Porod samotný byl úžasný. Předtím jsem rodila před 11 lety v Praze Krči, takže jsem přesně věděla, co nechci. Zatímco ale první porod byl relativně rychlý, dcerka na sebe teď nechala čekat. Týden jsem přenášela, už jsem byla objednaná na vyvolávací masáž, když mi ve tři ráno praskla plodová voda. V šest jsme dorazili do porodnice (přece jen, druhorodička a hodina cesty, tak jsme nechtěli déle čekat). Jenže celý den se nic nedělo. Naštěstí nás nechali na čekankách i s manželem - pár, který přijel k porodu po nás a také dlouho čekal, umístili ochotně na porodní sál, aby tam mohli mužové zůstat přes noc a nemuseli se vracet do Prahy. Odmítla jsem ATB kvůli odtoku plodové vody, pan doktor mi to odsouhlasil s tím, že si taky myslí, že je to k ničemu, ale že nabídnout je musí. V noci se rozjely slabé a nepravidelné kontrakce, čekala jsem, že budou chtít vyvolávat, ale ráno mě další lékař zkontroloval a oznámil, že se sice pomalu, ale přece otevírám, takže nic se urychlovat nebude. Ve tři odpoledne jsem dostala klystýr, jelikož jsem chtěla do bazénku, a poté se kontrakce rozjely doopravdy. Přesto to trvalo ještě do osmi do večera, než se malá Izabelka narodila. Byli jsme na sále jen s manželem a dulou, porodní asistentka jen kontrolovala ozvy a jinak přišla až na konec a lékař jen zkontroloval a zašil povrchové natržení. Nechali nás a přírodu konat, nic nevnucovali, jen povzbuzovali. Všichni, s kým jsme přišli do styku za tu dobu, byli skvělí, respektující, snažili se maximálně pomoci. Měla jsem k dispozici bazének a stoličku, ale porodila jsem nakonec ve stoje, zavěšená do takových popruhů - manžel už mě po té dlouhé době kontrakcí neudržel a ve stoje mi to vyhovovalo nejvíc. Pak nás nechali v klidu ležet a zvykat si na sebe, malá se sama přisála. Po dvou hodinách jsem došla po svých do sprchy, i když jsem prý měla větší krevní ztrátu. Tenhle porod byl náročnější a bolestivější než můj první, přesto na něj ráda vzpomínám - nějak mě vnitřně posílilo vědomí, že jsem to dokázala, i jsem se fyzicky mnohem dříve zotavila, a taky ten společný prožitek posílil můj vztah s manželem (i když jsem si dopředu nebyla jistá, jestli ho tam budu chtít).
Stále ale lituju, že jsme nešli domů hned z porodního sálu, protože šestinedělí tam je opravdu zoufalství. Dcerka je mé druhé dítě, přesto se personálu málem podařilo mě přesvědčit, že nebudu kojit a nacpat jí dokrm UM. Se synem jsem předtím žádný problém s kojením neměla, takže jsem nic takového nečekala a psychicky se nepřipravila. Ale sestra za námi druhou noc po porodu co hodinu chodila a vehementně tvrdila, že malá pláče, protože nebudu mít dost mléka a ona je dehydrovaná a hladová, a že jí hrozně trápíme, když dokrm odmítáme (měli jsme nadstandard a manžel tam byl celou dobu s námi). A že ji nemůžu mít pořád u prsu, protože mi zničí bradavky. Dětská doktorka mě pak dorazila tím, že je sice fajn, že syna jsem kojila bez problémů, ale že to je před 11 lety a že už jsem stará matka, takže budu mít určitě problém (to vše 24-30 hodin po porodu, tudíž žádný důvod k panice, že se laktace nerozjede). Takže malá plakala a já se stresovala že umře hlady a/nebo mi rozkouše prsa a nepůjde to už vůbec. Nakonec jsme prchli na reverz o den dřív, doma se kojení samozřejmě krásně rozjelo. Podotýkám, že malá měla přes 4 kg, takže smrt hladem jí opravdu nehrozila.
Takže bych chtěla varovat ty, kdo váhají tak jako jsem váhala já - v Rakovníku určitě raději volit ambulantní porod. Já jsem se bála, protože po prvním porodu jsem ještě po dvou dnech omdlívala a pak měla horečky. Navíc jsem věřila, že na nadstandardu nemůže nastat problém, když tam budeme s manželem spolu. No, jsem poučena pro příště, pokud nějaké nastane :-).
