Příběh Kristýny

Byl to můj druhý porod, na který jsem se připravovala ještě dřív, než jsem otěhotněla. První porod proběhl klasicky nemocničně se vší „parádou“, a tak jsme si se synem odnesli šrámy na duši a porodní trauma. Věděla jsem, že další miminko chceme, ale určitě ho chceme na světě přivítat jinak. I vydala jsem se na dlouhou cestu za poznáním přirozeného porodu a zpracováním traumatu. 

Při jedné z meditací - prenatální komunikaci - ke mně přišla jiná Dušička (vždy chodil můj první syn) a já ten den zjistila, že jsem těhotná. 

Těhotenství bylo krásné, bezproblémové a v krásném napojení na mé miminko. Celou dobu jsme spolu komunikovali. Bylo 19. 2. 2017 v 23.45 a mě probudily lehké vlny porodní bolesti. Krásně se daly prodýchat. Vlezla jsem si do vany, zapálila svíčku, povídala s miminkem a vyprávěla mu, že asi přišel náš čas, čas zrození. Manžel ležel vedle syna, který spinkal. V půl druhé jsme volali naší PA, že se něco děje a brzy vyrazíme. 

V půl třetí už jsme vyjížděli na hodinu dlouhou cestu do Neratovic. Měla jsem v uších sluchátka s meditační hudbou, kterou jsem poslouchala celé těhotenství a v sobě jsem cítila klid. Kontrakce se protáhly z 5 na 8 minut. Ve tři hodiny mi praskla voda. V půl čtvrté jsme byli na místě a v patře na nás čekala usměvavá porodní asistentka. Na řadu přišly monitory, při kterých jsem stála a houpala se v bocích. Nikdo na mne nemluvil, nesahal na mne. Bylo šero a ticho. Na příjmu byla mladá doktorka, která mne vyšetřila a sdělila, že jsem otevřená na 7-8 centimetrů. Nádhera :-) 

Přešli jsme na sál a spustila se jízda. Vlny se staly velmi rychlými a byly intenzivnější a já přidala na hlase. Měla jsem připravenou hudbu, vůni, ale nic z toho jsem nepoužila. 

Ponořila jsem se do sebe, k miminku, ale vlny mne velmi rychle ochromily. Přicházely jedna za druhou. Náš syn Michael se narodil ve 4.50 za tmy, ticha, za svitu hvězd a v naprostém soukromí, jen za účasti mého muže a mojí porodní asistentky. Narodil se ve stoje, kdy jsem si držela hlavičku miminka a čekala, než přijde další vlna a vyjde i tělíčko. Syn vplul do mé náruče za pomoci mé PA, kterou jsem požádala o pomoc, a rovnou jsem si jej přiložila na prsa, kde už zůstal. 

Pupečník jsme nechali dotepat. Během chvíle vyšla placenta. Míša vážil 4.160 g a já měla poranění, které bylo nezbytné šít. Nicméně se natržení nádherně zhojilo. Srdíčko si doktorka poslechla u mě na břiše, nikdo nás nerušil a my si tak mohli užívat nádherný 2,5hodinový bonding a konečně začali vybírat jméno. Tohle je ta pravá láska na první pohled! 

Vážení proběhlo při odchodu ze sálu. Vše, co jsem uvedla jako porodní přání, plně respektovali, byli nesmírně milí a vstřícní. Chtěla jsem jít původně domu hned, ale nebylo mi úplně dobře a poranění bylo větší. Takže syn přijel za námi a čas jsme trávili všichni spolu tam. 

Druhý den jsem oznámila, že chci jet domu, a pediatr přisvědčil, ze mě chápe, že mám doma chlapečka, a že s tím nemá problém, a připraví dokumentaci. 

A tak jsme si konečně mohli užívat toho nádherného štěstí všichni čtyři v našem rodinném hnízdě. Klaním se před moudrostí Duší, které si nás vybírají, a děkuji svým dvěma synům, že jsem se od nich mohla tolik naučit. Nikdo není větším učitelem, než naše děti. To je náš příběh krásného přirozeného porodu s brzkým odchodem domu.

