Příběh Adélky

Zdravím vás! Jmenuji se Adélka Veselá a vykoukla jsem na svět 9. 2. v 1:47 s váhou 2.790 g a 46 cm.

Porod proběhl úplně bezvadně. Musím pochválit personál, i přes to, že nás rodilo víc naráz, se stíhali věnovat všem. Do porodnice jsme odjížděli chvíli po půlnoci s tím, že kontrakce byly pravidelné po 5 minutách. Cesta trvala půl hodiny. Do porodnice mne přijali. PA mě vyšetřila na lůžku s tím, že jsem krásně otevřená na 8 prstů, a jestli chci, píchne mi vodu a můžeme rodit. Souhlasila jsem. Přeložila mne přímo na porodní sál, kde mi s mým souhlasem natočila jen velmi krátký monitor. Všechny papíry jsem měla vyplněné, takže žádné zdržování, jen 2 dotazy a hotovo. Na lůžku jsem si nechala píchnout vodu a pak se přesunula na porodní stoličku, kterou jsem si vybrala. V podstatě na 3 zatlačení byla  slečna venku. Vtipné mi přišlo jen to, že jak sem si sedla na stoličku, že jako jdu tlačit, tak jsme čekali na kontrakci a ono 4 minuty a nic :) ale pak přišly ty slavné 3 velké kontrakce, 3 silná zatlačení a dcera byla venku. PA byla skvělá, před tím mi řekla, že to půjde určitě krásně bez poranění a ať ji poslouchám, kdy mám a nemám tlačit. Já poslouchala a dělala přesně, co mi řekla a povedlo se. Hned po porodu mi dali malou na bříško. Pupečník se nechal dotepat a manželovi nabídli, jestli ho chce přestřihnout, což zdvořile odmítl, že raději ne. Malou ošetřovali celou dobu na mně, nikam ji neodnášeli. Pouze když jsem rodila placentu, tak sem ji předala doktorce, která ji jen otřela trošku od mázku, zvážila a změřila hned vedle mne. Zabalila ji do čisté plenky a dala manželovi do náručí. Poté následoval samozřejmě bonding a samopřisátí, které se dceři povedlo na jedničku. Nechali nás společně na sále až do 5 hodin do rána. Já sem se šla před 5.00 jen vyčurat a vysprchovat s tím, že zůstaneme, ale chceme brzy domu. Upřímně jsem se nějak necítila jet hned domu. Celou dobu jsem měla malou u sebe. Vůbec si ji nebrali na novorozenecké oddělení. Pouze se zeptali, zda si ji mají vzít nebo ne. Z porodnice jsem se vrátila dnes naprosto bez problémů. Vůbec mi nevadilo tam jeden den navíc, než jsem si plánovala, zůstat. První noc byla perná, jelikož jsem ještě neměla mlíčko a malá byla opravdu hladová, tak jsem byla ráda, že dostala příkrm a malá se mohla najíst a spokojeně spát. Druhá noc byla už v pohodě. Mléko nastoupilo, tak se malá cpala o 106. Za celý pobyt musím personál pochválit.  Všichni byli všímaví a chápaví (některé rodičky těžko snášely odloučení od rodiny a nemožnost návštěv). Za mne vše výborně. Ale abych jen nechválila, přidám i negativa.

1) strava byla vážně hrozná, díky Bohu za 3. patro s bufetem 

2) nevím, proč je každé ráno v 5.30 nutné mlátit dveřmi a vysypávat odpadkové koše, a proč v 6 ráno musí přijít sestra rozsvítit snad všechna světla v pokoji na měření teploty a teploměr si vzít zpět až po vizitě, která je v 7-7:30. Ale to je jediné, co mi tam vadilo. Jinak pahýl pupečníku jsem nechtěla odstřihnout a všechna vyšetření jsme bez problémů stihli.

