Příběh Anety

O tom, že chci rodit ambulantně, jsem při sepisování porodopisu pomlčela, říkala jsem si, že bude lepší, když počkám až po porodu, jak se budu cítit já, jak na tom bude malá a taky, aby si nemohli vymyslet nějaký život ohrožující stav miminka. 

Porod proběhl, jak jsem si přála. Měla jsem s sebou muže a vlastní PA, takže jsme byli skoro celou dobu na sále jen my, občas přišla nemocniční PA. Z porodního přání respektovali vše, všechno se mnou konzultovali, i podání antibiotik kvůli streptokokovi. Proběhl dvouhodinový bonding, nechali dotepat pupečník a co mě velmi překvapilo, že se sami od sebe zeptali, zda chceme placentu. Nebyla jsem na to připravená, takže jsem ji odmítla, ale někoho by to určitě mohlo zajímat. 

Po dvou hodinách od narození dcerky jsem si došla do sprchy, nechala malou zvážit (kanavit jí píchali na mém těle a měřit jsem ji nenechala) a začali jsme přemýšlet, komu a jak sdělíme, že jdeme domů. 

Přišla PA, že mě převezou na šestinedělí, tak jsem jí řekla, že bych ráda domů, že jim nebudu špinit postel. Trochu se divila, ale mile řekla, že sežene někoho z dětského. Přišla dětská sestra a první, na co se ptala, bylo, jestli máme nějaké potvrzení od pediatra. Na to jsem byla připravená a měla jsem ho písemně. Zajásala, že prý to bude o dost jednodušší, a že zavolá doktora. Rovnou mi nechala papíry na reverz, abych je zatím vyplnila. 

Po chvíli se rozrazily dveře a bez zaklepání, bez pozdravu a bez představení vlítnul dovnitř doktor a začal na mě řvát, jak si to představuju, že chci jít domů, a proč jsem teda rodila v Jablonci. S úsměvem jsem mu odpověděla, že proto, že je to porodnice s přátelským prostředím. To ho trochu vykolejilo, nicméně pořád řval, že na ambulantní porod není právní úprava, že on je za dítě zodpovědný a kdesi cosi. Klidným hlasem a s úsměvem jsem mu říkala, že jsem právník, takže mi nemusí vykládat o právní úpravě, a že tím, že jsem podepsala reverz, přece nemocnici zprošťuju odpovědnosti a přebírám ji na sebe. Pořád remcal, nicméně nedala jsem se. Pak mu došlo, že malou ještě ani nevyšetřil, tak ji teda prohlédl, shledal ji naprosto zdravou a bez komplikací a že teda, ať si jdeme. Hurá, čekala jsem ještě na někoho z gyndy, ale začali jsme se pomalu balit. 

Po chvíli se opět rozrazily dveře a doktor začal křičet, že ale malá ještě nemočila a že nás nepustí, dokud se nevyčůrá. Na to jsem mu řekla, že ale může poprvé čůrat až během 48 hodin, takže jdeme domů. Tak prý nás do tý doby nepustí. Namítla jsem, že je to omezování osobní svobody a držet nás tam nesmí. Tak prý nám nevystaví papíry. Odpověděla jsem, že je nepotřebuju a přijede si pro ně druhý den manžel. Doktor brunátněl, lapal po dechu, ale já jsem mu pořád s úsměvem opakovala, že jdeme domů (moje PA mi pak říkala, že jsem se proti němu postavila jako lvice a to ho totálně naštvalo-D). Nakonec prásknul dveřmi a sestra se omlouvala a říkala, ať si pro ty papíry pak teda přijedeme. Ještě říkala, že jsme měli namočit plínu a říct, že malá čůrala, to jsem ale udělat nechtěla. 

