Náš porodní příběh začíná 11.6.2018 okolo 21. hodiny, kdy jsem si uvařila "elixír lásky" - hřebíček, skořice, zázvor, růžové víno a k tomu si dávala salát s olivovým olejem. O hodinu později jsem usnula a probudila se přesně o půlnoci kdy mě vzbudilo pobolívání bříška. Šla jsem na wc a bylo mi jasný, že už je to tady, protože tělo se dalo do pořádné očisty. Po chvilce se rozjeli vlnky - nebyli nijak pravidelné, ale zato silné. Zapálila jsem si svíčky, pustila relaxační hudbu a sedla si do vany, kterou jsem si minimálně na půl hodiny užívala jak nejvíc to jen šlo. Když jsem vylezla z vody, vlnky zesílily ve vlny, po samovyšetření jsem zjistila, že se opravdu začíná něco dít a že jsem otevřená tak na 2-3 prsty. Nalila jsem si multivitamínový džus, chodila po kuchyni, vlnila se, občas už bylo potřeba i prodýchávat a když mi začínala být trošku zima, zachumlala jsem se do peřin a pustila si film. V jeho průběhu jsem si vlny prodýchávala občas v podřepu, na kolenou, ale nejvíce mi vyhovovala poloha na všech čtyřech. Takže kdykoliv pak přišla vlna, zabořila jsem hlavu do peřin a se zavřenýma očima se soustředila jen na sebe, miminko a vizualizovala jsem si pomalu se otevírající poupě růže. Jakmile vlna skončila, zakoukala jsem se zpět do filmu. Ve tři ráno jsem byla otevřená už asi na pět prstů, dala jsem si sprchu, dochystala si věci které budu potřebovat, dopila další skleničku džusu, prodýchávala stále silnější vlny a zjistila, že do konce filmu zbývá asi 25 minut. Řekla jsem si "to prostě dokoukáš a teprve potom někam můžeš jet, věř miminku a svému tělu". Po skončení filmu jsem zvedla telefon a zavolala kamarádovi se kterým jsem byla domluvená na odvoz do Vyškovské porodnice, můj táta s mamkou byli sice doma, ale měli na "starost" staršího syna a já nechtěla aby se jeden vzdálil od druhého, protože vím, jak na ně tyhle situace působí - prostě potřebují být spolu. No jo, ale můj "odvoz" mi to nezvedal, zaculila jsem se a říkám si "to není možný"! Tak jsem zavolala jeho mamce, ta hned utíkala za ním, probudila ho a do půl hodinky byl pro mě jak na koni. Vzal mi tašku, autosedačku, rozloučil se s mojí mamkou a jeli jsme. Po cestě vlny byli silnější a silnější, pomáhalo mi hluboké dýchání, pevné držení se bezpečnostního pásu a když bylo nejhůř tak jsem držela za ruku ještě mého milého řidiče, který mi byl neskutečnou oporou, podporou a jsem moc ráda za to, že jsem oslovila právě jeho. Po příjezdu do porodnice jsme ještě čekali na moji porodní dulu Staňku a u mě začínalo jít do tuhého - vlny pravidelné po dvou minutách, ale uměla jsem pracovat s dechem, takže nebyl problém je zvládat. Do nemocnice jsem zatím nechtěla, takže jsme byli na lavíčce venku, bylo mi na čerstvém vzduchu moc dobře. Po příjezdu duly už jsem se cítila nějaká až moc otevřená a říkám, že si potřebuju přitlačit. Takže hned jsme zvonili na příjem, rozloučila jsem se s mým doprovodem a s dulou jsme šli dál, převlékla jsem se a bolest mě srazila na kolena - tam přišla krize, byla jsem z toho prostředí nesvá, při vlně nedýchala správně a nebýt Staňky, uklidnění a vrácení se do původního stavu bych to asi nezvládla. Porodní asistentka na příjmu nebyla