Příběh Olivie

Na porod druhého dítěte jsem zpočátku neměla potřebu se nějak extra připravovat. Měla jsem pocit, že všechny informace jsem si načetla v prvním těhotenství, a že rozhodně chci co nejpřirozenější porod bez zásahů. Nicméně v osmém měsíci jsem najednou cítila, že se na miminko potřebuji více napojit. Hodně mi v tom pomohla knížka „Aby porod nebolel“ od Lucie Groverové. Inspirovalo mě to k vnitřním rozhovorům s dítětem a taky dodalo odvahu, že porod spolu prostě zvládneme (a možná i bez bolesti). Zvažovala jsem možnost domácího porodu, ale nakonec zvítězil porod ambulantní, s čímž více souzněl i manžel.

S Olivií jsme se nakonec opravdu na všem domluvily. Slíbila jsem, že do konce ledna odučím angličtinu, v úterý 31.1. tedy poslední hodiny. Co bylo ale důležitější, bylo sehnat nového pediatra, který by byl ochotný nás přijmout i po ambulantním porodu. Stávající pediatra velmi striktně odmítla, strašila a celý rozhovor byl dost nepříjemný. Posledního ledna jsme tedy s manželem zašli za jinou pediatričkou, která taky nadšená nebyla, ale nakonec s domácí návštěvou souhlasila. Jako nejlepší argument ale uvedla, že 11.2. odjíždí stejně na dovolenou, takže to nás zkontrolovat nemůže. Termín jsem měla kolem 14.2. Dohodli jsme se tedy, že pokud to stihnu do 11.2., přijde za námi domů a převezme nás do péče. Více podrobností jsme bohužel nedomluvili (např. kdo udělá odběr z patičky). Ale mně se obrovsky ulevilo a řekla jsem miminku, že teď už může přijít, a že by bylo fajn to stihnout do toho 11.2.

A ve středu v noci (2.2.) se opravdu rozjel porod (o dva týdny dříve). Po třetí hodině mě vzbudila jedna slabší kontrakce, kolem půl čtvrté jsem vstala, že tedy uvidím. Moc jsem nečekala, že bych už skutečně začala rodit. Sprcha mi nebyla už ale vůbec příjemná. Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Odešla mi hlenová zátka, v obýváku praskla plodová voda a můj muž stále odmítal uvěřit, že rodím a lehce panikařil. Ale jen chvilku, jelikož viděl, že se mi opravdu rozjely kontrakce, a že už volám porodní asistence z rakovnické porodnice, se kterou jsem byla domluvená. Chvílemi mně přišlo, že snad porodím doma a že to do porodnice nezvládnu. Moje představa, že tam dojdu pěšky, jelikož bydlíme asi 3 min daleko, vzala za své a byla jsem ráda, že mě muž odvezl i ten kousíček autem.

Do porodnice jsme dorazili někdy po půl šesté a PA už na mě čekala. Měla jsem předvyplněné skoro všechny papíry a celou administrativu vyřizoval manžel, zatímco mi PA už přímo na porodním sále natáčela monitor. A díky bohu za to, jelikož jsem v tom fofru zapomněla doma např. těhotenskou průkazku. A to bylo pro personál trochu těžké vydýchat, jak to že jí jako nemám. Šlo jim hlavně o moji krevní skupinu a prohlášení manžela a můj porodní plán jim nestačil. Nakonec si to asi později ověřovali u mého gynekologa, na jehož jméno si manžel taky nemohl rychle vzpomenout. Jsem každopádně ráda, že s tímhle mě nikdo neotravoval, protože porod byl krásně rozjetý.

Doktora jsem viděla jen při úvodním vyšetření, kdy mě vnitřně rychle a bezbolestně vyšetřil a zase odešel. Celý porod jsem pak prožila jen s úžasnou PA (Petra Galiová) a manželem. Sama jsem si volila polohy, mohla chodit, pít, dělat si zkrátka co chci. Pustila jsem si relaxační hudbu, hlavně proto, že na vedlejším sále taktéž někdo rodil a bylo to dost dlouhé a hlasité, pro mě tudíž dost nepříjemné. PA se chovala úžasně, v podstatě jako by tam nebyla. Asi občas i někdo vešel do místnosti, ale v podstatě jsem to nevnímala, zůstali vždy jen v takové předsíňce, všichni šeptali a nikdo nechtěl mluvit přímo se mnou. Zcela intuitivně jsem si nakonec vybrala polohu ve stoje s jednou nohou pokrčenou na schůdkách, kdy jsem byla otočená zády do pokoje a koukala jsem z okna. Mohla jsem se tak krásně soustředit sama na sebe a přicházející miminko. Při pocitech na tlačení jsem začala tlačit opravdu podle sebe, nikdo mi neříkal kdy a jak. A asi na dvě nebo tři velké kontrakce jsem si porodila hlavičku do svých rukou a na další kontrakci se narodila dcera celá. Nikdo nespěchal, PA ji nechala krásně dorotovat, prostě jsme všichni věřili, že ona i já víme, co děláme. Byl to nádherný pocit porodit si dítě do vlastních rukou. To jsem s první dcerou nezažila.