Nachystali jsme malou do autosedačky, a že jdeme a najednou přišla sestra, dala nám papíry, popřála hodně štěstí a my s úsměvem a spokojeni odjeli čtyři hodiny po porodu domů. (moje propuštění popisovat nebudu, to proběhlo během půl minuty naprosto bez problémů).

Kdo dočetl až sem, má můj obdiv, ale zkrátit to neumím. Ve zkratce - ambu porod v Jablonci je bez problémů, pokud máte potvrzení od pediatra a pokud si prostě stojíte za svým. Mě ten zážitek vlastně ohromně posílil a vůbec nevyčerpal.

Příběh Luciany

Popáté, ale vlastně poprvé

Kolem půl šesté ráno mě vzbudilo bolestivé tvrdnutí bříška, ale vzhledem k tomu, že poslíčky jsem měla už skoro měsíc, nepřikládala jsem tomu váhu.

Byl čtvrtek 8. září a dopoledne jsme měli jet do těhotenské poradny, protože dle MS jsem byla 40+2.

Procházela jsem se po domě a poklízela, bolest pomalu sílila a já začala věřit, že Malvínka se rozhodla, že to bude dnes.

Vzbudila jsem manžela, ať omluví starší děti ze školy a školky a zavolá mamku na hlídání. To bylo něco málo po sedmé hodině.

Po osmé přijela babička. Manžel volal do těhotenské poradny, že nedorazíme. Přepojili ho na porodní sál, kde mu řekli, že mají plno. Rozhodli jsme se tedy vyčkávat doma. Chtěla jsem doma zůstat co nejdéle. Nechtěla jsem na čekací pokoj a řešit, zda bude manžel moci být se mnou atp.

Probudily se děti, pokračovala jsem v poklízení, věnovala se dětem a ještě kontrolovala potřebné věci do porodnice. Kontrakce přicházely po cca 5 minutách a nebyly nijak intenzivní. Čas plynul, a když bylo něco kolem 11h, rozhodli jsme se vyrazit směr Rakovník. Rozloučili jsme se s dětmi a babičce předali poslední instrukce s příslibem, že se brzo vrátíme i s Malvínkou. Cesta nám trvala hodinu a kousek, takže jsme něco málo po 12h dorazili do Rakovníka.

Ujala se nás milá PA a odvedla nás na porodní pokoj. Odevzdali jsme dokumentaci a porodní přání a PA mě připnula na monitor. Kontrakce byly po cca 3 minutách. Poté mě PA vyšetřila a řekla, že jsem asi na 4 prsty. Ukázala mi vybavení pokoje, včetně úžasné masážní sprchy a se slovy „ať použiji, co mi bude příjemné“ odešla.

Svlékla jsem se a odebrala se do sprchy. Teplá voda mi dělala dobře, kontrakce začínaly sílit. Střídala jsem pobyt ve sprše s procházením se po pokoji a konverzováním s manželem - sprcha a chození mi pomáhalo, aby kontrakce nebyly tak bolestivé a mluvení s manželem mě příjemně rozptylovalo, cítila jsem se dobře - připravená a plná síly. Mluvila jsem s Malvínkou a snažila se o vizualizaci a cítila jsem, že porod postupuje a pomalu se otevírám.

PA několikrát jen nakoukla, aby se ujistila, že je vše v pořádku, zkontrolovala mě a zase odešla. Něco málo před 14h přišla lékařka z novorozeneckého domluvit se, co vše mohou s miminkem po porodu dělat (v porodním přání jsem měla lotosový porod a nutná ošetření miminka na mém těle). Byla milá a respektovala má přání a domluvily jsme se, že miminko tedy jen prohlédne na mém těle, a že jej změříme a zvážíme až před odchodem domů. Poté se také rozhodneme, zda přerušíme pupečník nebo odjedeme lotosově. S ambulantním ani lotosovým porodem neměla problém.

Poté přišla PA a vyšetřila mě, byla jsem otevřená na 7 cm. Pochválila mě a nabídla mi klystýr - přijala jsem.

