Příběh Aleny

Můj třetí porod jsem si začala plánovat krátce po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná. Moje předchozí dva porody neproběhly zrovna tak, jak bych si představovala. První dcera kvůli preeklampsii musela na svět akutně sekcí. Druhá dcera byla bohužel vyvolávaná díky mojí nevědomosti, že můžu cokoliv odmítnout, a tak dle mého názoru bylo vyvolání zbytečné. 

U třetího těhotenství jsem už měla všeho nuceného tak akorát dost. Zjistila jsem si, co musí těhotná a rodící žena postoupit, a k mému údivu nemusí VŮBEC NIC. Prvně jsem odmítla test na cukrovku, což bylo pro moji gynekoložku vrcholem nezodpovědnosti a pak jsem si umanula rodit ambulantně, což jsem gynekoložce oznámila až v 34. tt . To bylo pro ni už vrcholem všeho a k tomu mi řekla, že stejně kvůli mému vysokému tlaku mě nepustí. No, nekomentovala jsem to.. 

Za prvé můj tlak byl naprosto normální, jen u lékaře ho mám vždy vyšší, což mi potvrdili i po interním vyšetření a po 24 hodinách Holtera a za druhé, i kdybych měla tlak vyšší, tak bych nebyla v přímém ohrožení života, a i tak by mě museli na revers po porodu pustit. Blížil se termín porodu a cca týden před ním jsem pociťovala každý večer silné poslíčky. V pondělí 27.3. večer už jsem byla po předchozích nocích nevyspaná a unavená. Bolesti se začaly pomalu rozjíždět, i když jsem si myslela, že jsou to zase jen ,,poslíčci“ . Opak byl pravdou. Nepoznala jsem žádný rozdíl, břicho mi tvrdlo jako předchozí dny, bolesti stejné, nepravidelné. Úlevu mi poskytla teplá koupel, tlumené světlo v koupelně, samota a ponoření se sama do svých myšlenek. Celou noc jsem se takto krásně připravila na ten nejkrásnější zážitek. Koupel bolesti ani nezastavila, ale ani nebyly nějak extra nesnesitelné. Ráno jsem dětem nachystala snídani, vypravila je do školy a školky a partner je odvezl. Já si v klidu dala poslední koupel a rozhodla jsem, že se vypravíme do porodnice. Opuštění domova, přerušení mého ,,ponoření se sama do sebe“ bolesti dost znepříjemnilo. Byla jsem ráda, že jsem celou noc mohla být doma. Tam, kde je mi nejlépe, a nemusela jsem trávit takovou dobu v porodnici.

Po hodině cesty jsme dorazili do porodnice. Bolesti byly cca každé 3 minuty. Souhlasila jsem s prohlídkou a natočení monitoru. Bylo mi řečeno, že jsem otevřená na 4 prsty. Porodní box byl naprosto úžasný. Tlumené světlo, soukromí, úlevové pomůcky, vana, porodní stolička, vše bylo k dispozici. PA mi připevnila monitor a nestačili jej ani dotočit. Nic ze zmiňovaných pomůcek jsem nestihla. Tak nějak cítím, že jsme s malou byly na sebe napojené. Po krásně prožitých kontrakcích doma, pak nepříjemná cesta do porodnice a nakonec příjemná atmosféra v porodnici, mě dovedla opět do stavu vnímat svoje tělo a tím i komunikovat s dítětem. Malá jakoby vycítila, že už jsme na místě, tak jak já to chci a že jsme připravené. Malá vykoukla na svět pár minut poté, co jsme přišli na příjem. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jak dýchat, tlačit nic. Byl tam jen partner a PA, která jen malou položila na mne. Bez porodního poranění a naprosto přirozeně se nám 28.3. v 10.24 narodila dcera. Na porodním boxu proběhl ihned bonding. Do ničeho nás nenutili. Oznámila jsem, že nejpozději ráno odejdeme domů. Nikdo neměl problém. Dokonce nám stihli udělat utz ledvin, kyčlí a vyšetření očí. Jediný problém nastal, když jsem odmítla vykoupat malou, ale přes pronikavé pohledy sestry z dětského jsme to do rána vydrželi. Ráno jsme podepsali negativní reverz a odcházeli jsme 20 hodin po porodu. Vše proběhlo bez nějakých připomínek, výhružek a zastrašování. Personál byl velice příjemný a vstřícný. Měla jsem pro usnadnění odchodu i nepovinné potvrzení od našeho pediatra o tom, že přijme malou po ambulantním porodu, ale nikdo ho nechtěl. 

