čtvrtek 2. února 2017

Příběh Jasmínky

10. 1. 2017 přišla na svět Jasmínka.
Ačkoliv jsem se svědomitě připravovala na porod doma (s TP 15.-26. 1.), nakonec tomu chtěl osud jinak.
9.1. jsem se na poradně od PA dozvěděla, že to na porod doma není kvůli mému vysokému tlaku a riziku možné preeklampsie. Celý den jsem byla zničená a ještě tu noc mi praskla mi voda.
Do porodnice jsme přijeli po 6.00 ráno. Přijal nás Dr. Polaček a evidentně si nás pamatoval z první poradny (4 dny předtím). Následovaly dohady ohledně mého porodního přání, měření CTG a vnitřní vyšetření. Aby mi to „zpříjemnil“, dodal, že jsem otevřená na 2 prsty, takže někdy navečer porodím. To mě úplně rozhodilo. Měla jsem šílené bolesti, při každé kontrakci jsem se kácela k zemi, abych to prodýchala na čtyřech a tenhle dovětek na mě zapůsobil dost negativně. Chtěla jsem porodit dřív než večer! Vždyť už teď jsem měla za sebou 6 hodin!
Pak jsem mohla konečně na pokoj, kde jsem byla v klidu jen s partnerem a dulou Majkou. Od té chvíle se mi všechno slévalo dohromady… Majka mě masírovala záda (NEJLEPŠÍ VĚC NA SVĚTĚ!), a tak nějak jsem v polotransu prožívala, co to je vlastně porod. Bolesti jsem měla ukrutný, ale pomáhalami  sprcha, kam jsem se dopotácela za pomoci obou. Mezitím někdy přišel Dr. s tím, že mu musím podepsat reverz na streptokoka. S odkazem na partnera, který měl plnou moc, nás poslal do háje, že plnou moc nemám úředně ověřenou a partner ve strachu, aby se Dr. dál nemstil mi řekl, ať to radši podepíšu. Údajně jsem to celé začala poctivě !číst! a podepsala jsem to.
Pak už jsem jela dál na vlně „nevím kdo jsem a čí jsem, ale strašně to bolí!“. Koukala jsem pořád na hodiny a už bylo 10.00 a pořád nic! Prý jsem otevřená na 5 prstů! Teprve!? (zpětně jsem se dozvěděla, že jsem totiž od začátku kontrakcí krásně pobízela našeho skřítečka na svět, ten dělal svou práci naprosto skvěle, ale maminka mu to kazila, protože ho zvala ven, ale zapomněla na afirmace otevírám se a vizualizace otevírání čípku). Pak Majka, prý už podruhé, sundala hodiny! Za chvíli ale začalo jít do tuhého. Z vědomého a bolestivého porodu jsem se dostala do fáze, kdy jsem měla jen děsivě bolestivé, nesmírně dlouhé a vyčerpávající kontrakce. Měla jsem pocit, že padám do bezvědomí, že usínám, že jsem někde jinde a vždy jsem se „budila“ jen těsně před další kontrakcí. Nořila jsem se čím dál hlouběji do té bolesti, prožívala si ji celým tělem a (prý jsem) byla po celou dobu klidná. Střídala jsem polohy na čtyřech s věšením na partnera, se sprchou. Najednou se ale bolestivé kontrakce změnily na kontrakce vypuzovací. Zmocňovala se mě naprosto neuvěřitelná silná energie, která mě nutila tlačit. Měla jsem zakázáno tlačit, prý nejsem dost otevřená a mohla bych miminku ublížit, když bych ho tlačila. Bylo to tak strašně silné, že se nedalo „jen“ dýchat! Mezitím přišla PA, že musí udělat další CTG. Nebyla jsem schopná ani kývnout nebo zavrtět hlavou, natož se otočit na bok. PA to asi přestalo bavit a rozhodla se udělat vnitřní vyšetření, aby věděla, jestli to pokračuje… A zjistila, že jsem konečně otevřená.
Majka: Už můžeš tlačit! Jsi otevřená a miminko je připravené!
Mozek nastartoval, zmobilizoval celé tělo, po 16 hodinách vyčerpávající těžké práce a bolestí jsem někde našla zbytky energie a síly, hormony se bouřily a já jsem pocítila obrovskou vlnu štěstí a neuvěřitelného uspokojení! Už je to tady! Už rodím! Miminko je tady! Je konec! Zvládla jsem to!
Začala jsem na kontrakce tlačit, změnila jsem polohu na čtyřech opřená o gauč. Miminko dorotovalo. Cítila jsem v břiše obrovskou vlnu, která mnou projela, jak se miminko prohnalo porodním kanálem jak na tobogánu a najednou to bylo venku! Hlavička následovaná okamžitě i tělíčkem! To celé během 20 minut! Bylo 15.15.
V tu chvíli jsem se jen otočila, sedla si na žíněnku a koukala na to malé fialovošedivé cosi, co bezvládně držela PA v dlani. Viselo to, hlavičkou dolů, bez reakce, jen sem tam malinko chrčelo. Najednou bylo v místnosti asi 10 nových lidí. Lékařka přišla, podívala se na miminko a začalo dohadování, že nereaguje, že je potřeba mu pomoct.
„Apgar 2! Budeme resuscitovat! Maminko, my vám teď miminko vezmeme na resuscitaci a pak vám ho přineseme. Přestřihněte šňůru!“
„Ne! Nic nestřihejte! Je v pohodě! Dejte mi ho, vždyť mu nic není, bude v pohodě!“
Lékařka na to zareagovala nějakou poznámkou a odešla. Vzala jsem si miminko k sobě, PA sklapla nůžky a nechala pupečník dotepat. Za pár minutek jsem na jedno zatlačení porodila krásně celou placentu a nechali si ji „zabalit s sebou“.
Během toho se skříteček u mě v náručí krásně vzpamatoval, zrůžověl a zachrčel s malinkým pokusem o pláč. Ale neplakal moc, spokojená miminka totiž nepláčou.
Pak jsme se podívali, zda je to holčička nebo chlapeček, ale já jsem to věděla hned, jak jsem ji uviděla. Jasmínka.
Následovalo šití, bolestivé a nepříjemné. Mezitím přítel dohlížel na otření Jasmínky, zběžné prohlédnutí a zvážení. Pak si ji vzal k sobě a tělo na tělo se seznamovali. Koukala mu do očí a já jsem byla neskutečně šťastná, že to mám za sebou. Pak po zašití jsem měla Jasmínku zas už jen u sebe, tělo na tělo… Byla neskutečně maličká a neskutečně krásná!
Přestože mám k přístupu v Rakovníku své výhrady (zejména k Dr. Polačkovi), jsem ráda, že se mi jako prvorodičce podařilo porodit přirozeně, bez lékařů, bez léků a opiátů, bez rady kdy a jak co mám dělat.
Kvůli mému stále vysokému tlaku jsem zůstala s partnerem v porodnici ještě jeden den. Jakmile jsem měla výsledky (vše OK), podepsali jsme reverz a šli jsme domů. Zajímavé bylo, že se mnou od začátku příjmu zacházeli jako s AMBU porodem, ačkoliv jsem to ve svém porodním přání (radši) neměla zmíněno!