsme si vědomi naší „nezodpovědnosti “. Ráno u vizity jsem se znovu připomněla, ale nic nachystáno neměli a o ničem nevěděli. Nicméně s odchodem po prohlédnutí Vašíka problém nedělali a ještě mi nabídli, že rychle udělají i ten odběr z patičky.
Myslím si, že rovnou ze sálu by propuštění bylo snadnější než z poporodního. Ale já úplně neměla odvahu to tak udělat. Přece jen jsem se trochu bála, že se můžou vyskytnout nějaké komplikace, které by měli umět v porodnici řešit líp než já. Na druhou stranu, pokud máte na doma domluveného pediatra a PA, je miminko možná i více kontrolováno než v porodnici, kde to jde jak na běžícím pásu. Možná si říkáte, proč jsem šla znovu po špatné zkušenosti znovu na Obilňák? Přes všechny špatné zkušenosti s personálem, a to především na poporodním, jsem přesvědčená, že zde jsou velmi kvalitní PA, které si v obou případech jen chválím. Respektovaly naše soukromí, přišly, když jsem potřebovala. U prvního porodu mě naopak PA, dokázala povzbudit, po té, co mě vždy doktorka přišla vystrašit. Vždy je to však o lidech a štěstí na koho narazíte.
Nutno dodat, že Vašík je spokojené miminko a hezky papá a spinká. I díky mé lepší fyzické a psychické kondici, ty moje dva miláčky zvládám doma lépe než minule jednoho.