Naše pediatrička se nám o malou starala první tři dny po porodu u nás doma, provedla odběr z patičky a opět bez problému. Velice vstřícná, hodná a chápající nám řekla, že kdykoliv budeme potřebovat, dojede klidně i k nám domů abychom nemuseli v šestinedělí mezi nemocné. Jako bonus mi vytáhla stehy z ruky, kterou jsem si před porodem stihla pořezat, abych nemusela běhat ještě na chirurgii. 

Závěrem bych tento můj třetí porod ohodnotila jako naprosto nádherný! Jsem moc ráda, že jsme v porodnici nestrávili víc času. Díky tomu jsem byla ušetřena všeho toho co ,,musím“ atd. Doma jsem se cítila o mnoho lépe. Kojení se rozjelo krásný druhý den, což také přičítám domácímu prostředí. Všem maminkám bych takovou zkušenost přála!

Příběh Sofinky

Na svůj druhý porod jsem se celkem hodně připravovala. Ne, že by první porod byl špatný, také jsem se na samotný porod připravovala, ale jakožto prvorodička jsem podcenila ve finále pár dost důležitých věcí. Věřila jsem doktorům, nezjišťovala jsem si vůbec nic o medikaci a jejím působení na porod, a celkově jsem tenkrát bohužel dala na rady odborníků – nejdřív vám dáme syntetický oxytocin (pitocin). Vám je zle? Ok, dáme opiáty.. Měla jsem porodní plán, který porodnice bez problému dodržela. Cvičila jsem s balonkem Epi-No, takže jsem se vyhnula nástřihu, věděla jak tlačit atd., ale přesto byl porod trvající 24 hod opravdu dlouhý, a podle mě zbytečně narušený zásahy ze strany porodnice. Ale bohužel, to jsem si měla zjistit dřív. 

U druhého porodu jsem věděla, že jsem byla spokojená v ústecké porodnici, takže výběr porodnice byl jasný. A zbytek? Začala jsem hledat varianty, jak by mohl být porod přirozenější, jemnější. Absolvovali jsme s mužem kurz Jemného zrození – hypnoporod a tam to vše začalo. První zmínka o ambulantním porodu! Pro mě fantastická představa. Rodit doma bych chtěla, ale v rodině ani okolí žádná podpora, takže pro mě byl ambulantní porod ideální varianta. Naplánovala jsem si to asi takhle: až začnu mít bolesti, budu v klídku doma, střídat vanu, míč, poslouchat meditace z hypnoporodu a až budou kontrakce silné a časté, zajedu do porodnice, tam porodíme v klidu a pohodě naší druhou dcerku, a za dvě hodinky se vrátíme domu. Tak, plán by byl. A teď realita :)

Ve středu na pravidelné prohlídce v poradně se paní doktorce vůbec nelíbil monitor a také to, že poslední dva dny cítím velmi málo pohybů, takže jsem musela jet do nemocnice na kontrolu, zda je malá v pořádku. Monitor špatný, takže jsem musela chodit po místnosti, dělat dřepy a pak teprve miminko trochu spolupracovalo. Následovalo víc než 2hodinové čekání na lékaře. Mezitím jsem se na chodbě stihla tak vystresovat všemi různými scénáři od okamžité sekce až po no, vždyť víte, každou napadá jen to nejhorší. Naštěstí průtoky pupečníkem a UTZ byly v pořádku a já mohla jít domu a sledovat pohyby. V tu chvíli jsem byla smířená s čímkoliv jen ne s ambulantním porodem.

V sobotu ráno po probuzení jsem zjistila, že mi odchází zátka, ale dost jsem k tomu krvácela, malá stále stávkovala s pohyby, takže nemocnice po druhé. Tentokrát si mě tam nechali a moje představa o klidném porodu byla fuč. Ale co, raději ať je vše v pořádku, než si trvat na svém a riskovat. Celý den jsem jen ležela a spala a najednou jsem zjistila, že ta občasná bolest a tvrdnutí bříška se stupňuje a stává se víceméně pravidelnější. Několikrát mi dělali monitor a kontrakce se skutečně objevovaly. Zhruba každé 4-5 minut, ale celkem slabé a krátké. Asi ve 2 hodiny ráno po několikáté sprše už byly opravdu pravidelné, tak jsem zašla za sestřičkou, že mám tedy bolesti. Bože, jak může někdo tak nepříjemný pracovat v porodnici, to nechápu. Dost neochotně zavolala lékaře, ten mě vyšetřil, oznámil mi, že jsem otevřená na 2 prsty, a že mě tedy přeloží na porodní sál. Koukala jsem na něj jako na blázna, protože jsem si byla celkem jistá, že porod je opravdu daleko. No nic, lékař zavelel, tak zabalit a jít. Když jsem přišla na sál, první otázka velmi milé PA byla „A prosím Vás, proč jste tady s takovým nálezem?“ Jo, to kdybych věděla. Domluvili jsme se, že mě dá na box až dozadu, kde je klid a já se zkusím prospat, protože kontrakce byly opravdu velmi mírné. Celou noc jsem přemýšlela nad tím, jak moc chci být doma, zalézt si do vany a naladit se na svůj klid. Měla jsem opravdu velké štěstí na personál, protože na sále všichni chápali, že tam prostě být nemám. Ráno mě paní doktorka s úsměvem propustila a domluvili jsme se, že buď se celý porod doma v klidu rozjede, nebo se to opravdu uklidní a rodit můžu klidně za pár týdnů. Ten den jsem byla 38+5.