Po narození jsem měla dcerku hned v náručí, za zády najednou stála pediatra, o které ani nevím, že přišla, jen se podívala na miminko a řekla, že v pořádku a zase odešla. Doktor závěrečnou fázi zkontrolovat údajně jen mezi dveřmi, kdy mu PA řekla, že je všechno v pořádku a nepotřebujeme ho. Přesunula jsem se na lehátko, kde jsme asi dvacet minut čekali na dotepání pupečníku. PA to nechala plně na mě, kdy si ho přeji přestřihnout. Chvíli poté jsem bez problémů porodila placentu. Nakonec mě přišel zkontrolovat lékař a s PA se shodli, že je to na malé šití. Šila mě sama PA jen pod lékařovou kontrolou, radil jí a učil, což bylo velmi sympatické.

Zůstali jsme dvě hodiny na sále a mně bylo neuvěřitelně dobře a byla jsem plná energie. Šla jsem se bez problémů vysprchovat a zjistila jsem, že můžu v podstatě hned sedět. Poté jsme odešli na nadstandardní pokoj. Souhlasila jsem, že zůstanu mininálně 12 hodin, ale vzhledem k tomu, že jsem porodila v půl deváté ráno, tak se mi vlastně nechtělo odcházet domů na noc a domluvili jsme se, že odejdu tedy po 24 hodinách. Zdálo se, že s tím nemá nikdo problém. Manžel tedy zavolal naší nové pediatričce, ta přislíbila návštěvu doma hned následující den v 11 hodin. Bylo mi řečeno, že asi není problém přijít potom ambulantně na oddělení udělat screeningové testy (šlo mi především o odběr z patičky).

Druhý den ráno ale začala dětská doktorka strašit možnou žloutenkou a zvýšenou hladinou bilirubinu. A také tím, že dcerka je menší (2,6 kg) a tudíž riziko žloutenky vyšší. Informace jsem si vyslechla, zvážila a začala se zajímat, jak to tedy uděláme s tím odběrem z patičky. A tady nastal problém. Najednou to ambulantně vůbec nešlo, prý zákaz od primáře, jak jednou opustíme oddělení, už tam nesmíme a oni to ani nemají jak vykázat na pojišťovnu apod. Když jsem navrhla, že si papírek tedy od nich ráda odkoupím, tak to je trochu zaskočilo, ale opět argumentovali tím, že to nejde, protože to nemají jak vykázat na pojišťovnu. Volala jsem své pediatře, ta řekla, že počítá s domácí návštěvou, odběr z patičky ale ať si domluvím v nemocnici. No celkem zmatená situace.. Nakonec moje pediatra přišla do porodnice a já souhlasila, že zůstanu ještě jeden den. Nemusela jsem, vím, ale už se mi nechtělo dohadovat s byrokratickým systémem a taky vím, že pediatři v Rakovníku prostě nemají moc zkušeností a hlavně ochoty přebírat děti dříve než po 72 hodinách. Byla jsem ráda, že pediatra se o nás opravdu zajímala a osobně se na nás přišla do porodnice podívat a domluvit se. Slíbila, že druhý den se za námi staví doma.

Druhý den tedy hned ráno proběhla screeningová vyšetření, odběr z patičky po 48 hod, žloutenka najednou nebyla už tak děsivá a my mohly jít konečně domů. Musím říct, že den navíc mi nakonec tolik nevadil. Mohla za mnou na návštěvu i tříletá dcera, i když byly návštěvy omezeny kvůli chřipkám jen pro tatínky. Byli za mnou i moji rodiče, takže to s tím zákazem tak horké nebylo. Nikdo mě neotravoval s vážením, kojením, nevadilo jim, že spím s malou v posteli. Tak jasně, je nepříjemné, že tam ráno chodí sestra, že je snídaně a vy zrovna po probdělé noci na pět minut usnete. Ale jinak fakt v pohodě.