Po chvíli mi tedy udělala klystýr. Byla milá, vždy počkala, až odezní kontrakce. Odešla jsem na toaletu a poté do sprchy. Ve sprše se mi povedlo nahmatat plodové obaly a za nimi hlavičku - pocítila jsem novou sílu, porod se blížil. Po asi půlhodince přišla PA s tím, že mne dá opět na monitor, odmítla jsem. Odešla tedy s tím, že se za chvíli vrátí.

Ještě chvíli jsem přecházela po pokoji, ale čím dál více jsem cítila, že musím na zem - bylo něco kolem tři čtvrtě na tři. Poprosila jsem tedy manžela, aby mi na zem položil žíněnku a zaklekla na ni. Na třetí kontrakci mi praskla plodová voda. Manžel pohotově zasáhl a utřel žíněnku papírovými utěrkami. Vrátila se PA a snažila se mě opět přemluvit na monitor. Chvíli se se mnou dohadovala (že je to potřeba, že nemá komu donést revers k podpisu), ale pak mě vyšetřila a konstatovala, že tedy monitory né, že rodím.

Přišel lékař a naznačil, zda bych se z žíněnky přesunula na porodní křeslo, protože žíněnka byla plná plodové vody s kousky krve. Rázně jsem odmítla. PA tedy žíněnku otřela a se slovy, že to zvládne, odeslala lékaře k jinému současně probíhajícímu porodu.

Na dvě další kontrakce se narodila Malvínka, vplula do náruče PA a manžela na proudu plodové vody, která na ni šplíchla. Periferně jsem viděla, jak jí PA jemně otočila hlavičku, aby se Malvínka nadechla. Poté mi pomohli s manželem na křeslo a Malvínku mi dali do náruče. Nějak mezitím přišla paní doktorka z novorozeneckého, která Malvínku jen rychle poslechla, popřála k narození a odešla. PA mi jemně prohmátla břicho a počkala, až se odloučí placenta. Poté mi placentu dala do připravené mističky vedle lůžka, prohlédla poporodní zranění a zavolala lékaře na šití. Byla jsem lehce natržená. Lékař udělal dva stehy a zkontroloval krvácení (krevní ztráta v normě). Společně s PA nám popřáli k narození a odešli.

Zůstali jsme s manželem a s Malvínkou celé dvě hodiny nerušeně na pokoji a užívali si společný bonding.

Užívala jsem si ten nepopsatelný pocit euforie a cítila jsem hlubokou pokoru před životem. Děkovala jsem Malvínce, že to zvládla, byla jsem šťastná a hrdá, že i já to zvládla, byly jsme konečně spolu.

Po dvou hodinách přišla PA a pomohla mi do sprchy. Poté mě prohlédla, vše bylo v pořádku, požádaly jsme tedy o propouštěcí zprávy a reversy, že pojedeme domů. Poprosila nás o trpělivost (měli v ten den několik porodů a dokumentaci připravit předem nestíhali) a odešla požádat lékaře o potřebné dokumenty.

Poté ještě přišla lékařka z novorozeneckého a my se rozhodli pro přerušení pupečníku (rozhodli jsme se tak, protože sdílíme domov s několika kočičáky a nevěděli jsme, jak by na miminko s placentou reagovali, jinak by nebyl problém odjet s lotosovým miminkem) zvážení a změření Malvínky a nechali jsme dát vitamín K. Lékařka zapsala váhu a míru a odešla připravit dokumenty.

Poté přišel lékař a poučil mě o možných rizicích a já si po dohodě s ním nechala do svalu píchnout methylergometrin (prevence krvácení, stažení dělohy). Cítila jsem se sice v pořádku, ale byla jsem dost unavená a červíček hlodal, co kdyby se objevilo krvácení a komplikace, se kterými mě lékaři strašili. Teď už vím, že bych to znovu neudělala. Příště bych odmítla všechny léky, nejen oxytocin, ale i methylergometrin. Celé šestinedělí a občas i teď, 3 měsíce po porodu, mám pocit, že mám uvnitř kámen, jak se děloha rychle a nepřirozeně stáhla.