--------
poznámky pro rodiče k dalšímu studiu:
Prasknutí vaku blan (odtok plodové vody) před porodem: netrpělivost a riziko

Příběh Radky a Izabelky

Ráda bych sdílela svou zkušenost s narozením mé dcery v rakovnické porodnici 8.12. 2016. Porod nebyl tak úplně ambulantní, odešli jsme po 60 hodinách. Původně jsem ale neměla vůbec v úmyslu odcházet dřív.

Porod samotný byl úžasný. Předtím jsem rodila před 11 lety v Praze Krči, takže jsem přesně věděla, co nechci. Zatímco ale první porod byl relativně rychlý, dcerka na sebe teď nechala čekat. Týden jsem přenášela, už jsem byla objednaná na vyvolávací masáž, když mi ve tři ráno praskla plodová voda. V šest jsme dorazili do porodnice (přece jen, druhorodička a hodina cesty, tak jsme nechtěli déle čekat). Jenže celý den se nic nedělo. Naštěstí nás nechali na čekankách i s manželem - pár, který přijel k porodu po nás a také dlouho čekal, umístili ochotně na porodní sál, aby tam mohli mužové zůstat přes noc a nemuseli se vracet do Prahy. Odmítla jsem ATB kvůli odtoku plodové vody, pan doktor mi to odsouhlasil s tím, že si taky myslí, že je to k ničemu, ale že nabídnout je musí. V noci se rozjely slabé a nepravidelné kontrakce, čekala jsem, že budou chtít vyvolávat, ale ráno mě další lékař zkontroloval a oznámil, že se sice pomalu, ale přece otevírám, takže nic se urychlovat nebude. Ve tři odpoledne jsem dostala klystýr, jelikož jsem chtěla do bazénku, a poté se kontrakce rozjely doopravdy. Přesto to trvalo ještě do osmi do večera, než se malá Izabelka narodila. Byli jsme na sále jen s manželem a dulou, porodní asistentka jen kontrolovala ozvy a jinak přišla až na konec a lékař jen zkontroloval a zašil povrchové natržení. Nechali nás a přírodu konat, nic nevnucovali, jen povzbuzovali. Všichni, s kým jsme přišli do styku za tu dobu, byli skvělí, respektující, snažili se maximálně pomoci. Měla jsem k dispozici bazének a stoličku, ale porodila jsem nakonec ve stoje, zavěšená do takových popruhů - manžel už mě po té dlouhé době kontrakcí neudržel a ve stoje mi to vyhovovalo nejvíc. Pak nás nechali v klidu ležet a zvykat si na sebe, malá se sama přisála. Po dvou hodinách jsem došla po svých do sprchy, i když jsem prý měla větší krevní ztrátu. Tenhle porod byl náročnější a bolestivější než můj první, přesto na něj ráda vzpomínám - nějak mě vnitřně posílilo vědomí, že jsem to dokázala, i jsem se fyzicky mnohem dříve zotavila, a taky ten společný prožitek posílil můj vztah s manželem (i když jsem si dopředu nebyla jistá, jestli ho tam budu chtít).

Stále ale lituju, že jsme nešli domů hned z porodního sálu, protože šestinedělí tam je opravdu zoufalství. Dcerka je mé druhé dítě, přesto se personálu málem podařilo mě přesvědčit, že nebudu kojit a nacpat jí dokrm UM. Se synem jsem předtím žádný problém s kojením neměla, takže jsem nic takového nečekala a psychicky se nepřipravila. Ale sestra za námi druhou noc po porodu co hodinu chodila a vehementně tvrdila, že malá pláče, protože nebudu mít dost mléka a ona je dehydrovaná a hladová, a že jí hrozně trápíme, když dokrm odmítáme (měli jsme nadstandard a manžel tam byl celou dobu s námi). A že ji nemůžu mít pořád u prsu, protože mi zničí bradavky. Dětská doktorka mě pak dorazila tím, že je sice fajn, že syna jsem kojila bez problémů, ale že to je před 11 lety a že už jsem stará matka, takže budu mít určitě problém (to vše 24-30 hodin po porodu, tudíž žádný důvod k panice, že se laktace nerozjede). Takže malá plakala a já se stresovala že umře hlady a/nebo mi rozkouše prsa a nepůjde to už vůbec. Nakonec jsme prchli na reverz o den dřív, doma se kojení samozřejmě krásně rozjelo. Podotýkám, že malá měla přes 4 kg, takže smrt hladem jí opravdu nehrozila.