Pediatra za námi pak docházela domů tři dny vždy jen na krátkou kontrolu, dcerka krásně přibírá a „odžloutává“ k velké spokojenosti všech.

Zkušenost s ambulantním porodem v rakovnické porodnici je velmi dobrá. Jsou na to již zvyklí. Pokud si člověk stojí za svým, tak možná přednesou nějaká rizika, ale nemají problém dát vám podepsat reverz. Těžší je ale v Rakovníku najít ochotného pediatra. Příště bych se snažila lépe domluvit, kdo udělá odběr z patičky, to byl asi jediný zádrhel.

Příběh Martina

Ihned po zjištění svého těhotenství jsem začala sbírat informace z různých zdrojů. Zakoupila jsem si knihy a prolistovávala mraky webů o těhotenství a porodech. Postupem času jsem si ujasňovala představy o porodu a možnostech, které se naskýtají.

Prvním důležitým rozhodnutím bylo vybrat zařízení, ve kterém přivedeme na svět naše miminko. Pražské porodnice chtějí registraci v 15. týdnu, takže bylo hned o čem přemýšlet. Po nedlouhé úvaze jsme i na doporučení přátel zvolili Podolí. Byli jsme s manželem Jendou velmi šťastní, že se nám podařilo projít registrací, i když osobní návštěva Ústavu v nás zanechala spíše rozpaky. Především mě znervóznila jejich nově zavedená Smlouva o péči o zdraví a Vzorový porodní plán, který zdaleka neskýtal všechny možnosti, které jsem si přála využít. I na internetu diskutující hodnotili tyto kroky jako ochranu nemocnice před nežádoucími „alternativními rodičkami“.

Bylo jasné, že s sebou budu potřebovat nějakou povolanou osobu, která bude hájit má přání. Kromě manžela, který o porodech v tu dobu nevěděl zhola nic, je nutné mít s sebou někoho, koho znám, komu důvěřuji, a kdo bude ochotný projít celým procesem se mnou. Rozhodla jsem se, že vyhledám dulu, ale žádná na obzoru se mi nezdála ta moje.

Jak těhotenství postupovalo, přijímala jsem za své stále více názorů z tábora „alternativní“ a představa, že se mi tyto sny naplní v Podolí, se stávala stále více vzdálenou.

Nejužitečnější informace:

• Unie porodních asistentek – videa na Youtube
• Respekt k porodu – videa na Youtube
• www.biostatisticka.cz
• www.jsemtehotna.cz
• WHO – Péče v průběhu v normálního porodu
• Ingeborg Stadelmann – Zdravé těhotenství, přirozený porod (kniha)
• Janet Balaskasová – Aktivní porod (kniha)

Zhruba ve 20. týdnu jsem dospěla k rozhodnutí zajistit si vlastní PA, která má požadované vzdělání, takže má důvěra v ní bude maximální. Přes web UNIPY jsem vyhledala první dvě milé osoby – Lucie, které pracují v tandemu, a oslovila jsem je. Měla jsem velké štěstí, že jim právě jedna těhotná na konec ledna vypadla, a já mohla přejít do péče Lucek.

Na první schůzce s Luckami jsem ještě nebyla definitivně rozhodnutá pro výběr porodnice a ponechávala jsem si více možných variant, ale vzhledem k tomu, že mají smlouvu s rakovnickou porodnicí, brzy jsme se společně s manželem rozhodli pro ni (od nás 50 minut cesty). Ve stejné době jsem se začala zajímat i o ambulantní porody a zlehka jsem začala svému okolí (manžel, sestra, maminka) předkládat své myšlenky. Po nedlouhé úvaze jsme se rozhodli, že pokud nastane příhodná doba a já nebudu muset zůstat po příjezdu z porodnice doma sama, odjedeme.