moc milá a když mi řela "uděláme monitor" mám pocit, že jsem na ni prostě už jen zařvala, že žádný monitor nechci, že ho nedám a že cítím hlavičku. Tak mě doprovodila na porodní box, kde jsem měla nachystanou žíněnku a vše co bych mohla potřebovat. Zeptala se jestli mě může vyšetřit, tak jsem souhlasila už jen proto, abych měla od ní pokoj a mohla se zpět ponořit do sebe. A světě div se, branka úplně zašlá a hlavička se prořezávala ven. Jsem si v duchu jen říkala "Občas by nebylo naškodu poslouchat rodičku". Řekla, že nás tam s dulou nechá samotné a že až se bude tlačit hlavička úplně ven ať dá Staňka vědět. Pak zaklepala a došla, že se střídají směny. K mému velkému překvapení a úlevě se ve dveřích objevila známá tvář PA Evičky, která na mě jen mrkla, zavřela za sebou zvenku dveře a nechala nás v klidu. Zaujala jsem polohu na čtyřech, ve vlnách, které pomalu ztráceli na pravidelnosti, ale za to nabírali na síle jsem si jemně mručela, poslouchala miminko, občas si jemně přitlačila a v pauzách jsem jen odpočívala, prodýchávala a užívala si celý ten moment vědomého rození. Staňka mi nahřívala hráz, mačkala kříž, hladila mě a to pro mě byla neskutečná úleva. Když jsem cítila hlavičku už hodně nízko a blízko, praskla mi voda. Po pár dalších vlnách už hlavička pomalinku začínala lézt ven, byla jsem klidná, dýchala a mručela. Připadalo mi to neskutečný a všechno nějaký až moc rychlý. Pak už jsem cítila, že je to tady, hlavička se prodrala na svět a Staňka volala Evču, přiběhla, řekla, že má miminko šňůru kolem krku a jestli bych mohla trošku přitlačit jen aby se prodrali ramínka ven a miminko už bylo u mě. Nadechla jsem se, jemně zatlačila a miminko bylo na světě. Hned jsem si je přivinula do náruče. Je to kluk! Vítej Gabrielku!! V tu chvíli pro mě přestalo existovat všechno kolem. Vlna euforie, pokora ke svému tělu a tolik, ale tolik lásky. Pomalinku jsme se seznamovali a mazlili, po dotepání pupečníku jsem si ho sama i přestřihla, nechala miminko zkontrolovat (s úsměvem na rtech a větou "chci ho hned zpět") Staňka šla se sestřičkou a hned mi nesli nahatého Gabrielka zpět na mé tělo. Neměla jsem až na dvě malinké trhlinky žádné zranění a tak to vyřešili tři kosmetické samovstřebávací stehy. Gratulace od Staňky, Evičky, dětské sestřičky i doktorky (u porodu jen dula a PA), zbytek personálu jen na nezbytně dlouhou dobu, po porodu placenty, která mi byla předaná do chladícího boxu se s námi doktorka rozloučila. Všichni byli úžasně milý a vstřícní. A já s Gabrielkem jsme se začali pomalu sžívat a poznávat. Gabko se rozkoukával po světě, já byla úplně naměkko, vnímala jen jeho a Staňka na mě koukala jak na svatej obrázek, občas nás vyfotila a ten moment z hlavy doufám nikdy nedostanu. Po dvou hodinách jsem si dala sprchu, byla i s malým předaná na dětské, po prohlídnutí malého jsme podepsali papíry a byli ambulantně propuštění domů. Teď už věřím tomu, že je možné se po porodu, který je plně přirozený bez zásahů a medikací cítit výborně a po pár hodinách odejít a vypadat jako bych ani nerodila. Děkuji svému nejkrásnějšímu chlapečkovi, že si mě vybral za mámu a dal mi možnost tohle zažít, svému tělu, své rodině, kamarádovi, skvělé porodní dule a kamarádce Staňce a v neposlední řadě i Vyškovské porodnici a jejímu personálu od kterého by se mohli ostatní porodnice i personál hodně co učit.. :)