Takže bych chtěla varovat ty, kdo váhají tak jako jsem váhala já - v Rakovníku určitě raději volit ambulantní porod. Já jsem se bála, protože po prvním porodu jsem ještě po dvou dnech omdlívala a pak měla horečky. Navíc jsem věřila, že na nadstandardu nemůže nastat problém, když tam budeme s manželem spolu. No, jsem poučena pro příště, pokud nějaké nastane :-).

Příběh Jasmínky

10. 1. 2017 přišla na svět Jasmínka.

Ačkoliv jsem se svědomitě připravovala na porod doma (s TP 15.-26. 1.), nakonec tomu chtěl osud jinak.

9.1. jsem se na poradně od PA dozvěděla, že to na porod doma není kvůli mému vysokému tlaku a riziku možné preeklampsie. Celý den jsem byla zničená a ještě tu noc mi praskla mi voda.

Do porodnice jsme přijeli po 6.00 ráno. Přijal nás Dr. Polaček a evidentně si nás pamatoval z první poradny (4 dny předtím). Následovaly dohady ohledně mého porodního přání, měření CTG a vnitřní vyšetření. Aby mi to „zpříjemnil“, dodal, že jsem otevřená na 2 prsty, takže někdy navečer porodím. To mě úplně rozhodilo. Měla jsem šílené bolesti, při každé kontrakci jsem se kácela k zemi, abych to prodýchala na čtyřech a tenhle dovětek na mě zapůsobil dost negativně. Chtěla jsem porodit dřív než večer! Vždyť už teď jsem měla za sebou 6 hodin!

Pak jsem mohla konečně na pokoj, kde jsem byla v klidu jen s partnerem a dulou Majkou. Od té chvíle se mi všechno slévalo dohromady… Majka mě masírovala záda (NEJLEPŠÍ VĚC NA SVĚTĚ!), a tak nějak jsem v polotransu prožívala, co to je vlastně porod. Bolesti jsem měla ukrutný, ale pomáhalami  sprcha, kam jsem se dopotácela za pomoci obou. Mezitím někdy přišel Dr. s tím, že mu musím podepsat reverz na streptokoka. S odkazem na partnera, který měl plnou moc, nás poslal do háje, že plnou moc nemám úředně ověřenou a partner ve strachu, aby se Dr. dál nemstil mi řekl, ať to radši podepíšu. Údajně jsem to celé začala poctivě !číst! a podepsala jsem to.

Pak už jsem jela dál na vlně „nevím kdo jsem a čí jsem, ale strašně to bolí!“. Koukala jsem pořád na hodiny a už bylo 10.00 a pořád nic! Prý jsem otevřená na 5 prstů! Teprve!? (zpětně jsem se dozvěděla, že jsem totiž od začátku kontrakcí krásně pobízela našeho skřítečka na svět, ten dělal svou práci naprosto skvěle, ale maminka mu to kazila, protože ho zvala ven, ale zapomněla na afirmace otevírám se a vizualizace otevírání čípku). Pak Majka, prý už podruhé, sundala hodiny! Za chvíli ale začalo jít do tuhého. Z vědomého a bolestivého porodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem měla jen děsivě bolestivé, nesmírně dlouhé a vyčerpávající kontrakce. Měla jsem pocit, že padám do bezvědomí, že usínám, že jsem někde jinde a vždy jsem se „budila“ jen těsně před další kontrakcí. Nořila jsem se čím dál hlouběji do té bolesti, prožívala si ji celým tělem a (prý jsem) byla po celou dobu klidná. Střídala jsem polohy na čtyřech s věšením na partnera, se sprchou. Najednou se ale bolestivé kontrakce změnily na kontrakce vypuzovací. Zmocňovala se mě naprosto neuvěřitelná silná energie, která mě nutila tlačit. Měla jsem zakázáno tlačit, prý nejsem dost otevřená a mohla bych miminku ublížit, když bych ho tlačila. Bylo to tak strašně silné, že se nedalo „jen“ dýchat! Mezitím přišla PA, že musí udělat další CTG. Nebyla jsem schopná ani kývnout nebo zavrtět hlavou, natož se otočit na bok. PA to asi přestalo bavit a rozhodla se udělat vnitřní vyšetření, aby věděla, jestli to pokračuje… A zjistila, že jsem konečně otevřená.