A náš Martínek nám pomohl tento sen vyplnit. Vše začalo pár dní před termínem, kdy mi konečně začalo tvrdnout břicho, a já měla pocit, že porod už se blíží (dosud totiž začínajícímu porodu vůbec nic nenasvědčovalo). Minul víkend a k tvrdnutí se přidali i poslíčci a odchod hlenové zátky. Od té doby jsem stále slabě špinila. Každý večer jsme s manželem ulehali s nadějí, že tato noc už bude naše. Oba jsme se opravdu nevýslovně těšili. Nakonec se vše spustilo ve čtvrtek 2. ledna. Již v noci na čtvrtek mě několik kontrakcí probudilo a během dne se pak objevovaly stále častěji. K večeru se začaly stávat silnějšími, pravidelnými, ale bohužel nikdy nedosahovaly potřebné délky jedné minuty, jak nám na předporodním kurzu Lucka důrazně opakovala. Ve 22.00 jsem měla kontrakce už po pěti minutách, ale stále pouze 45 sekund. Zavolala jsem tedy Lucce s nadějí, že ihned vyjedeme do porodnice. Lucka řekla, že podle popisu to vypadá na začínající porod, ale může to ještě dlouho trvat, ať si jdu lehnout a ozvu se, jak se to vyvíjí. O půlnoci jsem volala s naprosto stejným nálezem. Spát už moc nemohu, ani se to nerozjíždí, ani nezastavuje. Na radu Lucky lezu do vany. V jednu hodinu totéž. Tak do postele s termoforem. Kolem třetí ráno usuzuji, že kontrakce zesílily. Lucka tedy svolila, že přijede k nám a vyšetří mě. Protože Lucka bydlí na druhém konci Prahy, bylo třeba pro ni dojet. Pro tento případ jsme měli zařízenou taxi službu v podobě mé sestry Anči. Snažila se co nejvíce spěchat, naše domácnost už byla značně nervózní. Už jsme se viděli na porodním stále. Po příjezdu Lucky po čtvrté ranní jsme zjistili, že mám prakticky těhotenský nález – sotva na jeden prst. Nastalo tedy velké zklamání. Co teď? Lucka si myslí, že porod se už nezastaví, ale může to trvat ještě velmi dlouho. Nabízíme tedy přespání, které přijímá. Já zalézám do postele na bok, kde má Martínek nožičky, podle pokynů se snažím při kontrakcích nezvedat a mimo ně spát. Vydržím to asi dvě hodiny. Kontrakce již zřetelně prodýchávám a prozpívávám.

Po definitivním procitnutí mě Lucka znovu posílá do vany. Zde se kontrakce stávají velmi silnými, po probdělé noci už je znát značná únava, navíc i nervozita z dalšího průběhu. Jednotlivé vlny mě obrací z boku na bok. Na zádech na radu Lucky neležím. Po hodině martyria v panelákové úzké vaně, kdy zvukově doprovázím ranní očistu našich sousedů, to nevydržím a vylézám s pocitem, že jestli je tohle začátek, tak konec nepřežiju.

Lucka mě znovu vyšetřuje a jsem již na čtyři prsty. Hurá. Pokud chceme, můžeme se pomalu začít balit a vyrazit do porodnice. Mezitím obvolá Rakovník, zda mají místo a ať nám ho rezervují, že jsme na cestě. Sestra i manžel nastartují jako motorové myši. Jsou ještě vyplašenější než já a už chtějí mít cestu autem za sebou. Mně jde však balení velmi pomalu. Ačkoliv mám všechno připraveno, dojít si na záchod, obléknout se, zkontrolovat doklady apod. nám zabere více než hodinu. Při každé kontrakci klesám na svá kolena, případně na kolena klesá manžel a já mu visím kolem krku.

Po desáté dopolední odjíždíme. Kontrakce na mě přichází ve chvíli, kdy lezu na zadní sedadlo. Zůstávám na kolenou, hlavu strkám do kufru přehnutá přes zadní opěradlo a zhluboka vzdychám. Manžel mi rukou tlačí na kříž a slovně podporuje. Během cesty začnu uprostřed některých kontrakcí z hrdla vydávat zcela jiný zvuk než dosud. Usilovně tlačím. Nedá se tomu zabránit, je to vždy jen chvilička, ale pocit na tlačení mě naprosto pohlcuje. Lucka pouze zjišťuje, zda pocit na tlačení přichází i mimo kontrakce. Zatím ne.