PORODNÍ PŘÍBĚH Z POHLEDU MÉ MILOVANÉ DULY: Když mě oslovila Peťa s tím, že je těhotná a že by si přála, abych ji doprovodila k porodu, věděla jsem, že tohle si obě užijeme. Jen jednou jedinkrát jsme se za celé těhotenství potkaly, měla pořád někam na spěch, pořád nějaké plány… Podruhé se nám již setkat nepodařilo, i když ne tak docela. Po zbytek těhotenství jsme si poměrně intenzivně dopisovaly a řešily jsme spousta osobních věcí, strachů a měla jsem pocit, jako bychom se znaly už od nepaměti. Když se už pomalu blížil termín, Peťka si ještě jen tak zaběhla na kurz Hypnoporodu, kde se krásně naučila relaxovat, což jí velmi pomohlo z každodenního shonu se uvolnit. Naše konverzace pokračovala a já věděla, že jí to jde skvěle, věřila jsem, že to všechno v pohodě zvládne. Měla připravené dobré zázemí v pečlivě vybrané porodnici a tělo se postupně chystalo každým dnem. Už jen počkat na miminko, kdy se rozhodne. Ke konci těhotenství to pro ni nebylo snadné, na poslední chvíli se jí stalo několik ne úplně pěkných zážitků, ale vzájemně se nám podařilo je překonat. Poslední týden byly bouřky, počasí si dělalo, co chtělo, a každý večer probíhaly poslíčky, vždy nakonec vše ustalo. Snažila jsem se ji povzbudit, jak se tělo krásně chystá a že má ještě dostatek času, pan doktor ji přece říkal, že se na další návštěvě neuvidí. Peťa chtěla už hrozně moc porodit, měla všechno nachystané a prostě už neměla co dělat, už jen to miminko jí chybělo. Byla to poslední zkouška trpělivosti. V pátek ráno jsme jely po dlouhotrvajících stazích do porodnice, každá zvlášť, protože jsme to od sebe měly poměrně dost daleko a pro mě by to byla velká zajížďka, tak jsme se dohodly, že se potkáme až tam. Jenže po příjezdu vše ustalo a pro Peťu přišlo velké zklamání, protože nález na porodních cestách nebyl vůbec k porodu. Nevadí, setkaly jsme se, odvezla jsem ji domů a snažila jsem se ji uklidnit. Řekla jsem jí, až bude mít doma klid, ať všechny emoce pustí, ať si klidně popláče… Ale že není kam spěchat, miminko si vybere ten nejlepší den, protože tentokrát jsme narazily na ne moc vstřícnou směnu, to jsme ještě netušily, jak miminko bylo moudré. Víkend se přehoupl a blížila se další kontrola v porodnici, ano ta, kterou pan doktor přece slíbil, že už nestihneme. Peťa už byla trochu nesvá, že už chce rodit, že neví, jak to pozná, poradila jsem jí ohledně samovyšetření a že si může dát svařené víno s kořením, který jsme pojmenovaly „Nápoj lásky“, ten dva večery po sobě poctivě popíjela. Podruhé to již spustilo skutečně porod, ale jaksi se mi zapomněla zmínit, takže jsem šla normálně spát. Vzbudil mě až k ránu telefon, že už je na cestě do porodice. Naštěstí to mám do porodnice 20 minut svižné jízdy a tak přidávám do kroku. Peťka na mě i se svým kamarádem (řidičem) čekají na chodbě před porodním sálem, tentokrát poznám na první pohled, že už skutečně rodí a že je dokonce někde hodně blízko před porodem. Najednou řekne, že jí chce na záchod, tam už ji ale jít nenechám, protože