Oblékla jsem se, poté jsme oblékli Malvínku a čekali. Bylo něco kolem 18. hodiny, když nám donesly potřebné dokumenty k podpisu. Rozloučili jsme se a odebrali se k domovu.

Doma nás přivítaly děti s babičkou. Byly unešené z nového člena rodiny a nastalo seznamování.

Blížil se večer a babička se balila k odjezdu (chtěla spát doma v klidu) a život doma se vracel do normálních kolejí.

... poděkování závěrem ...

... bylo to krásné a hluboce emotivní. Děkuji svému tělu, děkuji Malvínce, děkuji svému muži a děkuji všem, díky nimž se mi povedlo prožít nádherný a přirozený porod. Vím, že mě to posunulo na mé cestě zase o kus dál tím správným směrem ...

pediatři: Dr. Kováková, Dr. Holcmanová

porodníci: Dr. Baba-Musah, PA Podzimková, PA Przeczková

Příběh Zuzany

Bylo 15. 3. 2013 a já jsem zjistila, že jsem těhotná. Radovala jsem se necelý týden; bohužel jsem potratila. Když se nám i nadále půl roku nedařilo otěhotnět, začal maraton vyšetření, hormonální léčba atd. Měla jsem pocit, že potkával zásadně jen těhulky. Ptala jsem se Boha, proč mi nechce dát dítě.

Přesně po roce jsem našla lehce pozitivní těhotenský test. Nemohla jsem být šťastnější. Ovšem tělo po všech těch hormonech protestovalo. Zvracela jsem od rána do noci a musela jsem být hospitalizována ve 35. týdnu, kdy jsem si myslela, že dceru vyzvracím. Tím jsem si zřejmě vyvolala porod.

Voda mi praskla v půl páté odpoledne a v devět 9 večer, kdy jsem měla velké bolesti, do mne naprali oxytocin, abych se začala otevírat. Byla jsem dlouho jen na 2 prsty. Bolesti šílený, chtěla jsem umřít. Kdo oxytocin zažil, tak ví. Dcera se narodila o měsíc dřív. Byla naprosto v pořádku, vážila 2700 gramů, ale tím, že byla narozena před 36. týdnem musela byt týden na JIP. Doktoři a sestry v písecké porodnici byli skvělí, ale já jak jsem nebyla doma, tak jsem propadla depresi. Celou dobu jsem jen brečela a dcera taky. Kojení absolutně nešlo. Jedním slovem horor, poporodní blues. Věděla jsem, že chci další děti, ale při pomyšlení na porod a vůbec celé těhotenství, jsem chtěla další dítě méně a méně.

Neplánovaně jsem opět otěhotněla, když dcera oslavila rok. S pozitivním testem jsem se téměř složila. Ihned mne přepadla představa dalšího příšerného porodu a pocit, že dceři beru její pozornost a vůbec vše, co jí patří. Těhotenství probíhalo jako poprvé bez větších komplikaci. Opět jsem tedy denně zvracela a musela být hospitalizována, ovšem tentokrát jsem po pár hodinách podepisovala revers. V naší místní nemocnici je to peklo, chování personálu horší než ke zvířatům. Řekla jsem si: Sem už mne nikdo nedostane ani s třískou! Bála jsem se porodu, tak strašný strach jsem měla. Často jsem v noci potichu brečela, nedokázala jsem se smířit s tím, že bych musela být bez dcery. Jsem k ní dodnes pevně připoutaná.