I když byla cesta mým největším strašákem, zvládli jsme ji s přehledem. Pozice na kolenou je velmi úlevná a mikrospánky mezi kontrakcemi také pomáhají. Po příjezdu do rakovnické porodnice mě odvádí rovnou na druhý porodní sál. První s vanou je bohužel plný. Ihned po příjezdu mě Lucka znovu vyšetřuje a s údivem konstatuje, že jsme už na osmi centimetrech. Protože jsem před cílovou rovinkou, nabízejí mi vanu na jedničce, protože tamní paní ještě není tak daleko. Přijímám, ale po zvednutí z lůžka přichází silná kontrakce, klesám Jendovi okolo ramen a s mocným vzdechem praská plodová voda – na manžela. Bohužel musíme zkonstatovat, že je lehce zkalená a do vody tedy nesmím. 

Lucka beze slova vytuší mé přání a přináší žíněnku a míč. Jendu usazuje na porodní stoličku a já mohu na všech čtyřech překulená přes balón uvolňovat pánev a dotýkat se s manželem. Kvůli zkalené plodové vodě mě připojují na monitor, který se nezastaví až do konce. Přichází místní paní doktorka a kontrolně mě vyšetřuje. Konec se blíží. Odnáší si předvyplněnou dokumentaci a tím je příjem hotový. Zůstáváme sami – Jenda, Lucka a já s Martínkem.

Prakticky ihned přichází druhá doba porodní. Bolestivé a nepříjemné otevírací kontrakce jsou pryč a už jen usilovně tlačím. Hlavou se mi honí jediné – tohle už zvládnu. Oproti předchozímu průběhu se mi zdá, že tohle bude hračka. Zhruba po tři čtvrtě hodině tlačení Lucka volá personál (doktorka, neonatoložka, dětská sestra). Všechny tři zaujímají tiché stanoviště opodál a vyčkávají na samý závěr. Miminko sestoupilo až skoro k nám, ale hlavička mu po vykouknutí stále zalézá zpět. Kontrakce jsou (jako už od samého začátku) velmi krátké a nedokážeme urazit potřebný kus cesty. Po půl hodině již začínají být přihlížející nervózní, navíc maličkému nebezpečně stoupá tep. Lucka, ostatní ženy i manžel mě slovně podporují, ať zatlačím ze všech sil. Vím, že paní doktorka rozmlouvala s Luckou (později jsem se dozvěděla, že navrhovala malý nástřih), ale dali mi ještě jednu šanci. A povedlo se! Martínek přišel na svět 3. února ve 12.47.

Ihned ho dostávám do náručí a vítáme se. Naše první setkání ruší dětská sestra naprosto zbytečným dotazem, který jsem ročník a jakou mám zdravotní pojišťovnu. Kvůli krevní ztrátě dostávám oxytocin a okamžitě vychází placenta. Pak už si užíváme dvouhodinový bonding rušený pouze malým šitím drobně natržené hráze.

V Rakovníku vyžadují setrvat s miminkem alespoň 12 hodin po porodu, takže se domlouváme na přespání a odchodu druhý den ráno. Nikdo s personálu šestinedělí (alespoň ti, se kterými jsme se potkali) s tím nemá problém, jen se snaží lehce odrazovat. Po zdvořilém ujištění, že opravdu chceme jít domů, vše plně respektují.

Na závěr zmíním ještě jednu důležitou věc. I když jsem těsně po porodu vše vnímala velmi pozitivně, v dalších chvílích ve mně rostla pochybnost o určitých chvílích porodního procesu. Velmi mi pomohlo utřídit si myšlenky s Lucií na poporodní návštěvě u nás doma, kde mi odpověděla na všechny otázky, co, jak a proč se vlastně stalo. Teď již o sobě nepochybuji.

Nejdůležitějším rozhodnutím ohledně porodu bylo angažování soukromé porodní asistentky. Všichni zúčastnění (já, manžel, sestra a nejspíš i dítě) vřele doporučují všem rodičkám vlastní doprovázející osobu, které důvěřují a která s nimi projde náročnou, ale krásnou cestu za novým tvorečkem. Tímto děkujeme oběma Luciím (jedné za předporodní kurz, druhé za doprovod při porodu).