Byla jsem neskutečně šťastná, že můžu domu! Tak jsem si zase zabalila věci ze sálu, zasmála jsem se s asistentkami, že moc žen od nich neodchází takhle a vyrazila směrem k autu. No, zkoušela jste některá řídit při kontrakcích? Zábava :) Ale domu jsem dojela v pořádku, muž tomu moc nevěřil, že mě pustili dobrovolně. Ale co, byla jsem doma. 

Starší dcerka už byla od večera u rodičů, takže doma byl klid a mohla jsem se soustředit na sebe. Hned jsem si zalezla do té vysněné vany a bylo mi skvěle. Pak jsem střídavě polehávala, usínala a chodila do vany a měla jsem radost, že kontrakce opět přicházejí pravidelně, silněji a delší. Spala jsem mezi kontrakcemi v posteli a najednou jsem uslyšela velmi hlasité křupnutí a vzápětí se rozlilo teplo na posteli. Praskla mi voda. Ale nejspíš jen nějaká část, protože zbytek vody mi praskl až při samotném porodu tak, jak jsem si přála, aby netlačila na porodní cesty hlavička, ale voda. Do té doby, jsem si nějak neuvědomovala, že dneska opravdu rodím! 

Ten den měla přijet moje maminka, která si u nás doma měla předat s partnerovými rodiči naší starší dceru. Samozřejmě, že všichni přišli asi 15 min po prasknutí vody, když jsem byla ve sprše a najednou mi začaly kontrakce po 2 minutách. Takže já si tam chtěla v klidu dodýchávat a nořit se do svého světa a místo toho pobíhala po bytě ječící pětiletá, která měla v patách stejně ječícího dědečka, moje maminka se stále ptala, jestli už bychom neměli jet a moje drahá tchýňuška se ptala, jestli mi je dobře J Blázinec! Naštěstí! Nebýt tam takový kravál, zůstala bych ještě doma..

Vydali jsme se tedy na cestu, za kterou jsem fakt nenáviděla úplně všechny, protože každá nerovnost je při kontrakci opravdu nesnesitelná! Asi za 10 minut jsme byli v porodnici. S úsměvem mě přivítaly ty samé PA a lékařka, které mě ráno propouštěly a že mě tedy vyšetří. Paní doktorka na mě sáhla, já byla naprosto na nervy, že jestli nebudu otevřená, tak si nechám dát snad epidurál! Místo epidurálu přišla vysněná věta! Maminko, vy rodíte. Zvládnete přejít na sál, ať nerodíte na příjmu? Bylo to pár metrů, takže jsem přešla, a ve chvíli, kdy jsem si měla lehnout na poslech ozev, už jsem potřebovala tlačit. Muž se sotva stihl převléct a já už tlačila, když dorazil za námi. Krásně si pamatuju, že vešla do místnosti asistentka, která netušila, že rodím, a ve dveřích se mě ptala, jestli chci ambulantní porod. To jsem se začala smát, že teď opravdu nevím, ať se mě zeptá za chvíli. Dorazili jsme do porodnice chvíli po 14 hodině a ve 14:38 byla Sofinka na světě. 

Asi 10 minut po porodu našla sestřička všechny naše papíry v tašce a mezi nimi i porodní plán, tak jsme se tomu všichni zasmáli, že je fajn, že ho máme :)

Po porodu se mě znovu ptali, zda tedy mají začít připravovat papíry a vzhledem k tomu, že mi bylo dobře, neměla jsem žádná poranění, Sofinka byla také v pořádku a celkově jsem se cítila na to jít domu, tak jsem řekla, že ano. Jediný, kdo se trochu „netvářil“ byla dětská sestřička, které se ani nelíbilo podání vitamínu K do pusinky, ale neřekla nic. Jen nám doporučila hodně sledovat malou, protože se dost nalokala plodové vody a celou dobu ublinkávala.