Majka: Už můžeš tlačit! Jsi otevřená a miminko je připravené!

Mozek nastartoval, zmobilizoval celé tělo, po 16 hodinách vyčerpávající těžké práce a bolestí jsem někde našla zbytky energie a síly, hormony se bouřily a já jsem pocítila obrovskou vlnu štěstí a neuvěřitelného uspokojení! Už je to tady! Už rodím! Miminko je tady! Je konec! Zvládla jsem to!

Začala jsem na kontrakce tlačit, změnila jsem polohu na čtyřech opřená o gauč. Miminko dorotovalo. Cítila jsem v břiše obrovskou vlnu, která mnou projela, jak se miminko prohnalo porodním kanálem jak na tobogánu a najednou to bylo venku! Hlavička následovaná okamžitě i tělíčkem! To celé během 20 minut! Bylo 15.15.

V tu chvíli jsem se jen otočila, sedla si na žíněnku a koukala na to malé fialovošedivé cosi, co bezvládně držela PA v dlani. Viselo to, hlavičkou dolů, bez reakce, jen sem tam malinko chrčelo. Najednou bylo v místnosti asi 10 nových lidí. Lékařka přišla, podívala se na miminko a začalo dohadování, že nereaguje, že je potřeba mu pomoct.

„Apgar 2! Budeme resuscitovat! Maminko, my vám teď miminko vezmeme na resuscitaci a pak vám ho přineseme. Přestřihněte šňůru!“

„Ne! Nic nestřihejte! Je v pohodě! Dejte mi ho, vždyť mu nic není, bude v pohodě!“

Lékařka na to zareagovala nějakou poznámkou a odešla. Vzala jsem si miminko k sobě, PA sklapla nůžky a nechala pupečník dotepat. Za pár minutek jsem na jedno zatlačení porodila krásně celou placentu a nechali si ji „zabalit s sebou“.

Během toho se skříteček u mě v náručí krásně vzpamatoval, zrůžověl a zachrčel s malinkým pokusem o pláč. Ale neplakal moc, spokojená miminka totiž nepláčou.

Pak jsme se podívali, zda je to holčička nebo chlapeček, ale já jsem to věděla hned, jak jsem ji uviděla. Jasmínka.

Následovalo šití, bolestivé a nepříjemné. Mezitím přítel dohlížel na otření Jasmínky, zběžné prohlédnutí a zvážení. Pak si ji vzal k sobě a tělo na tělo se seznamovali. Koukala mu do očí a já jsem byla neskutečně šťastná, že to mám za sebou. Pak po zašití jsem měla Jasmínku zas už jen u sebe, tělo na tělo… Byla neskutečně maličká a neskutečně krásná!

Přestože mám k přístupu v Rakovníku své výhrady (zejména k Dr. Polačkovi), jsem ráda, že se mi jako prvorodičce podařilo porodit přirozeně, bez lékařů, bez léků a opiátů, bez rady kdy a jak co mám dělat.

Kvůli mému stále vysokému tlaku jsem zůstala s partnerem v porodnici ještě jeden den. Jakmile jsem měla výsledky (vše OK), podepsali jsme reverz a šli jsme domů. Zajímavé bylo, že se mnou od začátku příjmu zacházeli jako s AMBU porodem, ačkoliv jsem to ve svém porodním přání (radši) neměla zmíněno!