mi je jasné, že miminko už chce být s námi. Zazvoním na příjem a tam nám otevře ne moc sympatická porodní asistentka (není nepříjemná, ale ani jedna z nás z ní nemáme dobrý pocit). Peťku to na chvilku vyvede z porodního procesu a zazmatkuje, snažím se jí pomoct zklidnit dýchání, hladím jí, masíruju kříž, pomáhám jí se převléct. Díky tomu, že se jí chce už přitláčet, bravurně odmítá monitor a PA nás odvelí rovnou na porodní pokojík. Tam už Peťa zaujímá svou osvědčenou polohu na čtyřech a nevydává ani hlásku, je úžasně ponořená do sebe a daří se jí kontrakce zvládat. PA jen na mě prohodí, jestli mám něco na nahřívání hráze a že tu nemusí čekat, když tu jsem a že mám jen hlídat, až se začne rodit hlavička, ať na ně zavolám. Kývnu na souhlas a ona odchází. Já se v rychlosti snažím najít v Petině tašce pití a další věci, což se mi nedaří a mezitím vždy na kontrakci tlačím kříže, to ji ulevuje, mezi kontrakcemi ji hladím po zádech a jsem s ní ponořená do porodu. Začínám nahřívat hráz a cítím, jak se s každou vlnou hlavička prořezává víc a víc, po kontrakci se zase schovává zpět. Volám na PA, že hlavička už se začíná klubat a vidím - žádný spěch, nikdo nepřichází. Peťka za celou dobu ani jedenkrát nezasténá, nezakřičí, je naplno v sobě, je tak klidná, tak tichá, vidím, jak její tělo úžasně spolupracuje s miminkem, které si krásně razí cestu. Najednou už vykoukne asi třetina hlavičky a to už vím, že tu bude s námi. Zavolám PA, že už by vážně mohla dojít. Dojde a hlavička najednou vyjede celá, ona je zaskočená, že už je to vážně tady a voláme ostatní. Nechá miminko rotovat, ale moc se mu to nedaří, je omotané pupeční šňůrou s ručičkou u hlavy, Peťka mu musí trochu pomoct přitlačit a za chvilku už je na světě malý Gabriel. Peťka je neuvěřitelně šťastná, opojená hormony a hlavně tak krásná…. Je pro mě v ten moment bohyně, nikdo se neodvažuje tenhle moment narušit. Všichni čekají, jsou milí a vstřícní. Já se snažím v mezičase neohrabaně fotit, čímž mě Peťa zaúkolovala. Připadám si trochu jako Pat a Mat, ale nakonec se mi podaří i několik dobrých snímků. Porod placenty probíhá hladce, bez potřeby jakékoliv pomoci, je krásná… Lékařka, která kontroluje porodní cesty je milá, při šití pár kosmetických stehů prohazuje, že dečka, kterou má Peťka na Gabrielka je háčková, že to pozná, že taky háčkuje a v tu chvilku mi to přijde komické, všichni se smějeme. Pak už přichází konečně chvíle o samotě, malý se bezproblémově přisává k prsu, oba jsou tak nádherní, klidní, propojení. Jediné, co občas naruší tu pohodu, je bolestivé zavinování dělohy. Gabriel za celou dobu nezaplakal, jen když ho nesou za mé přítomnosti změřit a zvážit a okamžitě se v náruči své maminky uklidňuje. Po převozu na oddělení šestinedělí čekáme na kontrolu od pana primáře, aby mohli maminka s miminkem jít společně domů. Obvazuji Peťce bříško šátkem, abych ji pomohla alespoň trochu ulevit od toho nepříjemného zavinování. Po zkontrolování jsou poučeni a propuštěni domů a já se loučím a odcházím… Ten krásný pocit mi v srdci zůstává ještě teď týden po porodu. Přeji si, aby tak krásné zrození mohly prožívat všechny ženy a děti. Jsem vděčná, že jsem u toho mohla být..