V 17 hod nám předali všechny papíry a jeli jsme domu. Návrat byl naprosto úžasný, protože všichni rodiče zůstali u nás doma se starší sestřičkou. Takže se s námi chvíli před 14 hodinou rozloučili a za tři hodinky se už vítali s novým členem rodiny J Nejkouzelnější byla Valinka, která samozřejmě měla výhradní právo na chování miminka, protože se stala velkou sestřičkou :)

Všem přeji tak krásný a rychlý porod, jaký jsem měla já, velké štěstí na personál a hlavně oporu v partnerovi a celé rodině! Porod rozhodně může být krásný zážitek!

Příběh Veroniky - porod koncem pánevním

Od počátku těhotenství jsem věděla, že chci porod přirozený, šetrný k miminku a příjemný pro mne. Aby vzpomínky na něj byly jen pozitivní. Věřím totiž, že okamžik zrození a celý porodní proces je magický a zapíše se miminku do podvědomí, ovlivní jeho další život. O to víc, když jsem zjistila, že čekám holčičku…její porody budou ovlivněny tím, co jí předám.

S vědomím jisté zodpovědnosti z tohoto plynoucí jsem také věděla, že potřebuji někoho, kdo mě porodem provede. Spřízněnou duši. Oporu. Přítomnost manžela u porodu byla samozřejmostí. Já ale hledala ženu, ze které je ženská energie cítit a ona ji umí předat. Sešli jsme se s manželem s dvěma soukromými porodními asistentkami a ani jedna nám úplně nesedla. Rozhodla jsem se dát tomu ještě chvíli čas. Byla jsem asi ve 20. tt, když jsem náhodou dostala kontakt na dulu Petru Sušickou. Už během setkání s ní mi bylo jasné, že to je ona. A bylo rozhodnuto. Přihlásila jsem se k Petře na předporodní kurz a začala vybírat porodnici. Jsme s Brna a tak na výběr jsou hned tři. Já byla ale napůl přesvědčená, že chci rodit ve Vyškově. Rezolutně jsem zamítla FN Brno (Bohunice i Obilní trh) a jako zálohu (manžel se bál dojezdu do Vyškova, náledí, chumelenice) jsem nechávala nemocnici Milosrdných bratří.

Na gynekologii jsem se asi ve 34. tt dozvěděla, že holčička je stále v poloze koncem pánevním, lehce jsem znervózněla, ale říkala jsem si, že má stále dost času na otočení. Je drobná, místa i vody je dost, není čeho se bát. Pro jistotu jsem ale začala s masážemi ve směru otočení, s polohami mostu, polohami na všech čtyřech a později i s moxováním, abych holčičce otočení usnadnila. Mluvila jsem s ní o tom, jak to asi bude, když se rozhodne narodit zadečkem napřed, ale respektovala jsem, že se tak třeba rozhodla schválně. S každou další kontrolou jsem stále doufala, že se otočila. Ve 38. tt jsem už věděla, že se neotočí. Ano, pořád měla dost místa a pořád byla drobeček, ale já to prostě věděla, ona se tak rozhodla. Zřejmě karma, protože, světe div se, i já jsem narozena koncem pánevním. S přibývajícím časem a s informacemi (povětšinou negativními), které jsem si o porodu KP zjišťovala, jsem sebe i malou raději seznámila i s případným zakončením porodu akutní sekcí. Chtěla jsem mít tuto skutečnost zpracovanou, ale stále jsem věřila, že porod proběhne bez komplikací, přirozeně. Zvládla to moje máma před třiceti lety bez jakékoliv přípravy, proč bych to nezvládla já.

Pro porodnici ve Vyškově jsem se definitivně rozhodla po její návštěvě, kdy nás provázela staniční sestra, paní Soňa Holcmanová, která na nás udělala velmi dobrý dojem. Před termínem porodu jsem do Vyškova jela vyřešit veškerou administrativní agendu a předat porodní plán, aby bylo vše nachystáno. Termín porodu byl stanoven na 10. 1. 2017. Do poslední chvíle jsem chodila na kontroly k mojí gynekoložce, nechtěla jsem, aby mě v porodnici prohlížel pokaždé někdo jiný, a tím pádem, aby nebyl nález pouze subjektivní.