Snažila jsem se najít nějakou alternativu a v tu chvíli to přišlo. Ambulantní porod! Neskutečně jsem se pro tu myšlenku nadchla. Proseděla jsem celé hodiny u internetu a studovala vše, co bylo dostupné. Jen chování lidí v mém okolí mne mrzelo. Vyslechla jsem si, jak jsme s manželem nezodpovědní a jak riskujeme život dítěte apod. Zkrátka odsuzovali to, o čem nevěděli absolutně nic.

Nastal 38. týden a ve 2 ráno mne vzbudila bolest. Jelikož jsem celé těhotenství zvracela a nosila na rukou do schodů a ze schodů do 3. patra dcerku a nákupy, tak mne to vlastně ničím nepřekvapilo. Došla jsem si na WC a pak zpět do postele. Ovšem, jak jsem si lehla, tak se bolest zvětšovala. Když se bolest dostavovala pravidelně po 8 minutách, tak jsem začala mít nervy a došlo mi, že je to tady. Ihned se začaly dostavovat vzpomínky na špatný předchozí porod a pravidelně jsem mezi kontrakcemi zvracela. V půl šesté ráno jsem vzbudila téměř na kolenou v bolestech manžela a dcerku. Na příjmu v porodnici mi bylo sděleno, že jsem otevřena už na 6 prstů. Sepsali jsme společně papíry a šla jsem ihned na sál. Po celou dobu porodu jsem měla nemocniční porodní asistentku. Úžasná ženská! Šla se mnou do sprchy, po celou dobu mne uklidňovala, byla neskutečně hodná. Nestihla jsem předat porodní plán a jen v rychlosti jsem jí sdělila, co bych chtěla a naopak nechtěla. Naprosto ve všem mi vyhověla. Rodila se mnou taky jen ona, nikdo zbytečně navíc. Žádný oxytocin, nic, takže bolesti byly samozřejmě 1000x menší a všechno tak strašně rychlé. Hned, co jsem dostala do náruče syna, tak jsem řekla, že se těším na třetí dítě. Nádherný rychlý porod. Tolik jsem se bála a nakonec jsem byla unešená.

Po 2 hodinách jsem si došla na příjem pro tašky a odešla po svých na pokoj. To byla první chvíle, kdy na mne doktoři a sestry koukali s otevřenou pusou. Chvilku jsem odpočívala a přibližně po půl hodině jsem došla za sestrami s tím, ať mi zavolají doktorku, že odcházíme domů. Koukali nevěřícně a než přišla doktorka, tak jsem se rovnou oblékla z erárního do civilu. Přišla doktorka a neřekla jediné slovo proti našemu rozhodnutí. Syn se narodil jen o 10 dní dřív, měl 3000 gramů, dýchal sám, vše bylo v pořádku. Já se cítila plná energie. Chvilku jsme si povídali, nabídla mi na podepsání negativní revers. Před odchodem nám řekla, že kdybych měla já bolesti anebo bylo něco s malým, tak to že jsem odešla na revers neznamená, že máme u nich dveře zavřené :) Přišel dětský lékař. Sympaťák. Otevřel dveře a řekl "tak vás jdu maličko postrašit", načež jsem řekla, že to chápu, že se z jejich strany přeci musí krýt, kdyby něco. Zkontroloval malýho a dal mi podepsat papíry. Jen se zeptal, jestli nechci zůstat aspoň 24h, ale odmítla jsem. Porodnici jsme od porodu opustili po nějakých 5 hodinách.

Všichni na mne jen nevěřícně koukali, jako bych prý nebyla vůbec po porodu. Lítala jsem jako včelka, ale za to mohla ta euforie a radost, že jdeme domů. Tentokrát žádný poporodní blues, pláč, nic. Jen radost, spokojenost a vzpomínka na nádherný 7hodinový porod. Personál top. Nikdo neřekl jediné špatné slovo. Všichni ochotní, milí, co víc si přát. Možná jsem jen chytla ty správné lidi. Kdo ví. Písecká porodnice bude pro mne vždy tou nejlepší :)