Lehké kontrakce, které šly jen těžko rozpoznat od poslíčků, kteří mě provázely už několik dnů, začaly v noci 9. ledna. Přes den nabývaly na intenzitě a zkracovaly se tak, že jsem věřila, že se holčička narodí ještě ten den. Chtěla jsem zůstat doma, v hýčkající péči mého milovaného muže, co nejdéle. Ale moje dula, Petra, měla obavy z „nevyzpytatelnosti porodu koncem pánevním“. Může mít prý pomalý nástup a potom téměř překotný závěr. Venku chumelenice. V podvečer 9.1. jsme tedy vyjeli na 35 minutovou cestu do vyškovské porodnice. Na příjem jsme dorazili v 18.00. Prostředí nemocnic mě vždycky trochu stresovalo a tato skutečnost se projevila i u porodu. O to víc, když mi pan doktor oznámil, že jsem otevřená jen na prst a že to bude „běh na dlouhou trať“. Se shovívavým úsměvem mi popřál štěstí a odešel. Kontrakce se prodloužily, zmírnily.

V tuto chvíli musím napsat, že nebýt Petry, ten večer neporodím anebo dojde na akutní sekci. Byla mi (nejen) v tu chvíli obrovskou podporou, dokázala obrátit moji pozornost do mého těla, nevnímat rušivé vlivy kolem a naučila mne přijímat kontrakce, jako sílu, která vede dcerku ke mně.

Začátek porodu byl poměrně zdlouhavý. Po čtyřech hodinách otevřena na dva centimetry. Po další hodině na čtyři. Kolem půlnoci mi blesklo hlavou, že tohle už dlouho nevydržím. A najednou nucení tlačit, všechno nabralo ohromnou energii, otevřena na deset centimetrů. Rodila jsem ve stoje, zavěšená na manžela, jakoby se vše odehrávalo beze mě, Jako bych jen tiše přihlížela. Cítila jsem, že jsem porodila plodový vak velký asi jako pěst. Personál vyškovské porodnice byl velice trpělivý. Jelikož je porod koncem pánevním běžně lékařsky vedený, opodál postával lékař a lékařka s porodní asistentkou. Nechali mne však, abych si sama určila polohu k porodu, do celého dění vůbec nezasahovali. Po přemístění na porodní lehátko lékař prořízl plodový vak a provedl nástřih hráze 1 cm, se kterým jsem souhlasila. Eliška se narodila po dvou dalších kontrakcích ve 2.34 10. 1. 2017. Byla malinká (2.630 g a 48 cm). Slyšela jsem ji jen tiše hlesnout a poté už byla u mne na břiše, neplakala, ozvy měla po celý čas krásné, byla úžasná. Všechno mi tolik usnadnila :)

Bonding na porodním boxu trval jen asi hodinu a půl. Bohužel musím vytknout porodní asistentce, že nás víceméně vyhodila, protože byla před koncem směny zřejmě nervózní, aby stihla vše uklidit a nachystat na předání služby. Nicméně, jelikož jsem se po porodu cítila skvěle, sama si došla do sprchy a sama na poporodní oddělení, oznámila jsem personálu, že hned jak to půjde, chceme jít domů. V porodnici byla v tu dobu karanténa kvůli chřipce a žádný nadstandardní pokoj nebyl volný, takže manžel musel, bohužel, odjet domů. Do vizity jsem stejně nezamhouřila oko, užívala jsem si společné minuty s Eliškou a těšila se domů. Všichni brali náš ambulantní odchod zcela bez problémů, žádné vyčítavé pohledy, žádné kárající poznámky, po vizitě nám vystavili propouštěcí zprávy z porodního i novorozeneckého oddělení a kolem půl dvanácté už jsme nasedali do vyhřátého auta k manželovi a jeli vstříc domovu.

Ambulantní porod byl jednoznačně nejlepší rozhodnutí, které bych udělala (a jednou udělám :)) znovu. Doma, v péči manžela, jsme se obě s Eliškou zavrtaly pod společnou peřinu a krásně se zotavily. Nemocnice nikdy nemůže nahradit komfort a pohodlí, které máme doma. Samozřejmě je-li někdo, kdo se o nás postará.

Z porodu jsem si odnesla hlubokou úctu a pokoru k ženskému tělu, k síle, kterou dokáže vyvinout a k inteligenci miminka. Byl to neuvěřitelný zážitek. Velice silný. A jsem moc ráda, že jsem ho prožila co nejpřirozeněji, jak to v tu chvíli bylo možné.